Právě jste přišla z workshopu, který lektorky Národní galerie uspořádaly pro školáky k vaší výstavě „Moje tělo není ostrov“. Do výstavy pravidelně i po jejím zahájení aspoň dvakrát týdně docházíte. Proč?
Obvykle vystavuji v zahraničí a nemám možnost do výstavy znovu přicházet, ale zůstávám v kontaktu s kurátory a tamním týmem. Nikdy jsem neměla tak velkou výstavu v Čechách, navíc kousek od domova. Chodím sem nejen proto, abych instalaci upravila, ale především mě zajímají reakce návštěvníků. Čtu si nástěnku, na kterou lidé píšou své vlastní příběhy, jsem zvědavá, jak se zapojují do workshopů.
Příběhů na nástěnce k vaší výstavě už jsou desítky. Mnohé z nich velmi introspektivní. Použijete tyto ohlasy nějak pro svou další práci?
Chceme pozvat veřejnost na kolektivní čtení příběhů z výstavy. Ať už by přečetli přímo svůj příběh, který na výstavě nechali, nebo někoho jiného. Tady jsou příběhy zasazené do konkrétního času a kontextu, je otázka, jak s nimi dále pracovat. U dvou konkrétních příběhů spojených s neetickým chováním ze strany jedné pražské instituce vůči svým zaměstnancům už jsem vypátrala jejich autorku a dál se do nich ve spolupráci s ní nořím.
Organickou součástí vašeho umění je performance. Každou sobotu do výstavy docházeli performeři, kteří četli příběhy rámující výstavu. Kdo jsou tito lidé?
Je to skupina sedmi lidí, s nimiž už jsem na něčem spolupracovala. Celé to probíhá tak, že dostanou všech 21 příběhů, které výstavu provázejí, a mohou si vybrat, jaké budou sdílet s návštěvníky a v jakém pořadí - jak se v instalační krajině budou pohybovat, jaký bude jejich rytmus. Mohou také vnést vlastní příběhy nebo příběhy lidí ze svého okolí, několik takových událostí už proběhlo. Jedná se o rozmanitou skupinu lidí aktivních nejenom v oblasti své profese, ale taky občansky aktivních, zapojených do nejrůznějších organizací, které bojují za práva marginalizovaných skupin.
Za příběhy
Nedávno jste výstavu prošla s nevidomou aktivistkou Pavlou Kovaříkovou. Co jste se od ní díky tomu dozvěděla?
Jaké další roviny čtení výstava nabízí. S Pavlou už jsem spolupracovala předtím. Její reflexe společnosti a institucí z pozice člověka se speciálními potřebami je pro mě velmi inspirující. Dokáže se na výstavu napojit jinými smysly než zrakem a zároveň ji kriticky zhodnotit z této pozice v obecnější rovině - na koho výstava / instituce myslí a koho pomíjí atd. Vždy si dělám spoustu poznámek. Před dvěma lety mi Pavla poradila, abych do výstav začlenila její zmenšený haptický model, ten najdou návštěvníci i v aktuální výstavě hned na začátku. Je to jednoduchý způsob, jak umožnit člověku se zrakovým omezením zorientovat se v prostoru, který nezná. Těch způsobů jak dělat prostředí výstavy přístupnější a přívětivější pro rozmanitější skupiny je ale celá řada a je to něco, na co by se instituce měly více zaměřit.
Výstava původně vznikla pro Muzeum současného umění CAPC v Bordeaux, do Prahy se přesouvala. Jak složité je tak rozsáhlou instalaci rozprostřít zase na jiném místě?
