Jak vypadal život dětských čističů bot v Hanoji, když jste byl jedním z nich?
Čistili jsme boty lidem za asi 10 korun, dělalo to tehdy hodně dětí na ulici. Některé spaly přímo na ulici, některé si dokázaly pronajmout malý pokoj. Ve dne i v noci jsme se toulali a snažili se vydělat peníze. Podle počasí jsme našli tak kolem 10 až 15 zákazníků za den. Když prší, nikdo si boty nečistí, nemá to smysl. Jsem z vesnice a do Hanoje jsem přišel ve 14 letech. Rodiče většinou pracovali na rýžovém poli. Mám tři sourozence a všichni jsme byli závislí na příjmech otce. Přivydělával si ve městě, tahal těžké náklady pomocí kola. Odrovnal si kolena a najednou nemohl vydělávat. Museli jsme všechno změnit, neměli jsme na školu ani pro jednoho z nás. Pak jsem slyšel od kamarádů z vesnice o čištění bot a rozhodl se to zkusit. Kamarád mi v Hanoji ukázal, co si koupit, a za pár hodin už jsem byl čističem bot.
Jaký byl příchod do velkého města?
Na začátku jsem byl nadšený. Najednou tu byly všechny ty vysoké budovy, všude doprava, plno lidí. Vypadalo to jako naděje, svoboda, dobrodružství… a spousta příležitostí. Brzy jsem to začal nenávidět. Žít a pracovat na ulicích znamená, že vás lidi podvádějí, párkrát mě zmlátili a okradli. Navíc si lidé myslí, že kdo je na ulici, je automaticky špatný člověk. Říkávali nám děti špíny. Bylo kolem roku 2002 a na ulicích Hanoje bylo tehdy hodně dětí.
Đỗ Duy Vị – zakladatel organizace Blue Dragon
Jak se vám podařilo z ulice dostat?
Potkal jsem Michaela Brosowského, původního zakladatele organizace. Bylo léto, strašné horko, v poledne nikdo nebyl na ulici. Ten den jsem se přesto rozhodl jít pracovat a ještě na místo, kde jsem nikdy nebyl. Šel naproti mně a já neuměl anglicky, jen Hello! Shoeshine?! Styděl jsem se a šel jsem raději pryč. Zavolal, ať se vrátím. Mluvil maličko vietnamsky, nevím, jak jsme se tehdy dorozuměli (směje se). Pozval mě na své hodiny angličtiny pro děti ulice a já mu vyčistil boty. Nejdříve se mi tam nechtělo jít, ale po roce na ulici jsem už cítil beznaděj. Nevěděl jsem, co budu dělat se životem. Neměli jsme dost peněz, abych se mohl vrátit do školy a šance na lepší práci byla nulová. Napadlo mě, že pokud se naučím anglicky a budu čistit boty cizincům, vydělám si více. Jenže jsem byl hrozně nedůvěřivý, život na ulici vás naučí nevěřit nikomu. Nevěřil jsem ani Michaelovi. Šel jsem tam raději s kamarádem, abychom byli v bezpečí. A hodně se mi to zalíbilo, začal jsem chodit pravidelně. Bylo nás tam sedm osm. Kdo chodil pravidelně, dostával i jídlo zdarma. Byl jsem malý a pohublý a pořád hladový. Asi půl roku jsem byl ještě na ulici. V té době nebyly v Hanoji pro děti žádné jiné organizace. Michael pak odletěl do Austrálie a sehnal peníze, aby začal Blue Dragon.
Ten vám pak pomohl se vrátit do školy?
Ano, dostal jsem šanci dostudovat. Jenže co rodina? Pořád ode mě potřebovali peníze, aby vůbec přežili. Blue Dragon souhlasil, že se budou domů posílat, zatímco budu studovat. Pronajal se malý domeček a tam jsme bydleli s několika dalšími dětmi z ulice. Učil jsem se angličtinu a počítače. Našel jsem práci v jedné opravdu dobré restauraci v Hanoji jako barman. Byl to malý zázrak. Další kamarád se tam nakonec stal šéfkuchařem. V baru jsem se naučil skvěle anglicky, rád jsem mluvil se zákazníky. Po pár letech jsem měl dost zkušeností a stal se manažerem baru v pětihvězdičkovém hotelu, bylo mi jednadvacet. Měl jsem velké štěstí. Kdybych se nepotkal s Michaelem, nevím, co by se mnou dnes bylo. Mohl jsem dopadnout špatně.
Jak vypadá tady v Hanoji městská chudoba?
