Je to už přes tři roky, co se otevřela Přestupní stanice - útulný a přátelský obchod s výběrovým secondhandovým oblečením na Žižkově. Sociální podnik, kde se čas od času pořádají komunitní večeře, hodiny jógy nebo tvůrčí workshopy, má od letošního jara v samém centru Prahy druhou pobočku. V příštím roce plánovali otevřít třetí, teď se však potýkají s tak kritickým obdobím, že je budoucnost projektu nejistá. O tom, proč Přestupka vznikla, jak funguje a s čím aktuálně bojuje, pro HateFree vyprávěla zakladatelka projektu Eva Dudová.
Co je Přestupní stanice?
Přestupka je sociální podnik, který zaměstnává lidi bez domova nebo v nějaké jiné formě bezdomovectví, kteří k tomu mohou mít přidružené další problémy, jako je drogová minulost, rodinné problémy nebo například duševní onemocnění. Tito lidé u nás pracují jako prodavači nebo později i vedoucí, čímž si zajistí stabilní příjem. Kromě stabilního příjmu se pro ně snažíme vytvářet i bezpečné prostředí, kde si mohou vybudovat pracovní návyky, odžít si tu situace, které by v jiném zaměstnání pravděpodobně nebyly tolerovány. Tím, jak se postupně stabilizují, získávají sebedůvěru a pomalu se jim otevírá prostor pro řešení jejich životní situace, v čemž se pro ně snažíme být oporou. V úplně ideálním případě od nás tito lidé odcházejí s tím, že mají kde bydlet, nastupují do jiné práce, mají vyřešené zdravotní problémy a rodinné vazby. Zkrátka je ten člověk stabilizovaný v tom, že může vstoupit na pracovní trh a je si v tom jistý. Zároveň, protože víme, že to není takhle jednoduchý a přímý, mohou se k nám lidé v případě nouze kdykoliv vrátit.
Jak je to dlouho, co jste otevřeli první Přestupku na Žižkově?
To bylo v dubnu 2017, takže tři a půl roku. Trvalo to ale minimálně rok, než se to nějak rozjelo. Samotnému otevření předcházel studentský, dobrovolný projekt Labre, který pro nás byl strašně zásadní, protože jsme díky němu zjistili, kam směřujeme a jak to potřebujeme dělat. Motto toho projektu bylo „z ulice do práce” a skutečně to bylo tak, že jsme propojovali lidi bez domova s potenciálními zaměstnavateli. Trvalo to dva a půl roku, bylo to teda úmorných dva a půl roku, kdy jsme zjišťovali, že ti lidé z práce poměrně rychle odcházejí a my nevěděli proč. Ptali jsme se sami sebe, kde je problém, vždyť ti lidé tu práci chtěli…
V čem byl tedy problém?
Zjistili jsme, že to, co děláme, je hrozná blbost. Že práce není a nikdy nemůže být ten krok číslo jedna. Protože když člověk nemá zázemí, místo, kde by si po té práci mohl odpočinout, umýt se, uložit si tam svoje věci, nemůže být vlastně nikdy v klidu. Navíc spousta těch lidí není zvyklá na pracovní režim a třeba i na to, že jim někdo říká, co mají dělat, což si vykládají jako buzeraci. Ale hlavně, ti lidé na konci toho měsíce, po několika týdnech toho vyčerpání a diskomfortu zjistí, že nemají skoro žádnou výplatu. Protože jakmile je člověk přihlášený k systému, skočí po něm exekutoři, z výplaty se mu strhne sociální a zdravotní pojištění a tomu člověku z HPP zbyde šest a půl tisíce. Tehdy to bylo ještě míň. A v tu chvíli si člověk uvědomí, že je to neudržitelný. Dá tomu ještě dva měsíce, ale v průměru po těch třech měsících z práce odejde. A nám došlo, že ta chyba není u nich, ale v tom systému. My tu nadáváme, že bezdomovci nechtějí pracovat, ale oni chtějí, jenomže za těch podmínek se jim to, s dovolením, prostě nevyplatí. Což může znít bizarně, ale je to tak.
Jak to řešíte v Přestupce?
