Zajímáte se o historii a politologii, nakonec jste se ale rozhodl pro studium práva. Jak to?
U nás v rodině se odjakživa vášnivě debatovalo o lidskoprávních tématech a fungování sociálního systému a já si vždycky říkal, že bych na všechny ty otázky chtěl znát odpověď. Proto jsem se ještě na základní škole rozhodl, že půjdu studovat práva. Ale je pravda, že historie mě zajímala vždy a dodnes mě zájem o tuto vědu neopustil. Rodiče mě vedli k různým mimoškolním kroužkům, chtěli, abych si zkusil všechno, co mě zajímalo, ale musím říct, že větší svět se mi otevřel až na gymnáziu. Už během studia jsem měl možnost zastávat po dobu dvou let pozici hejtmana v Zastupitelstvu mládeže Olomouckého kraje. Vedl jsem najednou tým čtyřiceti lidí a spolu s nimi se snažil vytvářet prostor pro diskuzi dětí a mládeže z Olomouckého kraje s představiteli místní samosprávy. Tehdy mě napadlo, že bych mohl studovat politologii, a dokonce si podal přihlášku na vysokou školu. Vedle toho jsem si ji podal na práva do Plzně a Olomouce a to mi na první pokus vyšlo.
Čemu jste se jako hejtman Zastupitelstva mládeže Olomouckého kraje věnoval?
Tam jsme měli poměrně velkou škálu zaměření, a to od vzdělávání, životního prostředí, sportu nebo využití volného času či kulturu. Pořádali jsme různé debaty a vědomostní soutěže, organizovali jsme výjezdy do škol, do domovů seniorů, navštívili jsme Klokánek, komunikovali jsme s vychovatelkami a různými odborníky, zjišťovali jsme, co by se dalo zlepšit. Jejich potřeby jsme poté zprostředkovali vedení Olomouckého kraje. Vedle toho jsme vypracovali i různé návrhy na změnu legislativy ve školství apod.
A povedlo se vám změnu prosadit?
Bohužel. Náš návrh na rozšíření a zavedení praxe na středních školách, který by umožnil gymnazistům, aby si vyzkoušeli různé profesní obory a lépe se pak rozhodli o svém budoucím povolání, sice v Poslanecké sněmovně projednávali, ale opozice ho zamítla. Je to škoda. Je totiž spousta studentů, kteří nemají při výběru svého povolání šťastnou ruku, váhají a tohle by jim mohlo rozhodnutí ulehčit.
V zastupitelstvu jste byl jediný Rom, nebo vás tam bylo více?
Historicky první, který funkci zastával. Po mém odchodu v roce 2019 se mi podařilo namotivovat dvě Romky, aby do zastupitelstva vstoupily. Obě začínaly jako zastupitelky a dnes je jedna z nich, Adéla Cinnová, hejtmankou.
Získat si prestiž
Poslední dva roky působíte jako stážista v kanceláři Veřejného ochránce práv v Brně. Čemu se věnujete?
Nemohu prozrazovat příliš, ale mohu říct, že působím jako dozor nad detencí, to znamená, že dostávám spisy jako klasický začínající právník, který je tam první dva roky. Má práce se týká spisů vězňů, detencí seniorů a studentů. Zásada ombudsmana je pomoct všem lidem, i když jeho dotaz nebo stížnost nespadá do jeho kompetence. S mou prací jsou spokojeni a i já uvažuji o tom, že bych v kanceláři Veřejného ochránce práv zůstal ještě nějakou dobu po studiu. Mojí vizí je stát se advokátem v oblasti finančního, obchodního a mezinárodního práva. Práci advokáta bych chtěl vykonávat přibližně do pětatřiceti a pak bych se chtěl stát soudcem se zaměřením na tyto tři oblasti práva.
Co vás na soudnictví láká?
Když jste právník v soukromé sféře, tak zvažujete, jak se protiargumentům dá vyhnout, protože chcete soudní spor vyhrát. Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu, a to mě prostě láka.
Proč zrovna mezinárodní právo?
Co vím od profesorů z fakulty, tak zrovna mezinárodní právo málokdo z našich právníků chápe. A právník by měl svou odbornost ovládat perfektně. Takže je tu možnost dostat se brzo do čela a vybudovat si prestiž.
Určitě jste zaznamenal, že se na Veřejného ochránce práv snáší dlouhodobě kritika, a to zejména za jeho výroky směrem k Romům. Jak to vnímáte?
Tady musím říct, že jsem se v životě na úřadu ombudsmana nesetkal s žádným rasismem nebo narážkou na Romy. Všichni, a to včetně pana Křečka, jsou profesionálové. S tím, jak pan Křeček poté vystupuje na veřejnosti, absolutně nemohu souhlasit, protože on je osoba, která by měla společnost sjednocovat a dbát na to, aby veškerá práva občanů byla dodržována. Jeho v minulosti expresivní vyjadřování vůči Romům se mi pochopitelně nelíbí.
