Nyní se v médiích často objevuje srovnání prezidentské kandidátky Danuše Nerudové se Zuzanou Čaputovou. Jak ho vnímáte?
Slovenská prezidentka je rozhodně dobrým příkladem pro řadu žen. Díky tomu, že se dostala do nejvyšší funkce, tak funguje jako inspirace. Organizujeme přednášky a workshopy v Česku, kde se snažíme motivovat ženy, které zvažují vstup do politiky. Řada z nich říká, že je pro ně Čaputová vzorem. Jenže nemá smysl ji srovnávat s prezidentskou kandidátkou Danuší Nerudovou. Už několikrát jsem slyšela, že jsou si přece podobné, protože jsou blonďaté! Copak někdo řeší barvu vlasů u prezidentských kandidátů? To je absurdní „logika“…
Naštěstí ale přibývá žen, které se chtějí angažovat v politice. Není to tedy dobrá zpráva?
Letos bylo zvoleno 29 procent žen v komunální politice – což je sice historicky nejvíc, ale celkově to až tolik není. V Senátu máme 18,5 procent žen, ve vládě jsou pouze dvě ministryně. Dobrá zpráva je, že zájem žen o politiku průběžně roste. Angažují se hlavně v té komunální, protože tam jsou nejblíž problémům, které bezprostředně řeší. Například veřejný prostor nebo zlepšení životního prostředí v konkrétní obci. Problém je, že se dlouhodobě nedaří přilákat mladé ženy do politiky, ač se o to některé strany snaží.
Které to jsou?
Nejvíc se tomuto tématu věnovala Strana zelených a také Pirátská strana. Zajímavá je aktivita KDU-ČSL, která má Volební akademii žen. Ta si klade za cíl zvyšovat počet a vliv úspěšných kandidátek do volených funkcí na všech úrovních české politiky. Účastnice akademie mají v programu teoretická i praktická školení v oblasti mediální komunikace, politického marketingu a řešení specifických situací, které mohou nastat v průběhu volebních kampaní. Prezidentkou Volební akademie žen je senátorka Miluše Horská.
Zrovna u KDU-ČSL to může být zajímavý paradox - na jednu stranu motivují ženy v politice, ale na druhou stranu propagují péči o rodinu. Lze tyto aktivity vůbec skloubit?
Zatím se tato symbióza příliš nedaří, protože většinou nemají ženy v komunální ani v nejvyšší politice podmínky pro to, aby mohly mít děti někde nablízku. Slyšela jsem, že se uvažuje o dětské skupině ve sněmovně, která by byla nejen pro političky a politiky, ale i pro zaměstnankyně a zaměstnance sněmovny. V Senátu myslím nic takového není. Mnohdy jednání trvají celý den nebo i do noci a to se těžko kombinuje s rodinným životem. Navíc po oficiálních akcích probíhají neformální schůzky, které ženy nestíhají, protože musí za rodinou. A tím jsou de facto vyčleněné z důležitých debat. Zajímavé je, že se ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka často prezentuje jako otec pěti dětí, ale nezmíní, jak zvládá péči o potomky. Nikdo se nad tím nepodivuje, zato když jde o političku, pak čelí nejrůznějším kritickým komentářům. Hodně se s tím setkává například senátorka Adéla Šípová, která má pět dětí. Věčným kritikům se ale političky nezavděčí nikdy – buď jim vadí, že mají děti a nevěnují se rodině, anebo je nemají a pak se o nich říká, že jsou bezcitné kariéristky.
To nás přivádí k ryze praktickým problémům, které političky řeší. Mají vůbec v pracovním prostředí možnost, aby se postaraly o dítě?
V rámci našich kurzů jsem se setkala se ženami, které byly zastupitelky, a když otěhotněly, tak jim bylo naznačeno, že už se s nimi nepočítá. Pomalu ale přibývá političek, které jdou ostatním příkladem a ukazují, že je možné zkombinovat náročnou práci i péči o děti. Například Jana Leitnerová, radní Jihomoravského kraje, se po šestinedělí vrátila zpátky do práce a měla dceru u sebe. Nebo poslankyně Michaela Opltová má malé dítě a také to zvládá. Rozhodně je důležité, aby v politice byly vytvořené podmínky pro rodiče, ať už je to žena, nebo muž. Některé strany už se o to trochu snaží například tím, že když mají sjezd, tak je tam dětský koutek nebo zajištěné hlídání.
Co dalšího ženy v politice řeší?
Kromě rodiny a dětí se také komentuje jejich věk a vzhled. Například že jsou příliš mladé na to, aby rozuměly konkrétním problémům. Bohužel tyto přetrvávající stereotypy často zapříčiní to, že ženy do politiky nechtějí. Bojí se, že budou pod neustálým drobnohledem. Mužům-politikům se také nadává, ale u žen je kritika mnohem osobnější. Buď je to jejich vzhled, nebo různé sexuální narážky či dokonce výhrůžky znásilněním. Jedna politička se nám svěřila, že na ni někdo vystřelil, když byla předvolební kampaň…
Máte i nějaké příklady ze zahraničí?
Zrovna nedávno se v médiích řešila ukázka dvojího měřítka vůči političkám a politikům na Novém Zélandu. Tamní novinář se zeptal jejich premiérky, proč se setkala s finskou premiérkou, zda důvodem je to, že jsou obě ženy a podobného věku, a mají si tedy o čem povídat. Novozélandská premiérka Jacinda Ardern mu odpověděla, zda by se na něco takového zeptal například bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, když se v minulosti setkal s novozélandským premiérem. Takhle totiž o mužích nikdo neuvažuje. Finská premiérka Sanna Marin ještě trefně dodala, že se setkávají proto, že jsou premiérky.
