Robert Gabris je vizuální umělec. Narodil se do romské rodiny na východním Slovensku, měsíc po narození ho úřady umístily do dětského domova, kde žil až do dospělosti. Od raného dětství se věnuje kresbě, vystudoval střední uměleckou školu, později pokračoval studiem vídeňské výtvarné akademie. Ve své tvorbě se věnuje jak reflexi vlastního života a vztahu k biologické rodině, tak identitě, bílé nadřazenosti nebo kritice postkoloniálních studií. Patří v evropském kontextu k úspěšným umělecům mladé generace, vystavuje po celém světě. Proč nerad svůj příběh staví na zkušenosti dítěte z dětského domova? V čem vnímá jako limitující nálepku romského umělce? A proč mu vadí přístup některých antropologických muzeí k prezentaci etnických skupin?
Identifikuješ se jako Rom, nebo Slovák? Je to pro tebe vůbec důležité?
V mém životě je to velké téma, protože se mě na to společnost pořád ptá a já to vysvětluji zas a znovu. Ta otázka mě už trochu obtěžuje. Popravdě se každý den identifikuju jinak, tak jak chci já. Identita je pro mě fluidní. Dneska jsem manžel, který musí vařit. Zítra mám přednášku a budu tedy Rom, který se pokouší vytvářet prostor pro diskusi. Příští týden jdeme na gay párty, pro kterou si musím koupit make-up, abych vypadal dobře.
Měl jsi to tak vždycky?
Měl jsem je vždy všechny v sobě. Problém byl v tom, že společnost, v níž jsem žil, těmto identitám nerozuměla a nedala mi prostor k jejich prožívání. Od dětství jsem byl spontánní a impulsivní, a to mi zůstalo dodnes.
Vyrostl jsi v dětském domově. Co za tím bylo?
Těch interpretací mého příběhu je mnoho podle toho, kdo to zrovna vypráví. Já ti můžu říct, jak to vidím já. Bílá společnost rozhodla o tom, že v romské rodině vyrůstat nebudu a budu vyrůstat jako bílý občan, kterého naše společnost převychová na takového, který bude studovat a zapadne do bílé společnosti. Byl to bílý pohled na můj život, podle kterého byl nalinkovaný. Já osobně si myslím, že jsem klidně mohl vyrůstat doma. Naše společnost ale chce převychovávat a vytvářet z nechtěných komunit chtěné, takzvaně přizpůsobivé. A proto od našich romských rodičů vzali i mě a všechny mé sourozenci, aby nás převychovali.
Kolik času jsi v dětském domově strávil?
V dětském domově jsem byl osmnáct let. Dostal jsem se tam asi měsíc po narození, tedy v roce 1986. Mám šest sourozenců a všechny nás rozdělili. Nedali nás ani spolu do jednoho domova. Otázkou tedy je, jak to odebírání fungovalo a funguje. Já jsem se tím snažil zabývat, sbíral jsem statistiky, ptal jsem se odborníků. A moc jsem toho nevypátral.
Proč k odebrání došlo?
Má rodina žije izolovaně na východním Slovensku v menším romském ghettě. Můj otec byl houslista a skoro celý život prožil ve vězení. Má máma byla doma. Otec mi z vězení psal dopisy. Když mi bylo čtrnáct let, začal jsem si s ním dopisovat. Oba dva jsme se ocitli v těchto umělých bílých prostorech, kde jsme se spojili a popisovali jsme si, jak se v takovém prostředí žije. Z mých šesti sourozenců jsem dodnes v kontaktu s jednou sestrou, pak také tetami a bratranci. Rodiče už oba zemřeli. Doma jsem byl asi pětkrát v životě. Upřímně mě nezajímá z pohledu nějakého pudu k rodině, ten jsem si nevytvořil. Zajímá mě to spíš jako celospolečenský problém. Jak je možné, že lidé dodnes žijí v takových podmínkách... Já jsem se jich na to, jak jsem se dostal do dětského domova, ptal. Zajímalo mě tohle. Ne láska k rodině, ta tam nikdy nebyla. Jen k otci, který mi psal, jsem si vytvořil fiktivní vztah, kde jsem si ho představoval úplně jinak, než jaký ve skutečnosti byl. On mi do těch dopisů kreslil obrázky a byl to můj první vzor, co se týká umění a kresby.
