Cizinci přicházející do České republiky z důvodu studia musí kromě přijímaček zvládnout také nostrifikační zkoušku, která ověřuje, zda uchazeč ve své rodné zemi získal potřebnou úroveň vzdělání, zažádat o vízum a zorientovat se v řadě legislativních nástrah. Nevidomý Alibek se proto obrátil na středisko Teiresiás, které pomáhá studentům Masarykovy univerzity se specifickými nároky. „Nebudu přehánět, když řeknu, že úplně celou situaci, nejen pomoc s organizací zkoušek, ale i v dalším studiu, i s vízovými otázkami, mi pracovníci pomohli zvládnout,” vzpomíná. „Ještě bych řekl, že mi taky pomohla vstřícnost české společnosti a českých úřadů. Mám na mysli třeba cizineckou policii. Můžeme určitě hledat mezery nebo nedokonalosti v legislativě samotné, ale přístup je opravdu vstřícný,” doplňuje.
Alibek byl dle svých slov s volbou univerzity i země spokojený od prvních okamžiků a nezažil ani kulturní šok. „Já to mám nastavené tak, že pokud jedu do jiné kultury, tak si nemohu nárokovat, aby se lidi chovali podle mých zvyků. Možná mě překvapilo, jak v Česku funguje bezbariérový přístup ve veřejných prostorách. U mě spíš šok nastává, když přijíždím zpět domů, protože u nás to tak nefunguje,” směje se.
Integrace
Alibek zdůrazňuje, že jeho cílem od počátku bylo začlenit se do majoritní společnosti. Česky se proto začal učit už doma, po příjezdu pak vyhledával spíše české přátele. „Já jsem záměrně nehledal komunikaci obecně s lidmi z postsovětských zemí. To neznamená, že se tomuto kontaktu bráním, mám kamarády z Kazachstánu, Ukrajiny, ale mám jich jen pár. Ale mohu vám říct, že záměrem mých kamarádů, kteří u vás studují, je také uplatnit se pracovně v Česku nebo v EU,” vypráví.
Důležitou součástí integrace je i majoritní společnost. Tu hodnotí student politologie jako velmi otevřenou a vstřícnou. „Bohužel jsem slyšel o české společnosti hodně negativních věcí. Je zapotřebí si uvědomit, že existuje řada problémů, které potřebují řešení, ale říkat, že se v Česku cizincům žije špatně nebo že jsou Češi nějak zvlášť xenofobní, to je dle mě nekorektní. V běžné komunikaci se necítím žádným způsobem znevýhodněn, ani nemám pocit, že by společnost ke mně přistupovala rezervovaně kvůli cizímu původu nebo muslimskému náboženství. Existuje výrazný rozdíl chování společnosti na sociálních sítích a v hospodě,” myslí si.
Vzájemné obohacení
Co si vybavíte, když se řekne Kazachstán? Obecně lze zřejmě říci, že tato středoasijská země u nás příliš známá není. Jak je tomu naopak? Znají v Kazachstánu Českou republiku? „Známá je automobilka Škoda, pražská Slavia, Petra Kvitová, Pavel Nedvěd, Jaromír Jágr a Dominik Hašek, nějaké povědomí tedy existuje. Ale hodně lidí ze starší generace se mě ptá, kdy odletím do toho Československa,” hodnotí Alibek. „Máme i české produkty jako potraviny, pivo, nábytek. A panuje názor, že z Česka pochází většinou kvalitní věci,” dodává.
Naše národy se dle něj mohou v mnohém vzájemně obohatit. Propojení vidí například ve sportu. „Někteří kazašští sportovci se zapojují do českého jezdeckého sportu, dokonce se i zúčastňují českých soutěží,” připomíná s tím, že i on sám do naší země poprvé přicestoval díky sportu. Účastnil se tehdy jednoho ze šachových turnajů, které u nás pořádá Jan Mazuch. Deskové hře se věnuje dodnes. „Víte, tato nemoc už člověka nikdy neopustí, pokud je nakažen. A v Česku existuje úžasně rozmanitá síť družstevních soutěží. Poslední dvě sezóny jsem tam hrál,” uzavírá.
Alibek Tokabayev absolvoval bakalářské studium politologie na Masarykově univerzitě v Brně. Pracuje jako autor pro rubriku Nová orientace Internetového deníku FORUM 24 a Institut Pravý břeh.
Text vznikl v rámci projektu „Kvalitní informace = lepší integrace". Projekt registrační číslo AMIF/29/01 je financován Evropskou unií v rámci národního programu Azylového, migračního a integračního fondu a rozpočtem Ministerstva vnitra České republiky. Více informací najdete zde.