Zaprvé tím, že jsme tomu dali nějaký časový limit. Lidem, kteří k nám přicházejí, říkáme, že mají rok na to, aby to s námi zvládli, řekneme si, jaký je cíl a společně vytvoříme bojový plán. Původně to bylo půl roku, ale pak jsme zjistili, že je to strašně málo, a tak jsme to rozšířili na celý rok. Částečně to bylo i tím, že se tu snažíme simulovat principy trhu práce. Začínáme zlehka, naše funkčnost spočívá i v tom, že zaměstnáváme lidi i na poloviční úvazek. To kvůli tomu, že prvních pár měsíců je hodně kritických, je to hodně papírování. Ti lidé chodí na pracák, vyřizují si různé dávky, dokládají svoje příjmy, aby měli proplacené bydlení v azylovém domě. To je taková první fáze, ta druhá fáze je o tom, že si ten člověk začíná dávat dohromady svoje zdraví, rodinné vazby a zjišťuje, co by ho bavilo do budoucna. Ta poslední fáze je o tom, že člověk splácí své dluhy, ví, kolik kde komu dluží, hledá si novou práci a ideálně se mu podaří získat sociální byt. Takovou naší tajnou ingrediencí toho všeho je důvěra a lidskost.
V jakém smyslu?
Prodavači senioři dostávají od Přestupky klíče a my jim věříme, že toho nezneužijí. My věříme jim a oni zase nám. Ta oboustranná důvěra a budování lidskosti se nám vždycky hrozně vyplatilo, což je přesně to, co ti lidé zažívají mimo Přestupku hrozně málo. Většinou jsou vnímáni jako nějaký problém, jako ti, co někoho otravujou, co něco chtějí. Je potřeba s nimi zacházet lidsky, ale zároveň jim dávat hranice a mantinely. My těm lidem říkáme, že nejsou bezdomovci, ale lidé bez domova, což je nějaká situace a ne žádná jejich charakteristika. Když se tu objeví nějaký problémy, není to tak, že by sem ti lidi přišli a byli skvělí. Občas se něco ztratí, občas někdo nepřijde do práce, řešili jsme tu alkohol - mluvíme o tom. Zjišťujeme, co se vlastně stalo, proč nám to neřekli, že se něco dělo a snažíme se to společně vyřešit. Místo cestou trestu se k problémům snažíme stavit tak, že každý občas uklouzne a my jsme tu od toho, abychom ty lidi včas zachytili. My taky nejsme dokonalí, jsme tu všichni na jedný lodi.
Přestupka je hodně unikátní i díky komunitě, kterou kolem sebe vytvořila, byl to od začátku záměr?
Když jsme začínali, věděli jsme, že chceme, aby to bylo komunitní, ale nikdo z nás netušil, jak se komunita dělá. Takovým poměrně běžným, logickým procesem jsme nějak došli k tomu, že potřebujeme mít okolo sebe lidi, se kterými se potkáváme častěji, máme podobné buď hodnoty, nebo životní postoje, zkušenosti nebo názory. Dělali jsme různé večeře, workshopy a akce a pořád jsme si říkali, jestli to děláme správě. Začali jsme se ptát sami sebe, co je to vlastně komunita a jak poznáme, že už jsme ji vybudovali. A teď, když jsme v takovém kritickém období a nejsme na tom finančně vůbec dobře, vidím, k čemu ta komunita je. Že nás ti lidi opravdu podrží nebo že se o to minimálně snaží. My se ale jen na tu komunitu spoléhat nemůžeme, protože víme, že jsou to lidé, podobně jako my, ne úplně bohatí a obvykle rozdávají všude možně a my od nich nemůžeme jen čerpat. Je to ale tak strašně komfortní a dobrý pocit vědět, že tam někdo je a že někdo říká „ježišmarja, vy musíte přežít, já vám fandím, udělám cokoliv, jenom si řekněte”. To je takové láskyplné.
Jak se stalo, že vám teď hrozí zánik?