Jak se političky brání, pokud se dostanou pod palbu takové kritiky?
Část se postupně obrní a na absurdní komentáře zkrátka nereagují. Většinou mají někoho, kdo jim spravuje sociální sítě. Pokud někdo hejtuje, tak je ignorují. Některé ženy se naopak vůči narážkám či výhrůžkám ostře ohradí. Před časem Tomio Okamura kritizoval Markétu Pekarovou Adamovou, že by se neměla vyjadřovat k úsporným opatřením, když sama nemá děti, a tudíž podle něj nemá zkušenosti. Několik političek se jí veřejně zastalo, a dokonce poslankyně z jiné politické strany podala stížnost na mandátový a imunitní výbor.
Podpora okolí je jistě důležitá nejen v práci, ale také od nejbližších. Co dalšího ženám pomáhá?
Političky nám říkají, že než se vůbec odhodlaly kandidovat, tak musely pro ten nápad nadchnout i své blízké. Mnohdy je totiž rodina odrazuje, ať nejdou do „špinavé politiky“. Když se pak zadaří a jsou zvolené a reálně čelí všemožným hejtům, tak je právě podpora rodinného zázemí naprosto klíčová. Obzvlášť náročné je to v situaci, kdy je v zastupitelstvu například jen jediná žena.
Prý je muži rádi oslovují zdrobnělinami…
Doufám, že je to ryze generační nešvar, který snad časem vymizí. Starší muži mají ve zvyku říkat ženám zdrobnělinou například „Haničko“ nebo je oslovují „Holky, zajděte si na kafe“. Tohle je naprosto neprofesionální chování. Samozřejmě že když je v zastupitelstvu jen pár lidí, kteří se navzájem dobře znají, pak chápu jejich familiární oslovování, ale rozhodně by to neměla být norma. Určitě by dost pomohla osvěta, aby těmto mužům někdo řekl, že takové oslovování je ženám nepříjemné. Pokud má ten člověk alespoň základní sebereflexi a slyší, že to kolegyni vadí, tak se snad poučí a přestane s tím.
Zmínila jste sexuální narážky. Jak často se s nimi političky setkávají?
Některé je slýchají na každodenní bázi. Tento problém je na všech úrovních politiky, včetně Poslanecké sněmovny. Víme, že tam docházelo k nevhodným komentářům vůči poslankyním i asistentkám. O některých poslancích je známé, že se takto chovají. Přijde nám důležité vysvětlovat, proč jsou takové narážky neakceptovatelné. Sněmovna je přece také pracovní kolektiv, kde se mají respektovat pravidla. Měl by tam být etický kodex a tématu sexuálního obtěžování by se měla věnovat pozornost, podobně jako třeba teď na univerzitách. V současnosti hledáme příklady dobré praxe v zahraničí a pak chceme přijít s návrhy řešení.
Zaujalo mě, že jste v minulosti propojovali zkušené zahraniční političky a začínající političky v Česku. V čem tento mentoring spočíval?
Bohužel tento program už je ukončený, protože jsme na něj měli limitované finance z grantů. Snad se nám ale někdy v budoucnu podaří získat finanční zdroje na pokračování. Měli jsme mentorky z Norska a Dánska, které jsme „spárovaly“ se začínajícími političkami u nás. Sdílely zkušenosti a diskutovaly o konkrétních situacích v politice. Letos jsme zakončili podobný program v rámci Česka, kde se v roli mentorky zapojila například poslankyně Marie Jílková, která dříve byla radní městské části Brno-střed.
Skandinávie je jistě inspirativní, ale máte také příklady dobré praxe z našich sousedních zemí?
Rovnosti mužů a žen se intenzivně věnuje například Rakousko. Konkrétně spolupracujeme s vídeňskou radnicí, která pro nás zorganizovala exkurzi. Viděli jsme, co vše radní inovovali, aby se ženy cítily bezpečně ve veřejném prostoru. Od rozšířených chodníků, kam se vejdou třeba dva kočárky vedle sebe přes maximum bezbariérových míst až po lepší osvětlení veřejných prostranství. Ženy totiž často zmiňují, že se v konkrétních lokalitách necítí bezpečně a jako důvod uvádí právě to, že je tam nedostačující osvětlení. Zaujal mě projekt Frauenwerkstadt, což je blok domů ve Vídni, který navrhovaly pouze ženy – architektky. Zohledňovaly potřeby žen, například to, aby viděly z kuchyně rovnou do vnitrobloku, kde je dětské hřiště.
Plánování se týká také začátek roku, kdy začínáte s novými projekty. Čemu se budete věnovat?
Chystáme workshopy, kde chceme diskutovat o nejrůznějších formách násilí na ženách, které jsou aktivní ve veřejném prostoru. Doposud jsme měli k dispozici pouze výzkumy v rámci Evropské unie, nyní nás bude zajímat situace v Česku. Nabídneme odborné poradenství nejen političkám, ale také vědkyním, novinářkám a občansky aktivním ženám. Což jsou skupiny žen, které nejčastěji čelí nenávistným komentářům a různým formám násilí. A samozřejmě budeme reflektovat výsledky prezidentských voleb, ať už dopadnou jakkoliv. Budeme analyzovat, jak probíhaly jednotlivé kampaně a která témata nejvíc rezonovala.
Markéta Kos Mottlová
Vystudovala politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působí jako analytička a projektová manažerka v neziskové organizaci Fórum 50 %, která se zaměřuje na téma zastoupení žen v politice. Předsedá Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích a je členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů.