Na nedávné diskuzi o rodinných příbězích v Praze zaznělo vyprávění tří žen. Každá popisovala, jak se postupně dozvídaly podrobnosti z historie svých předků a jak je to ovlivnilo. Jednou z diskutujících byla Růžena Ďorďová, která se řadu let angažuje v připomínání osudů Romů za války. „Narodila jsem se v roce 1964. Když mi bylo asi devět, tak k nám domů přijel jeden Romák a oznámil mojí mámě, že zná jejího bratra Imricha Horvátha, který přežil válku. Nejdřív mu vůbec nechtěla uvěřit, že je to možné. Byla přesvědčená, že zemřel za války. Nakonec se s ním ale setkala a přivezla ho k nám domů. Zavřeli se se strejdou spolu v obýváku a několik dní a nocí si povídali. Nevím o čem, ale když skončili, maminka řekla, že je strejda velmi nemocný a musíme se o něj postarat. Za pár měsíců zemřel. Když jsme pomáhali s vyklízením bytu, tak maminka objevila krabici plnou vyznamenání a nejrůznějších dokumentů. Až tehdy jsme se dozvěděli, že strejda byl hrdina. Bojoval na Dukle ve Svobodově armádě,“ vzpomíná paní Růžena, která později strýcův příběh vyprávěla v rozhovorech pro Český rozhlas a její vzpomínky jsou také na webu Paměti národa.
Růžena Ďorďová (Foto: Archiv Post Bellum)
Příbuzní v dálce
Zcela odlišnou formu tajemství zažila ve své rodině paní Jana, která v rámci diskuze vzpomínala na poválečná léta, kdy vyrůstala v Praze. „Tehdy nás děti ve škole strašili válkou, ale netušila jsem, co se stalo s mými předky. Ani jsem nevěděla, že jsme židovská rodina. Odmalička mi vrtalo hlavou, proč nemám skoro žádné příbuzné, ostatní děti měly prarodiče, strýčky a tetičky. Když jsem se ptala maminky, tak mi řekla, že všichni naši příbuzní jsou ve Švýcarsku, a tam se nikdy nedostaneme. V padesátých letech se rodiče báli mluvit o židovství, ale nakonec jsem se stejně dozvěděla, že jsme židovská rodina. To mi bylo zhruba třináct. Začala jsem se zajímat nejen o naši rodinnou historii, ale později také celkově o historii Židů v Čechách, když jsem pracovala v Židovském muzeu v Praze,” vzpomíná Jana, která zjistila, že téměř osmnáct členů její rodiny zahynulo v koncentračních táborech, a dodává: „Moje maminka se mi až v osmdesáti svěřila, že ji celý život trápilo nezaviněné špatné svědomí, že ona přežila a ostatní zahynuli.“
Alžběta Kotlárová - matka Růženy Ďorďové (Foto: Archiv Růženy Ďorďové)
Otázky bez odpovědi
Příběh své rodiny vyprávěla také historička Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury. „Moji předci bydleli ve Svatobořicích na Slovácku. Za druhé světové války byli skoro všichni příbuzní zavražděni v koncentračních táborech. Já jsem ale dlouho nevěděla, co se přesně stalo, ani jsem se o to jako dítě nezajímala. Vzpomínám si, že smutné nejasné vzpomínky i tklivé písně byly součástí všech rodinných oslav. Když jsem byla dítě, neptala jsem se. Rodinná historie mě začala zajímat až na vysoké škole, kde jsem studovala historii. Něco málo jsem se dozvídala až zprostředkovaně přes někoho, kdo před válkou znal moje příbuzné. Až teprve na vysoké se mi začalo spojovat, co všechno moji předci zažili,“ vzpomíná Jana Horváthová na prozkoumávání životních osudů její romské rodiny. Dědeček uprchl na Slovensko, kde se skrýval až do konce války, jeho tři bratři museli nastoupit do transportu a byli zavražděni v Osvětimi. „Dospělá sestra mého dědy bydlela v Nesovicích u Vyškova. To bylo jejich štěstí, protože místní starosta Josef Kilián udělal věc, kterou mohl udělat každý starosta obce, ale o jiném takovém nevíme. Zaručil se za naši rodinu Holomkovu a díky tomu nebyli deportováni. Dalšího mého příbuzného někdo udal, musel do transportu a Osvětim nepřežil. Dodnes netušíme, kdo to byl, ale vím, že naše rodina kvůli tomu byla dlouho rozhádaná,“ říká Horváthová.
