„Odjakživa jsem vnímala umění jako myšlenku, formu jazyka umožňující komunikovat ve více vrstvách současně. S mými rodiči jsme zájem o umění sdíleli. Zatímco s mámou jsme se po nocích dívala na náročnější filmy a historické dokumenty, s tátou nás pojila láska k animacím. Teprve později jsem se dozvěděla, že ty nejoblíbenější pocházely z dílny Jana Švankmajera, jehož filmy vzbudily v 80. letech pozornost na Mezinárodním filmovém festivalu FIFA a dodnes patří mezi špičku,“ začíná své vyprávění Věrka Horváthová Duždová. Sama se umění věnuje od roku 2008, kdy se natrvalo přestěhovala z Loun do Prahy a začala nahrávat první krátkometrážní filmy. Tehdy ji ještě nenapadlo, že bude vystavovat především v zahraničí a její filmy budou k vidění na výstavách v Maďarsku, Francii nebo v pravlasti Romů, Indii. Také proto se rozhodla zkusit štěstí na FAMU, přestože se po maturitě na administrativní střední škole viděla spíš jako úřednice.
„Skončila jsem tehdy první pod čarou. Přijetí mi uniklo jen o vlásek. Ale na druhou stranu přišla od děkana skvělá nabídka absolvovat roční program FAMU International. Byla to pro mě obrovská zkušenost, která mi umožnila vidět film úplně z jiné perspektivy,“ vzpomíná. Následně studovala v ateliéru Nová média I na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) a zároveň byla na stáži na katedře dokumentaristiky.
„Nemohla jsem si pomoct, ale touha vyprávět příběh byla zkrátka silnější,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodla z AVU odejít. Zanedlouho začala kolem sebe potkávat umělce, kteří se ve své tvorbě zabývali aktivismem a sociálními tématy. To byl začátek umělecko-aktivistické skupiny Romane Kale Panthera, jejíž členkou je už 12 let.
Léčba uměním
Skupina prostřednictvím umění bojuje za práva utlačovaných skupin a upozorňuje na nejrůznější kauzy týkající se Romů v Česku i na Slovensku. „S nápadem založit umělecko-aktivistickou skupinu přišla slovenská umělkyně Tamara Moyzes, se kterou jsem už dříve měla možnost spolupracovat. Oslovila i romského LGBT aktivistu, herce a divadelního režiséra Davida Tišera. Přestože základní sestavu tvoříme my 3, na některých projektech jsme měli možnost spolupracovat i s dalšími umělci, jako je například ve světě známější Emília Rigová,“ prozrazuje. Sama je přesvědčená, že pokud společnost mlčí, aktivitu musí vyvinout lidé, o kterých se mluví. Pozici menšin by podle ní měly formulovat také samotné menšiny. To byl jeden z důvodů, proč se skupina před 5 lety rozhodla reagovat na definitivní uzavření vleklého případu 10 současných a dnes už i bývalých slovenských policistů, kteří v roce 2009 zadrželi romské děti podezřelé z krádeže. Ve výslechové místnosti pod dohledem kamer je pak přinutili, aby se vysvlékly do naha a navzájem se fackovaly. Vše si přitom natáčeli na mobilní telefony. Nakonec Okresní soud Košice II nahrávku jako důkaz nepochopitelně neuznal a žádný trest policistům neudělil.
O rok později umělce zaujala kauza známá jako „Okamurova horečka“, kdy poslanec takto omlouval své nepravdivé výroky o táboře v Letech. Na tu členové Romane Kale Panthera ordinovali poslancům a náhodným kolemjdoucím pohotovostní balíčky s popisem diagnózy a teploměrem.
Intervence do pohádky
Umělecko-aktivistická skupina se vedle palčivých kauz týkajících se Romů snaží upozorňovat i na stereotypizaci v umění a neviditelnost menšin v majoritní kultuře. Výstava BíLá Místa, která se před dvěma lety uskutečnila v ústecké Galerii Hraničář, se už svým názvem hlásila k americkému hnutí s mezinárodním dosahem Black Lives Matter. „Osud Romů mi v ledasčem připomíná to, co ve své minulosti zažívali Afroameričané, včetně otroctví, které poznali na některých místech Evropy,“ zdůrazňuje a dodává, že to není tak dávno, kdy Romové byli na území Protektorátu Čechy a Morava pronásledováni. Už v roce 1939 byla přijatá celá řada „proticikánských opatření“, která ve 40. letech vedla až k holokaustu Romů.
