V Česku žije několik tisíc Bělorusů a podle bohemisty Sjarheje Smatryčenky bychom si je spíše neměli představovat jako jednolitou a soudržnou komunitu. Smatryčenka sám přišel do Česka kvůli politickým represím a obavám o budoucnost rodiny: „Protože se moje postoje a aktivity příliš nelíbily pánům z KGB, byl jsem nucen odejít z univerzity. Moje žena měla povolený pobyt v Česku a jako ajťačka si tady dost snadno mohla sehnat práci. Jelikož jsem už předtím dobře poznal celý velký kus střední Evropy, volba byla jasná – Brno.“ Obecně se podle něj Bělorusové v ČR adaptují dobře, většinou nepotřebují vytvářet vlastní struktury, integrují se do těch českých a najdou si tu přátele. Důvodem příchodu bývá studium, podnikání nebo hledání práce – často to bývají programátoři. „Větší poptávka je, myslím, po ajťácích. Programátorství je sféra, která se jako jedna z mála vyučuje i v Bělorusku na dobré úrovni, a co znám běloruské rodiny v ČR, tak je v nich tradičně aspoň jeden ajťák,“ líčí Smatryčenka a dodává: „Kurzy češtiny jsou v Bělorusku strašně populární, je tam obrovská hromada lidí, co se chtějí naučit jazyk, aby pak mohli pokračovat ve studiu tady.“
Jak vypadá běloruská komunita v Česku?
To kdybych věděl. Nemám žádné statistiky, můžu zkusit odpovědět jen tak podle čuchu. Pod slovem komunita si představuju nějakou kompaktní a soudržnou skupinu, což nevím, jestli Bělorusové jsou. Těch, co pocházejí z Běloruska, je v Česku několik tisíc a jejich velká část se usadila v Praze. Funguje tam několik běloruských organizací, myslím, že nijak masových. Nejvíce se asi sdružují kolem facebookové skupiny Bělorusů v ČR, která slouží především jako informativně poradní platforma. Její nejaktivnější členové se i pravidelně scházejí nebo pořádají různé akce, setkání, běloruské stánky v rámci festivalů apod. V Brně je nás mnohem míň, žádný spolek nemáme, ale někteří se známe mezi sebou, přátelíme se, vzájemně se navštěvujeme.
Proč lidé nejčastěji do Česka přicházejí?
Troufnul bych si odhadnout, že početně nejvíc sem přicházejí za studiem. Pracoval jsem dlouho v běloruském školství a hodnotím ho z větší části jako rozvrácené a neperspektivní. Kurzy češtiny jsou v Bělorusku strašně populární, je tam obrovská hromada lidí, co se chtějí naučit jazyk, aby pak mohli pokračovat ve studiu tady. Anebo i v práci či v podnikání. Dělníků je asi taky dost, ale větší poptávka je, myslím, po ajťácích. Programátorství je sféra, která se jako jedna z mála vyučuje i v Bělorusku na dobré úrovni, a co znám běloruské rodiny v ČR, tak je v nich tradičně aspoň jeden ajťák. Nebo ajťačka, jak je to přímo v naší rodině. A pak je tu píšící tvůrčí inteligence, přece právě v Praze sídlí běloruská stanice Svobodné Evropy.
A proč jste přišel vy?
Do ČR jsem začal jezdit jako student ještě v polovině 90. let. Absolvoval jsem tu i pár delších pobytů. V některých obdobích jsem mezi ČR a Běloruskem pendloval tak často, že jsem začal brát Česko, potažmo Slovensko, jako něco blízkého, důvěrně známého. Pak jsem dva roky pracoval ve Vídni a do Brna a Bratislavy jsem jezdil velmi často na víkendy nebo prostě na nějakou zajímavou akci na večer. Po těch dvou letech jsem se vrátil do Běloruska na Minskou univerzitu, ale přišel rok 2010 a „volby“, po kterých následovaly větší protesty. Protože se moje postoje a aktivity příliš nelíbily pánům z KGB, byl jsem nucen odejít z univerzity. Pár měsíců za mnou studenti ještě docházeli ke mně domů na bytovou výuku, ale stálou práci jsem už vlastně neměl a navíc moje žena, s kterou jsme se zrovna v té době vzali, měla povolený pobyt v Česku a jako ajťačka si tady dost snadno mohla sehnat práci. Jelikož jsem už předtím dobře poznal celý velký kus střední Evropy, volba byla jasná – Brno.
