Co je to segregovaná škola?
Ač oficiálně samozřejmě nic takového neexistuje a diskriminace je nelegální, v praxi existuje podle dat ministerstva školství 77 základních škol, v nichž je více než polovina romských žáků, a dalších několik desítek škol, kde je Romů více než třetina. Jde tedy o školy či třídy, kde zastoupení dětí jiného etnického původu převyšuje jejich poměrné zastoupení ve společnosti nebo dané oblasti. V lokalitách, kde pracujeme, máme zkušenost se dvěma školami, oficiálně to jsou běžné základky. Víme, že velká část pedagogického sboru je toho názoru, že romské děti na víc nemají, a proto se postupně snižuje laťka. Někteří učitelé žákům srážejí ambice a rezignují na snahu děti někam dál posouvat. My se pak potkáváme s tím, že se žáci necítí dobře ve škole, nebaví je to a nechodí tam. Když potom přecházejí na střední školu nebo učňák, nejsou ze základky zvyklí do školy chodit, nejsou zvyklí pracovat samostatně, učit se a nejsou zvyklí na heterogenní třídu, takže se ani na nové škole necítí dobře, připadají si etnicky znevýhodnění.
Česká televize o tom před pár lety natočila dokumentární seriál Třída 8. A. V pořadu zaznívá, že tyto školy si myslí, že jsou dobré, že dělají pro romské děti to nejlepší, co mohou. Takže je učí tancovat a zpívat a říkají, že to jim jde. Ale to přesně potvrzuje stereotypy, děti to nepřipravuje na reálný život a diskriminuje je to v dalším vzdělávání. Můj názor a teď i názor České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání nebo České školní inspekce je, že není správné děti oddělovat.
Jak ke vzniku segregované školy dojde?
Jde o systémovou záležitost. Školy v lokalitě zpravidla začnou odmítat potenciálně problematické žáky nebo se zbavovat těch, se kterými neumí pracovat. Jiná škola pak tuto vylučovanou skupinu začne přijímat a snaží se dělat maximum, ale je na ni nahlíženo jako na školu druhé kategorie, snižuje se postupně laťka, problémy se kumulují, pedagogové často odcházejí nebo rezignují na kvalitu. Radnice a odbory školství to bohužel mnohdy považují za přirozené či dobré řešení i proto, že většina si nestěžuje. Vytváříme tak ale problém do budoucna minimálně v tom, že jsou etnické skupiny od sebe odděleny a během života už k sobě jen obtížně hledají cestu. Třeba na Žižkově to bylo údajně tak, že se prakticky všechny romské děti, které v sedmdesátých letech se svými rodinami přišly z osad z východního Slovenska, postupně zařadily na jednu školu. Městská část považovala za vítězství, když děti z těchto rodin začaly alespoň chodit do školy, protože to v jejich komunitě nebylo zvykem. A podle některých zastánců segregace je tohle maximum, na které Romové mají. Ale jsme o padesát let dále a už tu vyrůstá několikátá generace, ta se chce zapojovat do společnosti, vzdělávat se, chce mít dobrý život. Nicméně na základě podobných mýtů se daří segregaci udržovat systémově. A jsou i školy, kterým to vyhovuje. Když se k nim chce přihlásit romské dítě, tak říkají: „Běžte raději tady na tu školu, tam to budete mít lehčí, budete mezi svými, nebudete mít domácí úkoly.” Na Žižkově se také stalo, že když přišla romská matka se synem na zápis do běžné základky, tak ji přemlouvali, ať jde na „jejich” školu, že to tam bude mít lepší a jednodušší. Nakonec jí řekli, že má štěstí, že nemá holku, protože těm narostou ve dvanácti prsa a jsou s nimi jen velké problémy. Takže někdy ze školy zaznívají přímo hejty. Nebo občas se ozývají proti romským dětem ve třídě i rodiče. Spolužáci s tím problém nemají, ale skrz rodiče vyvěrají strachy a nejistoty. To dokládá i výzkum Agentury pro sociální začleňování, podle nějž by 26 % rodičů vadili romští spolužáci dětí.
Jaká je situace v rodinách? Vyrůstají romské děti v odlišných podmínkách?
To je hodně různorodé. Tady v Praze problém s nezaměstnaností moc není, takže už i romské rodiny přestávají žít v chudobě. Spousta rodin ale stále žije na ubytovnách nebo se často stěhuje, takže děti vlastně ani nemohou prospívat, protože nemají uspokojeny základní potřeby. Magistrát se snaží situaci řešit, takže přidělil byty rodinám, které žily na ubytovnách. V terénu je vidět opravdu velký posun, kdy spousta rodin našla stabilnější zázemí a třeba poprvé v životě bydlí více než rok na jednom místě. Situace v rodině se tak postupně stabilizuje a je to znát i na prospěchu žáků. Jsou lokality, kde jsou na tom mnohem hůř, ale není to spojené s etnicitou, ale spíše s chudobou.