Z projektu Ty do mého prostoru nikdy patřit nebudeš! (Foto: Christiane Peschek)
Tvoji biologičtí rodiče už nežijí. Měl jsi možnost je osobně potkat?
Potkal jsem je třikrát. Můj otec před dvěma lety shořel ve vlastním domě. Žijí totiž bez elektriky a vody. Já jsem se to dozvěděl druhý den přes Facebook. Média o tom totiž psala. Že Edo Gabriš shořel ve vlastním domě. A proto jsem vytvořil sérii, která se jmenuje Ty do mého prostoru nikdy patřit nebudeš! Jde v ní o to, že realita těchto Romů bude vždy médii manipulovaná. Asi si dokážeš představit, že když jsem otevřel Facebook a viděl jsem ten dům, hned mě napadlo, jakou asi mají lidé asociaci, když takový titulek čtou. Jak ovlivňují média a politika nazírání na romskou problematiku. Když Romové hoří, dostane se to do všech médií. Je to vždy skandál. Zabývám se v tom v instalaci, na níž zrovna pracuji. Když se totiž něco stane v mé rodině, hned to ve své práci zpracuji jako celospolečenský problém.
Ke svému otci sis vytvořil vztah na základě dopisů. Jaké pak pro tebe bylo shledání? Jedna věc může být představa dítěte v dětském domově, druhá realita.
Měl jsem velký strach svou biologickou rodinu poznat. Tedy poprvé potkat lidi, kteří se mi podobají. Byl to velký šok. Vypadají jako ty, mluví jako ty, máte toho hodně společného, přesto se ale vůbec neznáte. Dodnes nedokážu popsat, co se přesně v ten moment setkání ve mně odehrálo. Byl jsem na svého otce naštvaný, že si pro mě do dětského domova po propuštění z vězení nepřišel. Já jako dítě jsem na to čekal, byl můj hrdina, který mě měl přijít vysvobodit. Neměli jsme si pořádně o čem povídat, byl tam velký stres a bariéry. Všiml jsem si ale, že jeho celé tělo je modré, tedy potetované. Ptal jsem se ho, co ta tetování znamenají. Vysvlékl si triko a skrz ty kresby mi odvyprávěl svůj příběh. Já vlastně teď dělám to samé. Kresba a má práce jsou mou řečí. Našli jsme tak s otcem společný systém, jak si povídat nebo porozumět. Zpracoval jsem to pak v sérii Modré srdce.
Z projektu Modré srdce
Jaké vyrůstání v dětském domově bylo?
Velmi barevné, různorodé. Nelituji toho. Je to realita, ve které jsem vyrostl. Jsem díky tomu takový, jaký jsem, naučil jsem se tam spoustu věcí. Byl to ale také nezdravý prostor. Každé dítě má podle mě vyrůstat v rodině, mělo by pocítit její lásku. Když je v dětském domově, je celé to učení vztahu, lásce a dotýkání jiné. Cítil jsem se tam velmi sám. Vždy mě popisovali jako introvertní dítě, které stále kreslí a chce být samo. Ostatní děti vedle toho hrály venku fotbal. Já jsem se tam rychle naučil, jak samostatně žít, jak bojovat za svá práva. Bylo to tvrdé prostředí, kde nemáš šanci, když spadneš a ublížíš si, jít za mámou, aby ti tu ránu pofoukala.
Ani za tetami, jak se vychovatelkám lidově říká?
Tety byly super. Ale každá z nich má dvanáct dětí. K tomu má byrokracii a zodpovědnost za výchovu celé skupiny. Nemá šanci ti tu ránu pofoukat. Neví, že tě něco bolí. Vytvořil jsem si tedy vlastní bublinu. I tam mě zachránila kresba. Vždy si nakreslím svůj svět, v něm nakreslím i sám sebe a zkusím se v něm volně hýbat. Když jsem pak byl v pubertě, věděl jsem, že chci jít na střední uměleckou školu. K tomu jsem se upínal. Tím, že jsem se na ni dostal, jsem se začal věnovat umění. A když mi bylo osmnáct, těšil jsem se, až z dětského domova odejdu.