Já mám pocit, že jsme letos prokletí. Ne, že by ostatní nebyli, nikomu se tenhle rok nepovedl, kromě těch, co na tom bohatnou (smích). My jsme loni udělali kampaň na Hithitu, abychom nasbírali peníze na otevření druhé pobočky. Ani ne tak dlouho po tom, jsme našli prostory v Opatovické, trvalo ale dost dlouho, než jsme do nich mohli vstoupit a začít tam pracovat. A když jsme konečně všechno dodělali, měli jsme v únoru otvíračku. No a v březnu jsme museli zavřít. Věděli jsme, že musíme naše zaměstnance vyplácet dál, protože na tom je to celé postavené. Všichni u nás pracují na dohody, takže jsme sice něměli žádnou právní povinnost, ale za nás to bylo jediné správné řešení. Finanční polštář, který jsme si z Hithitu vytvořili na platy nebo přijetí dalšího člověka v polovině roku, jsme za těch šest týdnů vyčerpali víceméně celý. Do toho se nám během korony dost organicky měnil tým, někteří se rozhodli odejít, s někým jsme se museli rozcházet, a tak jsme museli nabírat nové lidi, byť jsme věděli, že to finančně není úplně dobré. No a teď jsou tu takové nečekané komplikace, které pro nás znamenají další výdaje.
Konkrétně?
V Opatovické praskly sousedům trubky a vytopilo nás to. Dva a půl měsíce jsme měli v pokoji s dětským oblečením poničené zdi a nemohli je opravit, protože patří pod SVJ a jejich pojistku, takže z toho byl proces na dva a půl měsíce. Teprve minulý týden nám to konečně někdo přišel opravit, byť jsme si to mohli udělat sami. Před pobočkou nám rozkopali chodník, takže je teď složitější se k nám dostat. Jsou to maličkosti, ale nám to snižuje zisky. Minulý týden nám vyhořely pojistky na Žižkově. Pobočku v centru jsme cílili na turisty, kteří tu teď nejsou, a obecně si nás tam moc lidí nenašlo. Řešili jsme i nějaké komplikace v týmu. Zároveň máme větší výdaje, které nejsou spojené s aktuální situací, jako je daň z příjmu nebo poplatky účetní firmě, která si účtuje za každou účtenku, kterých máme s druhou pobočkou víc. Vlastně jde o režijní náklady, se kterými jsme mohli počítat, ale stejně nás to zaskočilo. Naše zisky se nedostaly na předkoronovou úroveň a jsou aktuálně nižší než naše výdaje. Od státu jsme žádné kompenzace za lidi, kteří u nás pracují na dohodu, nedostali. Pokud se nestane zázrak v podobě nějaké finanční injekce, tak už jsme si spočítali, že to do konce roku nedáme.
Znamenalo by to úplný konec Přestupky?
Je otázka, jestli nezavřít jednu pobočku a pak druhou. Jestli teď bude druhá vlna koronaviru, tak asi zavřeme obě nadobro, protože se to bez pomoci nedá zvládnout. Zkoušeli jsme během korony různé minigranty a rychlogranty, ale nedostali jsme ani jeden. Praha 1 nám sice odpustila jeden nájem, majitel na Žižkově nám odpustil půlku měsíčního nájmu, ale to, že jsme měli výdaje bez zisků, je prostě hrozně znát.
Co by vám teď pomohlo nejvíc?
My bychom potřebovali, aby si lidé zvykli u nás nakupovat, jak na Žižkově, tak hlavně v Opatovické, ale i na našem e-shopu. To, že poté, co jsme o naší situaci napsali na sociální sítě, byla vlna solidarity, která trvala třeba týden, a lidi fakt chodili a měli jsme největší návštěvnost za strašně dlouhou dobu, bylo strašně fajn, ale zároveň šlo opravdu o vlnu, která poměrně rychle přešla. Zkoušíme teď dělat různé akce, ať už slevové nebo společenské, abychom sem zákazníky nalákali a byli konkurenceschopní jako každej jinej obchod. Třeba teď připravujeme ve spolupráci s Dejvickým divadlem a A studiem Rubín online benefiční aukci, která proběhne v říjnu. Samozřejmě bychom byli vděční za nějaký pravidelný příspěvek skrz darujeme.cz. My máme sice tržní princip v tom, že prodáváme a díky tomu můžeme platit nájem a mzdy, ale zároveň máme také dárce, kteří jsou buď pravidelní, nebo i jednorázoví a díky nim můžeme lépe fungovat. Co se nám vlastně už od začátku nedaří a moc by nám to pomohlo, je napojit se na nějaké firemní dárcovství a korporátní fundraising.
Máte nějakou finanční podporu od státu?