Jak se tedy Bělorusům v Česku daří? Mají s integrací různé zkušenosti?
Obecně si myslím, že se Bělorusové v Česku většinou adaptují dobře. Nepotřebují vytvářet nějaké vlastní struktury, vlijí se do těch českých, najdou si mezi Čechy i nové kamarády. Když to trochu přeženu, není to tak, že by nějaký Bělorus přivedl za sebou do ČR půlku dědiny, protože tam není práce, a pak by ti krajané žili spolu i na ubytovně, aniž by poznali někoho jiného a aniž by se potřebovali naučit jazyk. I když je taky pravda, že se spousta Bělorusů přidává k spolkům a emigrantským komunitám ruským, ukrajinským nebo obecně východním.
Setkáváte se vy s projevy nějaké xenofobie, nevraživosti nebo dokonce nenávisti?
Já osobně ne, aspoň si nevzpomínám, anebo mi to ti lidé neříkají do očí. A to se stýkám s Čechy, Moravany i Slováky dost, jako průvodce jich vozím celé autobusy na zájezdy. Bývá to sranda, když jim vyprávím o různých končinách jejich vlastní země, ale berou to od cizince dobře. Mám takový pocit, že mi to vlastně pomáhá, i když mi je 43 let, berou mě ti účastníci zájezdů jako mladíka – takového snaživého studenta, který toho má spoustu před sebou, ale už vykazuje určité úspěchy. Paradoxně jsem na nějakou nevraživost několikrát narážel v Bělorusku, když jsem ve své vlasti mluvil bělorusky. Pro Čecha je to těžko pochopitelné, ale Bělorusko je nejporuštěnější země bývalého Sovětského svazu, takže normálně se tam mluví spíš rusky nebo na venkově takovou rusko-běloruskou směsí. Ty, kdo mluví čistě bělorusky, někteří vychovaní sovětskou či postsovětskou propagandou berou jako nacionalisty a skoro nepřátele národa. Nevím teda jakého. Třeba mé děti, co se narodily v Česku, rusky ani neumějí, ty v Bělorusku můžou mluvit jen bělorusky. Ale abych byl spravedlivý, vyvolává to mnohem častěji obdiv: takové malé a už mluví bělorusky.
Jak jsou na tom lidé ve vašem okolí, jaký mají v Česku život oni?
Když se vrátím k Česku a přízvuku, tak od pár známých jsem přece slyšel o nějakých případech, že jim někdo řekl něco jako „táhni do Ruska” nebo „táhni na Ukrajinu”. A poslat je takhle do Běloruska už nějak nikoho nenapadne.
Jste bohemista, jak jste se k tomu dostal?
Náhodou na střední v Minsku byla v nabídce čeština. Jedna tamní učitelka strávila asi pět let ve Vysokém Mýtě v sovětské posádce a stala se překladatelkou. Na nějaký populárnější jazyk mě nevzali, tak jsem si vzal češtinu. Pak jsem se ji učil víceméně samostatně, jelikož se čeština ještě nevyučovala jako univerzitní obor.
Svou prací propojujete dva různé národy. Proč má podle vás smysl se navzájem kulturně poznávat?