Představ si život na vesnici, kde jsme žili v jejím centru ve velkém bílém domě. Byli jsme jako mimozemšťani. Jako když Majka z Gurunu padne na Zem. Vypadáš úplně jinak, máš ten kabátek jako Majka, běháš po světě a ukazuješ lidem, co víš. Snažíš se je přesvědčit, že jsi stejný jako oni, ale já vždycky věděl, že jsem Rom, domovák, a že to je něco, co je jiné, negativní. A ještě k tomu pak přišlo to, že jsem gay. To bylo něco, o čem jsem si neměl s kým popovídat, ke komu se vztáhnout.
Z projektu Modré srdce
Odkud ses dozvěděl, že jsi Rom?
Vždycky jsme věděli, že jsme Romové. Tedy ne Romové, ale Cigáni. To slovo Rom jsem se naučil až mnohem později. Mnohem víc mi ale vadilo slovo domovák, které pro mě bylo největší nadávkou. To, že jsem gay, nikoho nezajímalo. Chodili jsme do školy s bílými dětmi. Paní učitelky na nás vždy ukazovaly a říkaly mi: „Robko, musíš být vždycky minimálně dvakrát lepší než ostatní, abys dosáhl minimálně toho, čeho ostatní spolužáci.” Ten ukazovák paní učitelky jsem měl vždy před očima. Taky mi vždy říkala, že musím být jako Berky-Mrenica. Já ale netušil, kdo to je. To mi neřekla. Neměl jsem se to kde dozvědět, ale měl jsem ho mít za vzor. Vyrůstal jsem tedy s bílým ukazovákem.
V dětském domově jsi prožil celé dětství. Nenašla se rodina, která tě chtěla adoptovat nebo získat do pěstounské péče?
Já jsem shodou náhod našel rodinu sám a jsem na to hrdý. Vždy jsem o tom takhle snil. Rodina si mě chtěla adoptovat, při studiích ve Vídni. Slovensko ale bohužel adopci dospělých neumožňuje, a tak oficiálně jejich dítě nejsem. Přesto se stali mou rodinou, od osmnácti v ní žiju až dodnes.
Jaké to pro tebe bylo?
Tihle lidé mi poprvé dali do ruky klíče a naučili mě, že si za sebou musím zavírat dveře. Že mám zodpovědnost za to, že ty dvěře za mnou musí být zavřené. To v dětském domově nebylo. A takových banálních věcí, které jsem se začal učit až v dospělosti, bylo mnohem víc.
Z projektu Cyberlove
Tvé další kroky vedly na výtvarnou akademii.
Zamiloval jsem se do svého profesora, takže jsem chtěl bezpodmínečně studovat u něj, takže jsem vystudoval scénografii a kostýmy. Nikdy mě to ale nezajímalo, bavilo mě kreslení. Takže jsem scénografii také kreslil. Ve třetím ročníku jsem začal vystavovat a má kariéra šla plynule nahoru.
Čemu se ve své tvorbě věnuješ?
Zabývám se identitou. To je vodítko celou mou tvorbou. Někdy tematizuji romskou problematiku a to, jak naše společnost funguje, na normativitě. Že existují skupiny lidí, které dodnes nedostaly slovo. Ten prostor, ve kterém my žijeme, vytvořili jiní. Já jsem se s tím dodnes neztotožnil a myslím, že ho musíme otevřít pro všechny, kteří do něj patří. Momentálně se intenzivně zabývám kritikou postkoloniálních studií, bílou nadřazeností a tématy, jako je asimilace, která je právě projevem bílé nadřazenosti.
Zabývám se také tělem – nejen fyzickým, ale i mentálním. Jaké je žít v jiném těle - lidí jiné barvy pleti, jiného genderu. Teď jsem byl na umělecké rezidenci ve Florencii, kde jsem se zaobíral antropologickými muzey a jejich sbírkami. Tato bílá společnost nás posbírala a snaží se naši skupinu homogenizovat a vytvářet nový společenský příběh nás menšin. Udělal jsem proto performance, kde jsem své tělo přetvořil v hmyz. Když totiž přijdeš do muzea, vidíš tam ve skleněných škatulkách v řadě vystavený hmyz propíchaný jehlami. A snažíš se porozumět, jak ten hmyz jako homogenní skupina funguje. A toto s námi společnost dělá. Chce z nás vytvořit ghettoizované skupiny. Já se svou tvorbou snažím poukázat, že žádná skupina není homogenní a identifikovatelná nějakými společnými atributy. Jediné, co nás všechny spojuje, je různorodost.