Nepobíráme žádné dotace, ani evropské, ani státní, ani magistrátní. Něco málo občas dostaneme od Prahy 3, teď nejspíš budeme žádat o příspěvek na nájem, ale ty částky bývají okolo deseti tisíc na rok. Což není jejich vina, těch projektů, které potřebují podpořit, je strašně moc. Všechny peníze máme z prodejů a od dárců. Ani si nejsem jistá, jestli by zákon o sociálním podnikání něco zlepšil. Protože tak, jak byl předložený, říkal, že existuje sociální podnikání. A to je všechno. Nebylo tam nic o tom, že by si takové podniky zasloužily větší podporu nebo že by si stát vykupoval sociální služby. Ale je pravda, že my nejsme registrovaná sociální služba. Neviděli jsme to jako důležité pro to, co děláme. Pořád to tak nevnímám, ale je pravda, že kdybychom ten status měli, tak s námi snad Magistrát alespoň komunikuje.
Co pro vás bylo impulsem pro otevření sociálního podniku?
Já jsem si po návratu z Berlína, kde jsem studovala, uvědomila, že tam funguje spousta skvělých věcí, které má Praha potenciál teprve vytvořit. Například tam existuje sociální sanitka, kterou můžete zavolat, pokud na ulici vidíte člověka, který má nějaký problém, ale nevíte, jestli jde o duševní onemocnění, diabetický záchvat nebo něco jiného. Sociální sanitka přijede na místo a rozhodne, jak člověku pomůže dál. Něco podobného u nás vůbec nefunguje, ani žádná linka, kam by lidé mohli zavolat a poradit se. Konkrétně Přestupka vznikla náhodou. Čekala jsem na kamarádku na I. P. Pavlova a přišoural se ke mně pán bez domova. Myslela jsem si, že bude chtít nějaké drobné, ale nechtěl. Ptal se mě, jestli nevím o nějaké práci. Že před dvěma měsíci práci ztratil, byl podnikatel a něco se mu tam hrozně pokazilo. Na ulici nechce žebrat, a tak místo žebrání obchází lidi a ptá se na práci. Mně v tu chvíli došlo, že tu není žádná služba, kam by mohl takový člověk jít. A takhle to začalo.
Máte převis zájemců o práci?
Máme tam nějaké čekatele, ale ta situace se u těch lidí obvykle mění hodně rychle. Takže my víme, že za půl roku, až budeme nabírat, tak ten kontakt už nemusí být aktuální nebo mají jiné akutní problémy a na práci zrovna není vhodná doba. Teď tam nějaký převis je, ale málokdy to funguje tak, že je nějaká čekačka a na ty lidi se dostane řada tak, jak má. Aktuálně u nás pracuje pět pracovníků bez domova s tím, že ta pátá je vedoucí na Žižkově, za rok a půl se z prodavačky vypracovala až na vedoucí a teď i zaučuje nové prodavače. Lidé, kteří se k nám dostávají jsou různorodí s různými příběhy. Z nějakého důvodu se k nám dostávají pánové okolo padesáti sedmi let, to je asi takové magické číslo. (smích)
Kolik lidí se vám podařilo vrátit na pracovní trh?
Za těch tři a půl roku jsme zaměstnali dvanáct lidí. U jedné paní vím, že se to nepovedlo vůbec. To byla naše druhá prodavačka a to jsme, nechci říct neošetřili, protože jsme s tím nemohli nic dělat. My jsme si totiž nevšimli, že najímáme člověka s aktivní závislostí na drogách, to jsme zjišťovali až postupně. Taky jsme zjistili, že ta závislost je ve fázi, kdy se ta paní nechtěla léčit. Zkoušeli jsme to dva měsíce, ale pak jsme to museli ukončit s tím, že nám to dalo obrovské množství zkušeností. Od té doby víme, že přes aktivní neléčenou závislost u nás nejede vlak. To si nemůžeme dovolit. S těmi dalšími jedenácti lidmi nejsme vždy v pravidelném kontaktu, ale víme, že pořád bydlí, pracují. U jednoho víme, ž bydlí a pracuje, ale občas udělá nějakou blbost. Pokud jich ale nebude dělat moc, snad se na ulici nevrátí. Takže ano, podle všeho je ten projekt úspěšný a efektivní, byť si nemyslím, že máme nějaký recept, jak to dělat nejlíp. I proto bych strašně nerada, aby to skončilo.
Foto: Archiv Přestupní stanice