Sociolog Daniel Prokop v knížce Slepé skvrny ukazuje na americké studii ekonoma Jamese Heckmana, jak z každého dolaru investovaného do školek a školských zařízení profituje daný žák, ale i jeho potomci a tím pádem i celá společnost. Dobře investované peníze v oblasti vzdělání pomáhají sociálně znevýhodněným lidem změnit životní status a zvyšují prostupnost sociálního systému. My máme podfinancované školství a navíc se stává, že když si škola s někým neví rady, tak ho pošle na segregovanou školu. Takže často skladba těch škol je Romové plus „zlobiví bílí”. To plodí sebepotvrzující prostředí, děti žijí v tom, že na víc nemají, a často končí základku bez motivace k dalšímu vzdělávání. My také někdy říkáme, že jsou připravovány k neúspěchu.
Doučování v nízkoprahovém klubu Beztíže
Jaká je role nízkoprahových klubů v této oblasti?
Nízkoprahové kluby a terénní programy pro děti a mládež jsou sociální služby, jejichž úkolem je pomáhat dětem v obtížných životních situacích. Zároveň to jsou služby preventivní, mají předcházet potenciálním problémům. Když jsem před dvanácti lety začínal, tak se vedla diskuze, jestli doučování vůbec patří do nízkoprahových klubů. Někteří měli názor, že si to mají zajistit ve škole. Ale podle výzkumů OECD u nás velké procento dětí nechodí do školy rádo. Necítí se bezpečně a nevidí v takto nastaveném systému vzdělávání smysl. Takže často není reálné, aby se tam dítě doučovalo, protože většinou chce ze školy co nejdříve domů. Nízkoprahové kluby se snaží děti podporovat, aby do školy chodily, aby v tom viděly smysl, aby si zkusily vyjednat za naší podpory ve škole lepší podmínky nebo komunikovat s učitelem a vedením. Zároveň se s dospívajícími bavíme o budoucím povolání. Setkáváme se s různými stereotypy nebo s tím, že vám mladý člověk řekne: „Půjdu na cukráře, protože tam chodí sestřenice.” A když se zeptám, co se tam bude učit, tak odpoví, že je to jedno, hlavně, že tam nebude sám. Takže se jim snažíme představovat další obory a možnosti.
Kromě této přímé individuální i skupinové podpory se snažíme být mostem mezi žáky a městskými částmi a magistrátem. Upozorňujeme na to, že některé školy by zasloužily větší pozornost a podporu ke změně. Na Praze 5 se již podařilo jednu takovou segregovanou školu zásahem zřizovatele a změnou vedení posunout tak, že vykročila úplně jiným směrem a je považovaná za kvalitní školu. Taktéž se snažíme poukazovat na ekonomické dopady, které to má na život konkrétního člověka, ale i celé společnosti, což jsou argumenty, na které třeba politici slyší.
Říká se, že některé romské děti neznají svou identitu. Co to znamená?
Někteří mladí lidé, se kterými pracujeme, zdůrazňují, že jsou Romové. Pro mnohé z nich je to hodně důležité. Říkají: „Já jsem cikán, tomu ty nemůžeš rozumět”. Ale když se o tom bavíme, tak zjišťujeme, že pro každého to znamená něco jiného a pro spoustu z nich to je ,jsem něčím jiný, ale vlastně nevím čím’. Takže například organizujeme exkurze do Muzea romské kultury v Brně, kde řada z nich poprvé vidí, jakou historii Romové mají, jaké kulturní vymoženosti a věci dokázali, jak to s nimi za války a po válce bylo. A je to pro ně nový rozměr, o kterém se třeba doma nebavili. Zároveň i pro neromské děti, které s námi jezdí, je to nové. Spousta z nás žije v nějakých zajetých stereotypech, a když se na to podíváme takhle blíže, tak najednou máme řadu témat k diskuzi. Zveme také zajímavé romské hosty nebo lidi, kteří se romistikou zabývají, aby to nebylo jen o tom, že mám jinou barvu kůže, ale i o tom, že za tím stojí různé hodnoty, které mladý člověk v dospívání hledá. Záleží také na pohledu rodiny. Někde je silný akcent na vymezování se vůči většinové společnosti, jinde se naopak více cítí součástí většiny.
Jak probíhá interakce mezi romskými a neromskými dětmi? Mají romské děti předsudky vůči většině?
Stereotypy a předsudky jsou vzájemné. Děti mnohdy používají to, co slyší doma. „S cikánama se nebav, ty tě okradou,“ nebo „gádžo tě vždycky podrazí,” a podobně. My se v klubech zaměřujeme na všechny mladé lidi, snažíme se je propojovat, společná témata pojmenovávat a ke konfliktům přistupovat konstruktivně. Toto téma otevíráme pomocí programů, individuálních rozhovorů, projekcí filmů o rasismu a xenofobii a následné diskuze. Pořádáme také preventivní výjezdové akce, na nichž se zpočátku projevuje ostražitost a nejistota, ale ve výsledku po několika dnech už Romové i Neromové spolupracují bez problémů. Jsme také součástí Domu dětí a mládeže na Praze 3 - Ulita, čímž jsme specifičtí. Díky tomu se snažíme s kolegy pedagogy volného času zaměřovat na inkluzi. Vymýšlíme například na hřišti různé aktivity a děcka z klubu propojujeme s běžnou mládeží a tak bouráme stereotypy, protože oni se na běžné základce třeba kvůli segregaci vůbec nemusí potkávat.