Pavel Holomek (Foto: Archiv Jany Horváthové)
Jiná perspektiva
Postupné rozplétání životních osudů však není jediným cílem veřejných diskuzí, které pořádá spolek Schola Fidentiae. Tereza Štěpková a Marie Smutná mají dlouholeté zkušenosti s organizováním vzdělávacích akcí pro školy po celé republice. Rozhodly se, že budou pokračovat v edukativních aktivitách, ale dají jim nový rozměr, který doposud v Česku nemá obdoby. „Používáme americkou metodiku Tváří v tvář historii, která spatřuje smysl výuky moderních dějin v propojování zkušeností z minulosti s morálními volbami dneška. Chceme se na naši minulost dívat z několika úhlů pohledu: z perspektivy obětí, pachatelů a také přihlížejících. Kromě toho se zaměříme také na příběhy potomků přeživších holokaustu Židů a Romů, protože jim donedávna nebyla věnovaná dlouhodobá pozornost, a přitom jsou jejich vzpomínky a zkušenosti velmi cenné. Další debata s potomky přeživších bude 2. března v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí,“ říká Tereza Štěpková, která položila otázku všem třem diskutujícím, jak jejich životy ovlivnila rodinná historie v průběhu dospívání a jak ji vnímají nyní.
Cilka a Štěpán Holomkovi (Foto: Archiv Jany Horváthové)
Nejistá budoucnost
Pro Janu Horváthovou byl zlomový moment, když uviděla zprávy o útoku na Dvojčata v New Yorku. „Měla jsem hrozný strach, co se stane. Začala jsem shánět plynovou masku pro mou několikaměsíční dceru a koupila nehořlavé pláštěnky pro celou rodinu. Byla jsem úplně vystrašená, co se všechno může stát. Myslela jsem na ty ženy za druhé světové války, jak se snažily ukrývat své děti pod sukněmi, ale nebylo jim to nic platné…,“ říká Jana Horváthová. Také pro Růženu Ďorďovou byla důležitá jedna konkrétní událost, která změnila její osobní i profesní život. „Spoustu let jsem prostě chodila do práce, starala se o rodinu. A přišlo mi, že to je hlavní bezpečí. Když mi bylo 48, tak jsem se poprvé dozvěděla nejen o Letech u Písku, a také o Romech, kteří umírali v Osvětimi. Do té doby jsem netušila, že i tady v Čechách byly koncentrační tábory, o kterých se dodnes nemluví. Začala jsem se angažovat, aby se o Romech, kteří trpěli za války, i o Romech, kteří bojovali, dozvěděla široká veřejnost. Vloni po začátku války na Ukrajině jsem okamžitě začala přemýšlet, co budeme dělat. Kde se budeme schovávat? Zapojila jsem se do pomoci lidem z Ukrajiny. Prostě pomáhám tam, kde je potřeba,“ říká Růžena Ďorďová.
Jen shoda náhod
Paní Jana vypráví, že v jejím případě nešlo o jednu konkrétní událost, ale o vnímání souvislostí. Své pocity popisuje takto: „Co se dělo za války, asi nikdy nepochopím. Je to tak šílená hrůza, že ji nelze vůbec pojmout. Člověk má pocit, že je to obrovský dar. Snad jen nějaká shoda náhod, že tu vůbec jsme. A musíme to lidem nějak vrátit. Tím, co děláme. Prostě dát tomu životu smysl. A smysl života dětem a svému okolí. Myslím, že proto tady dnes jsme a proto se o tom bavíme,“ řekla Jana na závěr diskuze.
Úvodní foto: ImrichHorváth – první zleva, Strýc Růženy Ďorďové (Foto: Archiv Růženy Ďorďové)