Ti nejchudší jsou často z vesnic. Přicházejí hledat práci, mnozí nemají občanky, rodné listy, žádné vzdělání. Nemají ani peníze a kontakty či přátele. Hledají si nejlevnější bydlení. Pokud nemají ani na tohle, spí pod mosty nebo kolem řeky. Někteří si dokáží postavit na řece chatrče. Hledají zoufale jakýkoliv příjem. Pracují třeba na nočním trhu, kde tahají těžké náklady. Někdy ručně tahají na vozíku kolem tuny zboží, celou noc. Jiní uklízejí odpad, pracují v malých restauracích, další se snaží uživit prodejem ovoce a zeleniny. Nosí dva koše zavěšené na tyči celý den nebo je vozí na kole. Vydělají si tak možná kolem tří až pěti tisíc korun za měsíc. To je spíše na přežití, téměř nic nebo nic neušetří. Pokoje mohou stát kolem tisíce korun na měsíc a pár metrů čtverečních sdílí třeba pět až šest lidí. Hlavně v létě to je těžké, to je horko a vlhko.
Kolik dětí je na ulicích Hanoje?
Nikdo neví. Ve městě žije okolo osmi milionů lidí a to taky nelze spočítat přesně. I děti ulice se pohybují a migrují za prací do jiných měst. Nebo se schovávají, nevidíte je. Když jsou příliš viditelné, jsou jednoduchý cíl. Mnoho jich dnes přespává v internetových hernách. Schovávají se i na velkých staveništích, kde si někdy budují přístřešky. Pokud pracují, často jsou oběťmi různého využívání a zneužívání, zaměstnavatelé jim zabaví papíry, neplatí jim mzdu a za pár týdnů je prostě vykopnou zpátky na ulici. Ti šťastnější si dokáží něco málo vydělat. My registrujeme a podporujeme asi tak 15 nových dětí každý týden. Poslední odhad byl, že v roce 2003 bylo v celém Vietnamu na ulici 23 tisíc dětí. Dnes to bude méně, ale kdo ví. Jsou neviditelné.
Bývají podvyživené?
Mnoho dětí je podvyživených. Jedí cokoliv, co mohou, často jen chleba nebo nudle. Žijí nezdravý život. Někdy jídlo kradou nebo žebrají. Některé děti berou drogy. Samy samozřejmě nemají tušení o dopadech užívání. Velmi výjimečně je to heroin, někdy marihuana míchaná s metamfetaminem, říkají tomu Ice.
Jaké jsou nejčastější důvody, proč někdo skončí na ulici?
Utíkají od rodin – kvůli různým formám zneužívání, domácímu násilí, rozvodům, rodiče mohou být ve vězení nebo závislí na alkoholu nebo drogách. Někteří jsou obětí obchodu s lidmi. Jejich problémy jsou proto složitější na řešení, většinou to není jen o chudobě. Jiní jsou ale prostě jen z chudého prostředí a chtějí si vydělat pro sebe i rodinu. Typicky utíkají mezi 7 až 15 lety. Pracují v malých restauracích, vaří na stavbách nebo nosí náklady. Někteří se přidávají ke gangům, jsou pro ně snadný cíl. Ty je využívají na doručování drog, krádeže nebo výběr dluhů. Bohužel se setkáváme i s dětmi, které byly sexuálně zneužity. Proto spolupracujeme s vládou, donedávna tu neexistoval legální pojem zneužití chlapců, pouze dívek. Zákon se podařilo změnit s naší pomocí. Dodnes jsme pak pomohli vrátit do rodin 658 dětí, které z domu utekly. 360 mladým lidem jsme pomohli najít práci.
Co dívky?
Dívky bývají ještě zranitelnější. Pracují například v karaoke barech, které slouží k prostituci. Je těžší je najít. Někdy je prostě „opečovávají“, kupují jim hezké oblečení, a když pak chtějí odejít, musí vše zaplatit. Najednou je potřeba zaplatit nájem, jídlo, oblečení… Některým se podaří utéct. Takovým jsme pomáhali dostat se zpět k rodině. Nikdo neví, kolika dívkám se nikdy nepodaří dostat pryč.
Vybavujete si nějaký happy end?
Nam byl dítě ulice ve stejné době jako já a taky čistil boty. Otec odešel od rodiny a matka nedokázala sama uživit tři děti. Prvně začal chodit na fotbal. Pak začal bydlet v Blue Dragon domečku. Později šel pracovat do restaurace a nakonec se stal šéfkuchařem. Začal jako uklízeč, čistil záchody a myl nádobí. Zajímalo ho ale vaření a ve volném čase okoukával, jak se to dělá. V roce 2013 s manželkou Trang vyhráli Vietnamese Iron Chef (pozn. obdoba TV pořadu Masterchef). To je dobrá ukázka, jak moc velký rozdíl je, když dostanete šanci. Dneska je Nam nejen šéfkuchař, ale vede několik top restaurací. Nam tu někdy dělá dobrovolníka, jeho manželka v Blue Dragon pracuje a vaří jídlo pro děti, které taky sponzorují. Nam tak dává zpět, co sám kdysi dostal.