Měl jste možnost s ním o tom mluvit?
Bohužel neměl.
Je to podle vás jeden z důvodů proč, se Romové na úřad ombudsmana ve věci diskriminace téměř neobracejí?
Když jsem studoval na gymnázium, a tím vám odpovídám na otázku, tak tam každý student vyfasoval čip na otevírání dveří. Já ho ještě neměl, protože jsem tam byl teprve první den. Zaklepal jsem na dveře a školník mě ode dveří hnal s tím, že to je gymnázium a já tam nemám co dělat. Na moje argumenty, že jsem student gymnázia a jdu na hodinu, neslyšel. Absolutně mi totiž nevěřil. Měl jsem problém se do té školy vůbec dostat. Chci tím říct, že Romové jsou už obrnění proti tomu, jak se k nám léta letoucí společnost staví a chová. A jak jste právě naznačila, když na veřejnosti ombudsman vystupuje, tak jak vystupuje, proč by se na něj někdo obracel s problémem, který on sám šíří? Proto jsou teď návrhy, že by se zřídila funkce romského ombudsmana. Členové rady vlády pro romské záležitosti o tom už nějakou dobu debatují. Ale tady si myslím, že je velkým problémem to, že by tenhle úřad stejně neměl žádná práva a pravomoci, protože by musel být založený Poslaneckou sněmovnou, která by se musela shodnout na potřebnosti instituce a poskytla by mu patřičné kompetence, které ombudsman obecně má.
Vy osobně jste pro zřízení úřadu romského ombudsmana?
Kdyby se opravdu vytvořil úřad Veřejného ochránce práv pro romské záležitosti, tak mě napadá, zda by to nebylo důkazem toho, že je společnost už natolik rozdělená, že musíme mít separátního ombudsmana. Osobně jsem proti zavedení romského ombudsmana a spíš bych ocenil, kdyby byl na úřadě Veřejného ochránce práv člověk, který sjednocuje společnost a nevyjadřuje se na veřejnosti nejen vůči Romům, ale i jiným menšinám nevhodným způsobem.
Měla by se podle vás v médiích zdůrazňovat etnicita Romů a pokud ano, v jakém případě?
Romové se objevují v televizi ve většině případu v negativním kontextu. Naposledy jsme to mohli vidět na případu romských uprchlíků z Ukrajiny, kde se jejich etnicita velmi zdůrazňovala, a přiznám se, že mě to úplně děsilo. Pokud by se v tomto případě nepoužívalo označení Rom, Romka, Ukrajinec, Ukrajinka, bylo by to ideální, ale chápu, že to tak nelze vždy. Etnicita by se naopak měla zdůrazňovat v tom pozitivním slova smyslu.
V dědových stopách
Co pro vás osobně znamená právo?
Právo neznamená spravedlnost. Je to ale něco, co vám zaručuje jistotu, kterou můžete uplatnit. Když máte nějaký problém, tak se ho pomocí práva můžete pokusit řešit a možná i vyřešit.
To je docela omezený rámec…
Může to být jistě formalismus toho práva, který je vlastně velmi striktní v mnoha případech. Můžete se prát o to, co vám je drahé, ale uděláte sebemenší procesní chybu, tak vás to bude stát peníze, čas a výsledek toho soudního jednání, pokud to dojde k soudu.
Jak vidíte náš justiční systém a kde má podle vás své mezery?
Justice je uzavřený svět, takový stát ve státě, nějakých velkých změn lze jen těžko docílit, pokud se na tom nepodílí ministerstvo zároveň s Poslaneckou sněmovnou. Největší problém spatřuji v době trvání soudních jednání. Když se dneska budete chtít soudit, bude to trvat i 3 roky, utratíte x tisíc za advokáta a soudní poplatky. Těžko říct, jestli to je tím, že nemáme dostatek soudců, nebo se lidé soudí de facto o cokoliv. Ten procesní systém je takový, že soudce se musí vyjádřit úplně ke všemu, co mu na stůl přijde. Myslím, že kdyby soudní tahanice trvaly nejdéle rok, prospělo by to všem zúčastněným. Takže kdybych mohl za něco lobbovat, byla by to změna trvání doby soudního jednání.
V čem byste chtěl dělat právo jinak?
Mě hodně motivovali profesoři na fakultě, měli jsme ve škole kurz právnických dovedností. Profesor byl v roli klienta a my jako studenti v roli advokáta. Jednalo se o výživné od A do Z. Profesor mi pak řekl, že jsem empatický a to se u advokátů zas tak moc nevidí. Takže pokud budu advokátem, chtěl bych, aby za mnou klienti chodili nejen proto, že jsem právník, ale i proto, že u mě uvidí pochopení. Protože není nic horšího, než když klient něco svému právníkovi zatají. Advokacie je velmi stresující práce, mám spoustu kamarádů, kteří už jsou zaběhlí advokáti, a ti mi vždycky říkají, ať se do toho nepouštím, pokud nemám rád stres. Jste stále k dispozici klientům, děláte rešerše a mnohdy až detektivní práci, abyste se dopídil pravdy a byl na soud perfektně připravený. Člověk na to musí mít i žaludek, a proto bych nikdy nechtěl dělat trestní právo.
