Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Na Sokolovsku už dávno neplatí, že největším problémem Romů je nezaměstnanost, i když se pochopitelně mezi místními stále vyskytuje. Každý, kdo pracuje s lidmi ve vyloučených lokalitách, ví, že je vedle nevyhovujícího bydlení trápí i přístup města, o kterém se tolik nemluví, exekuce a s ní spojená chudoba,“ nastíní. Na pomoc jeho organizace se ale nespoléhají jen Romové. Vyhledávají je
i klienti z majority, kteří se snaží vyřešit převážně své insolvenční problémy nebo jsou příjemci potravinové pomoci, kterou už několik let Khamoro jako odběratelská organizace poskytuje. „Stávalo se nám, že někteří, i když se nacházeli ve velmi špatné životní situaci, měli problém nechat si pomoci od Romů. Nakonec si svou situaci sami zhodnotili a usoudili, že nezbývá jiná možnost než se na nás obrátit,“ dodává.
Měsíčně tak díky podpoře pražské Potravinové banky rozdají tisíce základních potravin lidem v nouzi. Nárůst žadatelů o potravinovou pomoc během pandemie vzrostl, jen za poslední měsíc zaznamenalo Khamoro 40 nových klientů, kteří se přidali ke stávajícím 11 stovkám. Těm všem rozdají jednou měsíčně tzv. evropskou pomoc, tedy těstoviny, rýži nebo trvanlivé konzervy. Minimálně 75 % všech potravin, které míří do Khamora, je určeno k rychlé spotřebě, má uplynulou dobu minimální trvanlivosti nebo jde o neprodejné potraviny s poškozeným obalem, které by jinak skončily na skládce nebo třeba ve spalovně. „Ovoce, zeleninu a mléčné výrobky rozvážíme každý týden a pokud možno v ten den, kdy si potraviny z centrálního skladu potravinové banky vyzvedneme. Nechceme riskovat znehodnocení potravin,“ objasňuje Voráč, kterého za jeho celoživotní práci se sociálně slabými ocenila v roce 2018 Nadace Karla Janečka v kategorii Laskavec.
Ženský efekt
„Projezdím měsíčně tisíc kilometrů, platím sklad, energie a litry benzínu už ani nepočítám,“ říká Voráč, který rozvoz potravin financuje z vlastní kapsy. Tím, že měl ještě donedávna restauraci, mohl si dovolit do služby, která je pro organizaci pouze doplňkovou, investovat vlastní výdělek a pomáhat lidem ve svém okolí. Ale stejně jako na většinu drobných živnostníků v pohostinství se i na Voráčovi negativně podepsaly vládní restrikce, a to natolik, že byl nucen nedávno pozastavit živnost. „Zároveň jsem si uvědomoval, že nemůžu zničehonic vystoupit z rozjetého vlaku, když jsou lidé na potravinové pomoci závislí. Potravinovou pomoc poskytuje každému ze svých klientů pouze po dobu šesti měsíců, pak by se podle něj měli lidé stabilizovat, najít si trvalé zaměstnání a postavit se na vlastní nohy.
Členky lokální skupiny Bidaripen, které něco málo přes rok vede jeho manželka Blanka, se aktivně zapojují do přerozdělování potravin potřebným. „Místní Romky se z vlastní iniciativy zapojily do práce naší organizace jako dobrovolnice. Pomáhají v komunitní práci ve vyloučených lokalitách, v organizování kulturních, vzdělávacích a společenských akcí. Ženy se cítí být užitečné, nalezly nový smysl života a svým přístupem motivují i další Romy ze své komunity,“ říká jeden z mála mužských členů ženské romské skupiny Manushe, kterým se stal v roce 2004. Pochvaluje si nedávnou hojně navštěvovanou sérii vzdělávacích přednášek na téma genocida Romů během 2. světové války, které proběhly v týdnu, kdy si celý svět připomíná Den památky obětí holokaustu. Nadšený byl také z vernisáže výstavy fotografií „Neviditelná síla“, kde se představilo tucet portrétů Manushí. Výstava se od roku 2018 objevila v řadě českých měst, ale také v norském Oslu během Roma Cultural Week.
„V komunitním stanu, který stojí přímo ve vyloučené lokalitě Železný dvůr, kde dlouhodobě působíme, jsme přivítali několik vysokoškolsky vzdělaných členek Manushí. Besedy proběhly třeba s projektovou manažerkou, sociální pracovnicí či s fotografkou. Pro romské děti a dospívající je důležité, aby se setkávali s Romy, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a sami si prošli cestou za vzděláním, která nemusela být vždy jednoduchá. Když uslyší přímo od nich, že vzdělání přináší prokazatelné benefity, bude to mít daleko větší váhu, než když bych jim to říkal já,“ je přesvědčený.