Oproti Bordeaux je prostor Veletržního paláce víc sterilní, světlý a má řadu technických omezení, třeba není možné vrtat do podlahy nebo stěn. Muzeum současného umění v Bordeaux sídlí v bývalých skladech zboží z francouzských kolonií, instalace tam tvořila spíš takovou noční krajinu, kterou návštěvník prochází a objevuje v ní osvětlené ostrovy. Po skončení výstavy v Praze bude výstava přestěhována do Duisburgu, kde bude instalována zase za úplně jiných podmínek. Hlava ryby bude v odsvěceném kostele, dnešním komunitním centru, ocas bude v parku, jedna ploutev bude v nákupním centru a druhá bude vysunuta z okna soukromého bytu. Performance do výstavy pronikne přímo skrze diváky, kteří rybu, celou instalaci, poskládají vlastním pohybem po městě. Ale co se stane potom, to je velká otázka. Snažím se najít místo, možná nějakou školu, která by si vzala hlavu ryby coby nějaký kreativní sdílený prostor pro děti, takovou venkovní klubovnu nebo netradiční učebnu. Jinak to půjde do šrotu nebo to snad někdo zrecykluje, třeba prostřednictvím platformy Art reuse v Praze.
Z konkrétního místa, pro které byla výstava vytvořená, se teď zdá, že může fungovat prakticky kdekoli. Že kontext, kde vznikla a na který reaguje, není zas tak podstatný. Co je jejím univerzálním sdělením?
Dlouhodobě ohledávám téma situace jedince ve společnosti, s větším ohledem na lidi s různými specifickými potřebami, na ty, kteří jsou označováni jako jiní a jiné. Jaké jsou možnosti pro projevení jinakosti a svobodné vyjadřování? A jaké z toho plynou důsledky? Jak můžeme fungovat jinak, mimo normativní vzorce, nálepky, identity? A jaká revolta se v rámci takto nerovnoměrně nastaveném systému dá dělat, pokud jste dlouhodobě přetížení, vyčerpaní, diskriminovaní, vykořisťovaní? Jaký je prostor pro jiné příběhy? To je pro mě téma, které se dá otevírat na různých místech.
V Bordeaux bylo důležité znát historii místa, ta inspirovala dřevěné bedny v instalaci. Podle mě sedí i sem, protože jsme ve Veletržním paláci, kde se také normovalo, měřilo a vážilo zboží. Ve velké dvoraně jsou stále mechanismy, které k tomu sloužily. V Duisburgu dostane výstava zase více sociální charakter. Dokážu si představit, že v tom ocasu, který bude instalován v parku, se třeba někdo zabydlí nebo bude využíván jako prolézačka, hřiště. Jádro instalace tvoří příběhy, proto se dá otevřít skoro kdekoliv. Jen se vždy musí najít způsob, jak přizvat místní lidí, aby to nebyla výstava na obcházení, ale dotvářela a přisvojila si ji komunita sama.
To znamená, že adaptací na nové místo musí projít i její 40minutová zvuková složka. Ta obsahuje příběhy jednotlivců, ale také třeba krevety nebo keře, čtené na pozadí autorské hudby. Jak se vlivem prostředí příběhy proměňují a proměňovaly?
V Bordeaux jsem zapojila rozhovory s místními, sem zase přidala příběhy jedinců, které by mohly více rezonovat v českém prostředí. Jsou to skutečné příběhy lidí, kteří prožili trauma pro svou jinakost, například lidé z transkomunity nebo lidé s hendikepem. Snažila jsem se mluvit také za mimolidské entity, což je riskantní, proto jsem použila poetický jazyk, aby bylo zřejmé, že se snažím, a to logicky velmi šroubovaně, naladit se na cítění někoho, jehož organismus je velmi odlišný od toho mého. Nejenom my cítíme útlak, ale je tady celá řada organismů, tvorů, která se s ním potýká, a když si uvědomíme provázanost skrze útlak, pojmenujeme jeho činitele a vzorce, můžeme pak společně usilovat o změnu. To je ta moje představa, že revoluce by měla jít nejenom s tlapkou v ruce, ale i s ploutví.
Uvnitř představy
V jednom rozhovoru jste se nazvala vášnivou sběratelkou příběhů. Kde všude je sbíráte?