Dívky a ženy bývají prodávané také do Číny. Daří se vám zachraňovat také ty?
Jeden takový příběh máme. Dívka byla průvodkyní, uměla dobře anglicky. Chytrá, vzdělaná, zkušená. Stejně ji podvedli, nalákali a prodali do Číny, velmi daleko od hranic. Stává se, že lidé naletí na falešné inzeráty na práci, na sliby dobrých výdělků. Některé ženy naletí příbuzným, sousedům, partnerům, kteří je prodají nebo jim dohodí „skvělou“ práci. Triků je spousta, pojeďme na prázdniny, někoho navštívíme, vezmu tě na nákupy. Hranici do Číny bylo tehdy jednoduché překročit, někdy to ten člověk ani nevěděl. Ženy jsou pak donucené si vzít čínského muže nebo pracovat jako prostitutky. Někdy jsou přeprodány mnohokrát, než je nakonec prodají někomu za nevěstu. Tuhle holku nalákali přátelé, vůbec ji taková zrada nenapadla.
Jak jste se o ní dozvěděli?
Po šesti měsících se dostala k počítači a poslala e-mail svému učiteli angličtiny. On kontaktoval Blue Dragon. Jeli jsme ji do Číny hledat. Neměla ale vůbec ponětí, kde je. Popsala nám jenom most, trh, autobusové nádraží. To je ale v každém městě! Zjistili jsme však, že je blízko Šanghaje, ve městě Nanjing. Celé dny jsme chodili po městě a snažili se ji najít. Neuměla čínsky, neměla peníze. Povedlo se nám s ní spojit přes SMS. Požádali jsme ji, aby v nestřežený okamžik utekla na nádraží. Odtamtud nám zavolala a zařídili jsme auto, které ji přivezlo k nám. Ta žena byla v panice, bála se, nevěděla, zda nám může věřit. Neprodáme ji někam dál? Dva dny jsme pak jeli na hranice. Tam jsme museli zařídit předání mezi čínskou a vietnamskou policií, neměla dokumenty.
Shledání ženy se svou rodinou po vysvobození
Stává se, že dívky končí v tzv. sweatshopech, kde dřou v textilním průmyslu?
Podílel jsem se i na záchraně dětí, které se staly obětí obchodování do textilních „dílen“. V minulosti to byla běžná forma obchodu s dětmi a jejich využívání. Šily oblečení, vyráběly a stříhaly látky. Jsou to ty nejhorší lokální produkce, počátek řetězce, nicméně nemáme zprávy o tom, že by byly napojené na globální značky. Našli jsme třeba skupinu dětí uvězněných ve sweatshopu, zamčené, pracující 15 až 16 hodin denně. Rodiny o tom často nevědí. Přijdou za nimi dohazovači a nabídnou jim pro děti dobrou práci, při které se navíc naučí krejčovinu. Jsou pak dva tisíce kilometrů od domova, třeba v Ho Či Minově Městě. Je to moderní otroctví, pracují na podlaze, jedí na podlaze, spí na podlaze. Nedokážou se odtud samy dostat a rodiče nemusí vědět, kde přesně jsou. A neví to ani ty děti. Snažili jsme se pracovat s policií na tom, aby se taková místa zavřela.
Daří se dosáhnout změny?
Situace se v textilním průmyslu ve Vietnamu pomalu mění k lepšímu. Od roku 2019 jsme případy dětí pracujících ve sweatshopech nezaznamenali. To je důkaz, že když se na problém skutečně zaměříte, situace lidí se lepší. Máme kolem sebe i spoustu pozitivních příběhů lidí, kterým se podaří problémy a minulost vyřešit.
Shledání unesené ženy se svou rodinou po vysvobození
Proč se jmenujete Blue Dragon, modrý drak?
Drak symbolizuje v Asii svaté zvíře, je to jiný koncept než drak v Evropě. Logo kdysi nakreslily první děti. Máme lunární kalendář s 12 zvířaty a drak je nejsilnější a nejšťastnější. Když je rok draka, narodí se dvakrát tolik dětí! Navíc mapa Vietnamu připomíná tvar draka. A modrá znamená svobodu, naději a životní možnosti.
Foto: Jiří Pasz a achiv organizace Blue Dragon
Rozhovor vznikl za podpory Diakonie ČCE a EU díky projektu DEAR