Abychom se všichni ve svém vývoji rychleji posouvali dopředu. Jinak by na světě byla spousta Severních Korejí. Tedy nějakých izolovaných území, o kterých se nic moc neví a ona sama moc neví o jiných zemích. O Bělorusku Češi ví, že existuje. Ale třeba bývají hodně překvapení, že Černobyl zasáhl mnohem víc Bělorusko než Ukrajinu. Většinou je to pro ně prostě součást velkého východního nepřehledného území. O Česku Bělorusové ví asi trošku víc, Praha a pivo jsou přece pojmy. Knížky, co my překládáme, vycházejí v několika stovkách, maximálně tisícovce výtisků, ale ti, co čtou, a čtou bělorusky, tak se za posledních pár desetiletí mohli seznámit i s dobrou současnou českou literaturou, namátkou vyjmenuji Hrabala, Topola, Andronikovou, Jiřího Kratochvila, Hakla, Ouředníka.
Jak byste popsal současný běloruský režim?
Běloruský režim, to je vláda velkého zločince, který se ještě v 90. letech fyzicky zbavil seriózních soupeřů a vybudoval vládní pyramidu, na jejímž vrcholu sedí sám a kontroluje naprosto všechno. Žádné samosprávy, žádné nezávislé soudy, žádní volení rektoři a tedy ani akademické svobody prostě neexistují. Na všech vedoucích funkcích jsou poslušní kariéristé, v každém podniku nebo úřadě je ideolog, jehož pracovní náplní je v podstatě provádění cenzury a propagandy. Na každý pohyb je třeba pět bumážek s padesáti podpisy, a ty neseberete, protože se ti byrokrati bojí, aby se něco náhodou nestalo. Tržní ekonomika je hodně omezená, korupce je obrovská, ale jen tam nahoře. Počet policistů na hlavu je daleko nejvyšší v celé Evropě, ne-li ve světě. Šílená kafkárna. Pokračovat v popisu se dá donekonečna, ale na tom radši skončím, snad se to velmi brzy změní.
Jak odhadujete budoucnost Běloruska?
Víte, v roce 2007 jsem byl dramaturgem běloruské linie velkého literárního festivalu Měsíc autorského čtení v Brně a rozdal jsem několik rozhovorů českým médiím. Jsem člověk, který se v politice moc nevyzná, mojí parketou byla a je kultura. Na politiku vždy taky přišla řeč a je to čtenářsky vděčnější téma. Proto třeba byl jeden rozhovor publikován pod titulem „Dávám Lukašenkovi dva roky“. Těch let už uběhlo 13. Teď bych chtěl říct, že mu dávám dva týdny, ale jak vidíte, jsem špatný prognostik, tak radši neřeknu nic. A Bělorusové jsou inteligentní a pracovití, proto když jim v budoucnosti nikdo nebude překážet, dokážou rychle udělat velký pokrok.
Máte tip pro Čechy, jak si vážit svobody a jak si ji udržet?
Proč jak? Prostě buď si jí vážíte, nebo ne. Kdyby nějaký zaručený tip existoval, bylo by všechno jednoduché. Asi se vzdělávat, přemýšlet nad podstatou věcí, cestovat nejen k moři do Chorvatska, poznávat jiné země a jejich historii, aby pak člověk mohl rozpoznat laciný populismus. A být pravdivý i sám před sebou.
A jak se chovat k lidem z jiných zemí?
Nijak zvlášť, normálně, jako ke svým sousedům. Jediné, co mě napadá v téhle souvislosti, že když Češi slyší, že jsem z Běloruska, nebo jak mluvím svým jazykem se svými dětmi, tak se hned chtějí ukázat a přecházejí na tu svoji chabou ruštinu. Věřím, že nejednoho ruskojazyčného Bělorusa to může i potěšit. Mě to ale spíš uvádí do rozpaků a mé děti většinou prostě nerozumějí, co jim to ten pán nebo paní říká. Prostě mnozí tady berou ten východ jako jedno veliké Rusko s jedním velkým jazykem, což vůbec není pravda. Ale což, také jsem někdy z neznalosti říkal v Portugalsku gracias místo obrigado.
Foto: Archiv Sjarheje Smatryčenky