Vaše kolegyně z klubu mluvily také o stereotypizaci, se kterou se romské děti setkávají v rodinách a komunitě. Ta se dotýká například mladých LGBT Romů.
Obecně mluví Romové o tom, že když je člověk příslušníkem LGBT komunity, tak má problém to vůbec zveřejnit. Je zde důraz na maskulinitu a tradiční rozdělení rolí v tom smyslu, že muž je silný, vydělává a žena plní roli starostlivé matky a hospodyně. Je to různorodé, některé rodiny jsou již mnohem liberálnější, obecně je ale komunita stále spíše konzervativnější. Tomu se věnuje například organizace Ara Art, která se snaží podpořit LGBT romskou komunitu. Nabízí i platformu Řeknu.to, která je k dispozici mladým Romům, aby měli možnost se někomu svěřit.
Jakou roli mají v komunitě dívky? Například na příbězích sterilizovaných žen si lze všimnout, že hodnota ženy sterilizací jakoby výrazně klesala a některé z obětí přišly kvůli sterilizaci o manžela nebo se cítily méněcenné.
Současná mladá generace je podle mě zase dál než třeba před deseti dvaceti lety. Myslím si, že běžná romská holka chce mít hezký život, obvykle chce mít děti, s tím, že na to třeba nespěchá a chce si užívat života. V romské komunitě je přirozené mít děti, ale myslím si, že s dětmi počítá i většina žen majoritní společnosti. Znám příběhy starších žen, které muž opustil, když nemohly mít děti, nebo které třeba vůbec nemohly chodit ven kvůli tomu, že manžel žárlil. Ale myslím, že přístup se s každou další generací trochu liberalizuje.
Působíte nějakým způsobem na mladé lidi v oblasti rolí a dospělého života?
Určitě ano. Snažíme se rozšiřovat obzory nebo možnosti daného člověka skrz něco, co ho baví. Ukazujeme jim různé světy bez toho, abychom my na něco tlačili. Takže nabízíme stáže, stipendia, jezdíme na výlety, protože spousta mladých lidí třeba nikdy nebyla mimo Prahu. Děláme také dívčí kluby, holky například vaří nebo si dělají nehty a u toho si povídají. Otevírají se tam někdy i velká a traumatizující témata, jak se například k některé z nich zachoval muž z rodiny. My ty problémy pojmenováváme, co je a co není legální, co je možné s tím dělat. Když se mladý člověk bojí s někým mluvit, tak zde má možnost ta bolestivá témata otevřít. Dělali jsme i pánské kluby, kde s kluky mluvíme o tom, jaký mají vztah s otcem, jací by chtěli být tátové, čeho se obávají, jaký vztah by chtěli s partnerkou, bavíme se o sexualitě. I třeba skrz filmy otevíráme diskuze o tom, jak to v které rodině funguje.
Když se vrátíme ke školám, mluvíte o těchto tématech i s učiteli?
My se zaměřujeme primárně na mládež, takže pro školy děláme třeba adaptační programy, programy prevence, ale obecně školy moc velký zájem nemají. Školení pro učitele, jak přistupovat k žákům s různými specifikacemi, existují a dělají to některé organizace. Bohužel ale se školou, která je přesvědčená o tom, že to dělá dobře, s tou sebelepší program nepohne. Náročná pandemická opatření ale v některých školách vzbudila zájem o budoucí spolupráci, takže se vzájemně poznáváme. Jsme na jedné lodi a díky spolupráci můžeme podpořit více dětí.
Jak by tedy škola obecně měla přistupovat k romskému žákovi, aby to dělala dobře?
Já si myslím, že Romové nepotřebují nic zásadně jinak než ostatní děti. Každé dítě je jiné a potřebuje proto individuální a vstřícný přístup. Být Rom je jen jedna z proměnných a může se projevovat různě. Učitel by ale měl mít základní přehled a myslet na to, z jakých poměrů kdo přichází, s čím se potýká, co jej limituje nebo naopak aktivizuje. Obecně je dobré mít na paměti, že když dítě nepřinese úkol, tak to nemusí být tím, že ho nechtělo udělat, ale protože třeba pochází z ekonomicky slabých poměrů a ani nemělo kde ho udělat. Některé děti třeba nemají ani vlastní postel, natož aby měly čas, prostor a podporu dělat úkoly. Zároveň by učitel měl mít takový přístup, aby děti chodily do školy rády, ne aby se bály. Být pedagogem je náročné povolání a školství by si zasloužilo řadu systémových změn.
Foto: Archiv klubu Beztíže