„Proto vítám umělce, jako je Martin Zet, Oto Hudec a další, kteří nahlížejí na historii z kritického úhlu a snaží se její nesmazatelnou stopu přenést do umění,“ říká Horváthová Duždová, jež se na výstavě podílela nejen kurátorsky, ale společně s Tamarou Moyzes i autorsky. „Rozhodly jsme se intervenovat do kapitoly známé pohádky Josefa Lady o Mikešovi s cílem poukázat na možné negativní dopady děl, která jsou považována za součást národního kulturního bohatství, přitom obsahují stereotypy,“ vysvětluje a dodává, že přepsaná pohádka „Mifeš ukraden“ pracuje také se zažitým předsudkem, ovšem na rozdíl od původního textu, kdy Lada popisuje, že „cikáni ublížili kocourkovi“, používá stereotypní představu zcela záměrně.
„Ladova pohádka je krásná, v dětství jsem ji četla nesčetněkrát, ale měli bychom vědět, že někomu může ublížit. Když si představíme, jak musí být romskému dítěti, když se ve škole před celou třídou čte: ‚Milé děti, ti lidé byli cikáni,‘ navíc může takový stereotyp u některých dětí způsobit, že si budou myslet, že všichni Romové kradou nebo ubližují zvířatům,“ zdůrazňuje s tím, že známá česká pohádka ve své přepsané podobě končí větou, že ‚každá mince má dvě strany‘. Podle umělkyně věta čtenáře vybízí, aby si vytvořil svůj vlastní názor.
Jako na houpačce
V okamžiku, kdy u ní propukla vážná nemoc, která ji na čas upoutala na nemocniční lůžko, jí umírala maminka na rakovinu. „Nikdy mě nepřestane mrzet, že jsem nemohla jít ani na pohřeb a uctít poslední památku mojí maminky. Bylo to jedno z mých nejtěžších období, které ve mně stále zůstává a jehož hrany se obrušují pomalu,“ říká otevřeně o bolesti, která stále neustala. Tehdy se sama sebe ptala, zda vůbec někdy nechá veřejnost nahlédnout do svých skutečných pocitů. Nakonec se rozhodla před nimi dveře nezavírat a vyjít ze své ulity.
Od toho okamžiku začala postupně vznikat silně autobiografická díla, která vystavila souborně pod názvem Baví mě být VHL syndrom! Výstava byla uvedena na Světovém romském festivalu Khamoro v roce 2019 a návštěvníkům dala Horváthová Duždová nahlédnout do života skrze krátké gif video a časosběrnou sbírku fotografií, jež pořizovala jak v průběhu hospitalizace, tak i během důležitých a radostných okamžiků svého života.
„Film mě neskutečně naplňuje, ale protože s mým zdravím je to jako na houpačce, přesedlala jsem na čas k psaní povídek. Psát mohu z domova i z nemocnice a jediné, co k tomu potřebuji, je počítač,“ přiznává Horváthová Duždová, která je zároveň členkou Klubu romských spisovatelů Paramisara. Po letech psaní do šuplíku jí v roce 2014 vyšla první povídka v e-sborníku Moji milí, který vydalo nakladatelství Kher. O pět let později se její povídka Angel objevila ve sborníku Romano džaniben. Svou literární tvorbu představila před dvěma lety také návštěvníkům festivalu TaBook v Táboře. Loni autorce vyšly povídky Její sametová a Devadesátkou v diptychu Všude samá krása a Samet blues.
V současné době se soustředí na literaturu určenou pro ty nejmenší. „Ze svých vzpomínek jsem se už vypsala, teď mám pocit, že je skvělý čas věnovat se fikci a kniha pro děti se nabízí,“ prozrazuje své další plány. Nezapomíná ani na vizuální umění, od února působí jako rezidentka Galerie MeetFactory s plnou podporou kurátorského týmu Display a mentoringu Roberta Gabrise, který se letos stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. „S Robertem rozmýšlíme, jak téma kultury bezpečných prostor uchopit a ve výsledku zpracovat. Každý z nás má na romské umění jiný pohled a to je věc, kterou chceme ve výsledné práci využít. Zvažujeme fotografii i instalaci. Už máme nějaké nápady rozpracované. Ale já nikdy nevím, třeba se po letech vrátím k filmové tvorbě. Ta mě přeci jenom baví ze všeho nejvíc,“ uzavírá.
Foto: Archiv Věry Horváthové Duždové