„Mým sourozencům, snažila jsem se přežít, ale nezvládla jsem to. Odpusťte mi. Mým přátelům, prožitky byly kruté a už jsem příliš slabá na to, abych se s nimi vyrovnala. Odpusťte mi. Světu, byl jsi nesmírně krutý, ale odpouštím ti,“ byla poslední slova třicetileté Sarah Hegazi, egyptské bojovnice za práva sexuálních menšin před tím, než spáchala 13. června sebevraždu.
Když v roce 2017 vystoupila v Káhiře libanonská hudební skupina Mashrou‘ Leila, jejíž zpěvák se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci, zavlály v davu pod pódiem duhové vlajky. Jednu z nich hrdě a s dokonale šťastným úsměvem držela nad hlavou také Sarah Hegazi. Naposledy. Fotka, která asi už navždy zůstane ikonickou v boji za práva LGBT lidí, se stala začátkem konce mladé ženy.
Zatýkání po koncertě
Po koncertě následovala několikatýdenní vlna zásahů a zatýkání. Podle lidskoprávní organizace Egyptian Initiative for Personal Rights bylo po koncertu libanonské skupiny zatčeno víc než sedm desítek lidí a obviněno z přestupků. Nejvážnějším obviněním čelil Ahmed Alaa a Sarah Hegazi. Ta byla na podzim stejného roku obviněna ze „zhýralosti“. Za tu jsou často stíháni lidé z tamní LGBT komunity, ačkoli v Egyptě není homosexualita ilegální. Podle Dalie Abdel Hameed z organizace Egyptian Initiative for Personal Rights policie pod falešnými profily tyto lidi vyhledává skrze seznamovací aplikace, jiní jsou zatýkáni přímo v kavárnách nebo na ulicích na základě svého vzezření.
„Zákon je natolik nejednoznačný, že soudci mohou lidi trestat za jejich, i domnělou, sexuální orientaci,“ popisuje povahu zákona Abdel Hameed.
Podhoubí nenávisti a násilí
Postoj egyptské společnosti vůči LGBT lidem popsala rok po osudném koncertu Sarah ve svém článku pro Mada Masr. „Egyptská střední třída se přiklání k sociální a náboženské konzervativní pravici. Podporuje státní rozhodnutí uvalit na společnost poručnictví. Stigmatizují kohokoli, kdo se vzpírá represivní patriarchální kultuře, která je založena na utiskování žen, pracujících a náboženských a sexuálních menšin. Je to nejhlasitější a nejviditelnější část egyptské společnosti a je povinnost ji kritizovat. Právě střední třída je podhoubím, z něhož roste nenávist, psychické i fyzické násilí, sexuální obtěžování a šikana.“
Její slova potvrzuje pro HFC i Kareem Taha, který byl v Egyptě pro své politické postoje taktéž vězněn a mučen. Nyní žije v Brně. „Být lesbou nebo gayem v Egyptě znamená hanbu. Nedostanete práci, budete vysmívaní společností, uzavřete se jen mezi velmi úzkou skupinu lidí. Podpora rodiny v takových případech je velmi vzácná.“
Sarah se dál zamýšlela nad tím, že není rozdíl mezi radikálními islamisty a současnými egyptskými autoritami. Obě skupiny podle ní věří, že jsou v očích Boha nadřazení nad lidmi, kteří se nějak odlišují. „Kdokoli je jiný, kdokoli není sunnitský heterosexuální muslim podporující vládnoucí režim, je utlačovaný, nebo mrtvý.“
„Ztratila jsem schopnost navázat s lidmi oční kontakt“
Sarah byla zatčena doma před zraky své rodiny. Se zavázanýma očima byla odvezena na jí neznámé místo, které podle její výpovědi nechutně zapáchalo a kde slyšela sténání lidí bolestí. „Seděla jsem na židli se svázanýma rukama, v puse jsem měla kus látky, nevěděla jsem proč. Nikoho jsem neviděla a nikdo na mě nemluvil. Po chvíli se mé tělo začalo svíjet a ztratila jsem vědomí,“ takto popsala Sarah mučení elektřinou. Byla také na příkaz autorit slovně i fyzicky sexuálně obtěžovaná svými spoluvězeňkyněmi. „Ztratila jsem schopnost navázat s lidmi oční kontakt.“
Poté, co byla do doby soudního líčení propuštěna, zjistila, že ji odsoudili nejen její sousedé, ale i rodina, a vedení v jejím zaměstnání bylo nařízeno, aby ji propustili. Sarah, nejstarší ze čtyř sourozenců, pracovala v IT firmě a pomáhala své matce živit rodinu, otce už totiž neměla.
Strach, deprese, výpadky paměti
Po propuštění trpěla těžkými depresemi, vyvinula se u ní posttraumatická stresová porucha, úzkosti a panické ataky. Elektrokonvulzivní terapie (ECT) u ní způsobila výpadky paměti. „Poté už jsem musela svou zemi opustit. Měla jsem strach, že mě znovu zavřou. A zatímco jsem už byla v Kanadě, mi zemřela matka,“ napsala Sarah.
Azyl přinesl bezpečí, ne však klid v duši
Několik měsíců po propuštění na kauci získala azyl v Kanadě. Ačkoli již byla mimo nebezpečí dalšího zatčení a mučení, nedokázala se přes bolest, která jí byla mnohými způsobena, přenést. Nadále se léčila ze svého traumatu a několikrát se pokusila o sebevraždu. „Zadrhávala jsem v řeči, nebyla jsem schopná opustit svůj pokoj a má paměť se dále zhoršovala,“ popsala svůj stav. Den před posledním pokusem o sebevraždu zveřejnila na svém Instagramu fotku, jak leží v trávě, směje se a oči zavírá před sluncem. K příspěvku napsala: „Nebe je krásnější než země. Chci nebe, ne zemi.“ Těmito jejími slovy jí vzdal po její smrti hold zpěvák Mashrou‘ Leila, Hamed Sinno. Jeho hudební skupina má zakázaný vstup do Egypta.
„Strašně moc bojovala, ale už jí došla síla,“ vyjádřil se k její smrti Ahmed Alaa, další ze zatčených a mučených po koncertě z roku 2017. Se Sarah se dobře znali, potkali se při pomoci v organizaci proti domácímu násilí a stejně jako ona získal v Kanadě azyl a bydlel v Torontu. S její smrtí se stále nemůže smířit. „Jediné, co můžeme dělat, je pokračovat v její práci,“ dodal.
Sarah snila o tom, že se jednou do své rodné země vrátí a pokud překoná trauma, dál bude pomáhat těm, kteří to potřebují. „Pokud dostanu pomoc a budu vědět, že jsem z toho venku, budu schopna pomoci nejen svému bratrovi a sestře, ale stovkám lidí, o kterých vím, že to potřebují.“
Sarah Hegazi si vzala život 13. června 2020.
Foto: Instagram Sarah Hegazi