Z projektu Insectopia (Foto: Ela Bialikowka/Okno Studio)
Ty jsi ale současně její součastí. Vyrostl jsi v jejím systému. Necítíš se součástí té kultury, kterou vlastně kritizuješ?
Cítím se součástí bílé kultury, ale právě kvůli tomu, že sama rozhodla, že v ní budu vyrůstat a bude mě převychovávat. Historie je napsána bílou mužskou rukou. A my ji musíme přepsat. Není totiž jen bílá. Jak vypadá queer pohled na naši společnost? Jak vypadá historie z pohledu Romů? Já tvrdím, že naše kultura je fluidní a volně měnitelná. Heteronormativní společnost by se od nás měla ještě hodně učit.
Často jsi zastoupený na výstavách romského umění. Myslíš, že ti ta nálepka romského umělce pomáhá, nebo tě spíš limituje?
Myslím, že jsme první generace umělců z řad Romů, která může o romské problematice mluvit. Naši prarodiče umírali v koncentračních táborech, naši rodiče si nesli to trauma a snažili se nás vychovávat jako bílé občany. My jsme první generace, která tím traumatem už není tak zasažena, máme už jiné problémy. Je podle mě velmi důležité se proto spojovat a hledat v této práci kolegy. Je pro mě ale velmi důležité vystavovat i jako umělec, který se zaobírá celospolečenskými problémy. V tom je pro mě ta nálepka romského umělce problém. Já si myslím, že jsem v prvé řadě umělec, který se zabývá různými tématy. Letos mám třináct výstav a jsou tematicky velmi různorodé. Proto mě také unavuje pořád mluvit o tom, že jsem vyrůstal v dětském domově. Protože vždycky budu ten domovák a Rom.
Z projektu Insectopia
Není ale potřeba o tom mluvit zejména kvůli dalším dětem, které mají sny a nemusí nevěří tomu, že by mohly něco podobného dokázat?
Je to velký konflikt, který já sám prožívám. Ano, taková emancipace je důležitá. Na druhé straně jsem si já sám jako médium dorozumívání vybral kresbu. Mám zkušenosti s tím, že dokážu lidi právě kresbou přivést k jinému myšlení. Štve mě, že musím stále mít nálepku někoho, kdo vyrůstal v dětském domově. Že jsem to dítě, které navzdory takové minulosti dokázalo něčeho dosáhnout. Stále oponuji i tím, že nejsem sociální pracovník, ale umělec. Chci působit a pomáhat tímto způsobem.
Ty ta témata ale řešíš i ve svém umění. Není pak divu, že se tě na to lidé ptají. Včetně mě.
Určitě. Já jsem rád, že mohu o tom tématu mluvit, ale v kontextu, kterému se věnuji, tedy umění. Ne v tom smyslu, že se dítě z dětského domova dostalo až do Vídně. Takové rozhovory odmítám a říkám: Přijďte na mou výstavu a já vám můžu povídat o tom tématu skrz svou tvorbu. Mě už to strašně unavuje, stejně jako mě unavuje pořád mluvit o romských tématech. Já už vlastně chci jen dělat svou tvorbu. Unavuje mě být tou Matkou Terezou, tím vzorem. Aktuálně se věnuju velmi různorodým tématům a tomu romskému se postupně vzdaluji.
Z projektu Insectopia
Proto ta má otázka, zda je nálepka romského umělce výhodná, nebo naopak limitující. Že někomu může zpočátku pomoct, pak ale může nastat chvíle, kdy ho to začne svazovat.
Hodně umělců toho také zneužívá. Z toho těžkého příběhu totiž můžeš stále oportunisticky lámat chléb pro sebe samého. Proto je to nebezpečné. Přesto nechci nikoho soudit, každý z nás má vlastní strategii.
Jak to dopadlo s učitelem z akademie, kvůli kterému ses rozhodl studovat scénografii?
Nebavíme se spolu. Hodně mě ale toho naučil. Jak být jako umělec samostatný, ale naučil mě i to, že kdykoliv budu ve Vídni vystavovat, bude mě vždy tamní společnost brát v první řadě jako východoevropského umělce. Dnes si ale myslím, že koncept a jeho implementace jsou důležitější. Největší váhu v uměleckém světě ale přesto mají kontakty.
Z projektu Má země, má krev
Foto: Archiv Roberta Gabrise