Inspiruji se tím, co zažívám v bližším i širším kontextu. Tak jsem se dostala i ke svému prvnímu velkému tématu – škole jako instituci, která zásadně ovlivňují náš život. Čerpám z vlastních příběhů, ale také z článků a informací z médií nebo z příběhů, o kterých mi někdo řekne. Před třemi lety jsem měla výstavu v Meetfactory a východiskem se tehdy staly zprávy o obyvatelích obcí, kteří se postavili proti tomu, aby v jejich sousedství vzniklo chráněné bydlení pro neurodivergentní občany. Hodně mě to rozčílilo a měla jsem potřebu situaci dál zkoumat. Také mě inspiruje krásná literatura a rozhovory s dětmi, hodně si zapisuju, všude mám poschovávané útržky papíru s větami a citacemi.
Teď sociální sítě i média plní příběhy teenagerů, kteří se nedostali na žádnou ze středních škol, a hrozí jim, že skončí na pracovním úřadu. Jak ty příběhy vnímáte?
Spadá to do širší otázky nerovností ve vzdělávání, kdy systém nemá dost místa pro studenty, kteří mají zájem a potenciál, namísto toho vyvolává tolik frustrace. Jsem součástí několika kolektivů a projektů, které se do vzdělávání snaží přinést více kritického myšlení, kreativity, práce s emocemi, dialogičnost, práci s celým tělem a smysly. Kriticky nahlížíme na nastavení současného vzdělávacího systému, ve kterém je málo prostoru pro témata studujících a otevírání těžkých témat současnosti obecně. V rámci projektu Futuropolis: škola emancipace se snažíme nabídnout podporu vyučujícím skrze konkrétní metody a aktivity, které by měly přispět k tomu, že se ze studujících stávají aktéři, kteří chtějí měnit svět okolo sebe.
Prý nemáte ateliér, vlastní pokoj, kde byste tvořila, a vyhovuje vám to. Jak tedy pracujete?
Představa ateliéru mi poslední dobou začíná připadat lákavá. Líbí se mi, že bych měla nástěnku, dočasnou koláž, kam bych mohla přidávat výstřižky, zapsané příběhy, listy... Zatím to ale musím všechno držet v hlavě, která je v současnosti přetížená péčí o děti a trpí nevyspáním. Doposud to bylo vždy tak, že jsem pracovala u jídelního stolu a dostačovalo to. Velmi mi pomáhá, když si začnu kreslit, pak se dostanu dovnitř zkoumaného tématu. Potom odjíždím na místo a kreslím znovu v prostoru, kde výstava bude instalována.
Jste matkou dvou malých dcer. Vedle toho, že rodičovství obsáhne velmi mnoho času, přinesly děti i nějaká nová témata do vašeho umění?
Strašně moc. Díky nim je pro mě téma vzdělávání znovu aktuální i v osobní rovině, více analyzuju jeho stav a ohledávám, jak může vypadat mimo tradiční modely. Začala jsem více pracovat s otevřenými strukturami. Už nejen ponor do traumatu, opresivního vzorce a jeho zviditelnění, ale také možnost změny a práce s imaginací jako kritickým nástrojem. Konkrétně mateřství do mé tvorby přineslo právě materiálovou práci s textilem, které může divák / divačka formovat vlastním tělem, namísto klecí a mříží, které dominovaly předtím. Tvořím více z příběhů, které nabízí i cestu, jak s traumatickou zkušeností a různými typy bezpráví pracovat. Nevím, jestli má díla jsou teď lehčí, optimističtější. Já mám každopádně mnohem více vnitřních strachů z toho, do čeho jsem uvrhla své děti.
Jaká byla škola, do které jste chodila?