Včasná péče, která se věnuje maminkám a dětem od dvou do osmi let, pomáhá nejen při zápisu do mateřských školek, ale také na spádovou základní školu. „Stále se setkáváme s tím, že některé děti jsou sice přijaté na běžnou školu, ale okamžitě je rodičům doporučen přestup na nejbližší speciální školu. Argumenty se opakují – dítě bude mít výuku snadnější a na rodiče nebude kladen tlak a vysoké nároky. Přitom vedení školy i samotným pedagogům musí být jasné, že romským dětem tímto přístupem uberou šance na kvalitní vzdělání a následné zařazení na pracovní trh. Vlastně tím vychovávají další generaci levné pracovní síly a tím i lidí, kteří budou horko těžko zaměstnavatelní,“ posteskl si Voráč.
Organizace funguje jako telekomunikační most mezi školou a rodiči a nezdráhá se přizvat si
i odborníky z pedagogicko-psychologické poradny, kteří vyhodnotí, zda dítě zvládne běžnou základní školu nebo nikoliv. „Nakonec čtyři z pěti dětí v září nastoupily na běžnou základku, ale to páté i přes všechny naše prosby zasedlo do lavice speciální školy. Bohužel jeho maminka přijala zažité stereotypy, že když vychodila speciální školu ona i její sourozenci, je dobrá také pro její dítě,“ vysvětluje. Někteří rodiče se na jeho organizaci obracejí v případě smysluplného trávení volného času svých dětí nebo doučování. Pro rady si chodí i ohledně poruchy pozornosti a hyperaktivity u svých dětí. V takovém případě zprostředkovává kontakt s pedagogicko-psychologickou poradnou, která rodičům doporučí návštěvu dětského neurologa nebo psychiatra.
Už žádný Bronx
Díky komunitní práci se Khamoru daří zlepšit život celé komunitě. V uplynulých letech se jim podařilo revitalizovat oblast vyloučené lokality Železný dvůr. Vysoké procento Romů, které v lokalitě žije, má práci a snaží se žít běžným životem. Problémy nebo změny, které by chtěli prosadit, řeší v komunitě, nikoliv jako jednotlivec. Zasazují se společně s Manushemi o vznik autobusové zastávky, která v lokalitě zoufale chybí, aby děti mohly nastupovat na spoj, který by je bezpečně rozvezl do škol.
„Tady nám opět byla nápomocná lokální skupina romských žen. Proběhlo setkání s členkami dalších lokálních skupin, které nám svými zkušenostmi a nápady poradily, jak postupovat, a to i přesto, že nežijí na Sokolovsku, ale působí v jiných městech,“ prozrazuje Voráč. Oproti Železnému dvoru lokalita Vřesová nebo Nové sedlo bojují dlouhodobě s nepořádkem a neudržovanou městskou zelení. Rádi by zde docílili toho, aby se znovu obnovila veřejná zeleň v takové míře, jako je tomu ve městě.
„Děti si hrají v zaplevelené a přerostlé trávě, která je mnohdy vyšší, než jsou ony samé. Vyskytuje se tam více klíšťat a pro alergiky to také není ideální. To samé platí o rozbitých veřejných komunikacích a svozu odpadu. Bohužel se nevyváží tak často jako jinde a pak se zdá, že si místní doslova libují v nepořádku, ale tak to není. Máme zkušenost, že pokud v lokalitě bydlí větší procento sociálně slabých, vedení města lokalitu bere jako druhořadou a nevěnuje jí stejnou péči jako třeba centru města,“ říká a dodává, že právě na tento problém se v nejbližší době chtějí s obyvateli v rámci komunitní práce zaměřit. Postupně by si přáli v lokalitách vybudovat nízkoprahová centra, kde by se mohli scházet děti a dospívající, kteří se jinak poflakují na ulici.
„V Chodově je ulice, které se mezi místními přezdívá Bronx, kde se vyskytují drogově závislí a lidé se tam bojí chodit. V době, kdy jsme provozovali nízkoprahové zařízení, tak se tu drogy v takové míře nevyskytovaly a to je aktuálně cíl, kterého bychom rádi dosáhli,“ uzavírá Voráč.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Rena Horvátová