V rámci aktivit vašeho strýce Roberta Sutorýho jste také doučoval romské žáky. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Učivo základní školy ještě zvládám, takže jsem byl pro žáky všestranný a byl jsem tu pro ně i v době pandemie. Většina z nich se potýkala s angličtinou, někdo zase s matematikou a češtinou. Doučoval jsem i studentku policejní školy právo, která poté začala uvažovat, že by si po maturitě podala přihlášku na právnickou fakultu. Ale co mě příjemně překvapilo, a bylo jedno, zda šlo o žáka základní nebo studenta střední školy, že pokud mají možnost popovídat si s Romem, který má vyšší vzdělání, tak je to opravdu zajímá. Vždycky od nich padla otázka, jaké to je, studovat na vysoké škole, a že by toho chtěli dosáhnout také. Nesetkal jsem se s tím, že by měli nulový zájem o vzdělání nebo by nestáli o lepší známky. O tom vypovídá i to, že se na střední školu v průběhu deseti let dostalo šestatřicet mladých Romů. Dvanáct z nich poté pokračovalo na vysokou školu a vystudovali technické i lékařské obory. Ale to je největší zásluha právě Roberta Sutorýho.
Setkal jste se s překážkami během své cesty za vzděláním?
Těch překážek bylo opravdu hodně. Už od základky se člověk nějakým způsobem potýkal s tím, že je prostě Rom. Buď se oproti tomu obrníte, nebo se prostě necháte s dovolením pozřít. Když jsem studoval na gymplu, byl jsem tam jediný Rom na celé škole. V Přerově žije větší koncentrace Romů a majorita je moc nemusí. Takže když jsem vešel poprvé do třídy, hned bylo poznat, že spolužáci Romy v lásce nemají. Ale i to se časem zlepšilo.
Co za tím stálo?
Navzájem jsme se poznali. Spolužáci měli možnost seznámit se s mým životem, tím, čím jsem si v minulosti prošel. A to dopomohlo k tomu, že během těch čtyř let změnili názor nejen na mě, ale i na ostatní Romy. A i když to napoprvé vůbec tak nevypadalo, později jsem byl předseda třídy a pokud bylo něco zapotřebí odprezentovat, byl jsem pokaždé já, kdo se toho zhostil. Dá se říct, že kohokoliv, koho jsem během těch let na škole potkal a měl možnost se s ním seznámit, tak po nějakém čase odhodil předsudky a koukal na svět jinýma očima.
Setkáváme se s tím, že romští studenti z důvodu nepřijetí a obavy z šikany opouštějí střední školy nebo do nich ani nenastoupí. Co byste jim v takové chvíli poradil?
Vždycky musím vědět, proč danou věc dělám, a pak mě nikdo nemůže zastavit. Dát do toho maximum a věřit si. Jiná věc je šikana, která člověku může ublížit, ale i na to existuje řešení. Já jsem si něčím podobným také prošel na základní škole, ale protože jsem se doma svěřil, rychle se to vyřešilo.
Vy nejste, co se týče vzdělání, ve vaší rodině průkopníkem, už váš dědeček byl vysokoškolsky vzdělaný Rom.
To je pravda, můj děda, Jiří Mitraš, byl vojenským inženýrem, a protože chtěl vždycky učit, vystudoval pedagogickou fakultu a učil až do roku 2019 na Základní škole Boženy Němcové v Přerově matematiku a fyziku. Na školu docházelo přibližně 80 % romských žáků. Děda byl mým největším vzorem a vděčím mu za mnohé. Od základní školy mi pomáhal, učil se se mnou, trpělivě vysvětloval, povzbuzoval mě a fandil mi. Dodnes si vzpomínám, jak mě jednoduchým způsobem naučil trojčlenku. Vděčím za hodně i Robertovi Sutorýmu, který mě bral na konference, do knihovny, kde jsme se oba učili, zasvětil mě do fungování vysoké školy a ukázal mi, že když si člověk něco usmyslí, tak to není nemožné. Byl mi takovým mentorem. Vysokoškolsky vzdělaná je i jeho dcera Daniela, která nedávno dodělala bakaláře na pedagogické fakultě. Jakkoliv mí rodiče nejsou vysokoškoláci, maminka má učiliště a táta základku, naučili mě, že se práce vyplácí, a za to jsem jim vděčný.
Foto: Archiv Michaela Mitraše