Byla jsem jako dítě uvržená do systému jako celá řada jiných, který byl velice hierarchický a nerovně nastavený. Chodila jsem na velkou sídlištní základní školu, která fungovala takovým velkochovným způsobem. Až teď si uvědomuji, že ten obrovský tlak a stres jsme nepociťovaly jen my děti, ale také vyučující. Nebyl tam žádný prostor pro podporu jinakosti, rozmanitost nebyla vnímaná jako klad a individuální přístup nebyl možný. V rámci takového kolosu byl velký prostor pro různé typy šikany mezi různě silnými skupinami a oslabenými jedinci. Já jsem byla spíš pozorovatel a často jsem volila únik skrz čtení nebo snění.
Zůstala jste na té škole až do 9. třídy?
Paradoxně se to zlepšilo ve chvíli, kdy část dětí odešla na osmiletá gymnázia a třídní kolektiv se zmenšil. Sloučily se třídy, vše se zpomalilo a začala mezi námi vznikat přátelství. Některá z nich udržuji dodnes.
Jak se z takového velkochovu člověk dostane k něčemu tak individualistickému, jako je studium umění?
Díky rodičům a jejich podpoře. Odmalička jsem si hodně a často kreslila, navštěvovala jsem i výtvarný kroužek a učitelka, co jej vedla, mi pak pomohla připravit se na přijímací zkoušky na uměleckou střední školu.
Ilustrujete knihy pro děti a mládež, které píše váš otec Petr Koťátko. Jak ta spolupráce probíhá?
Je to pro mě způsob, jak se napojit na někoho, kdo je vám velmi blízký, přitom jej neznáte v řadě ohledů a znovu jej poznáváte prostřednictvím literatury. Je to pro mě ale taky velký závazek, protože mi jeho texty přijdou skvělé, velmi silné do posledního detailu a snažím se, aby tomu ilustrace dostála. Proto mi ilustrování často dlouho trvá a tatínek už má mezi tím napsanou novou knihu.
Hlavní hrdinkou knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové je vaše starší dcera. Už jste jí tu knihu četla?
Zkoušela jsem to, ale myslím, že bylo příliš brzy, přece jenom je jí pět let. Ještě myslím úplně nepochopila, že to ona je tou Aničkou, která vystupuje v knížce, je na ilustracích. Představuju si ale, jaké to bude, až jí to dojde. Teď dokončuju ilustrace ke druhému dílu, který by měl vyjít ještě tento rok.
Ve své tvorbě často využíváte techniky ručních prací jako pletení nebo šití. Je to něco, co si přinášíte z rodiny?
Maminka a babička upletly některé objekty podle mých návrhů. Já to bohužel neumím - mám to na seznamu, co se ještě naučit. Dlouho předtím, než jsem s maminkou začala spolupracovat, jsem nevěděla, že je tak zručná a má takovou citlivost pro materiál a formy, že je tolik kreativní. Často přemýšlím, že třeba mohla dělat loutky nebo hračky, což se vlastně teď děje. Nedávno jsme spolu vytvořily loutky, které jsme představily na paralelní výstavě v Bordeaux, kdy každá z nich zhmotňovala nějakou ženskou zkušenost. Byla tam žena-plevel, žena obtěžkána nákupními taškami, žena, která je analyzovaná a normovaná, a další, a doplňoval to rozhovor, který se týkal maminčina, ale i mého dospívání. Dozvěděla jsem se o mamince spoustu věcí, otevřely se mi další aspekty její osobnosti. U obou rodičů je vlastně spolupráce další způsob jak je líp poznat, jakkoliv to může znít zvláštně.
Pořád máte v plánu založit nakladatelství, které by vydávalo dětské autory?
Určitě. Existuje celá řada skvělých dětských nakladatelství, ale já postrádám paralelní kanál pro tvorbu od dětí přímo pro děti i dospělé. Věřím, že děti tvoří jiné příběhy, vyprávějí jinak a mohou nám umožnit nahlédnout skutečnost zase z jiných perspektiv, přispět k zcitlivění světa. Ale tohle je kolektivní projekt, musím se v tom protnout s lidmi, kteří to vidí stejně, a společně to promyslet.
Foto: Národní Galerie Praha