„Komunisté se za zdravotně postižené lidi spíše styděli, nechtěli přiznat, kolik zde žije hendikepovaných, a tak nás trošku schovávali za zeď,” říká šestapadesátiletý Slavko Ševčík, který je od dětství po prodělané mozkové obrně slabozraký. Jako hendikepovaný tak prožil dětství a mládí v době komunismu. „Dnes děti mají mnoho různých alternativ, jak získat studium, dokáží se i školy uzpůsobovat tak, aby mezi zdravé děti přicházeli lidé s postižením. Komunisté toto vylučovali. Mentálně postižené lidi nebyla šance na ulici vůbec potkat, ti nebyli vidět. Tenkrát mohl soudce poslat mentálně postiženého člověka dlouhodobě nebo donekonečna do ústavního zařízení. Byly případy, kdy rodinám opravdu takové děti byly odejmuty a byly dány automaticky do ústavní péče,” vzpomíná. Jak se situace změnila po revoluci a jak se hendikepovaným žije dnes? To Slavko reflektuje v rámci projektu 30 let od Sametové revoluce: minority a změny organizace Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Po dokončení speciální internátní školy pro slabozraké odešel Slavko ze slovenské obce Nová Bošáca do Prahy, kde pracoval v telekomunikačních službách jako úředník, operátor a skladník. V hlavním městě tak prožíval naplno revoluční události. „První roky po revoluci to byla nádhera, to byla bomba, já jsem neměl čas ani žít. Já si nemůžu ani vzpomenout, jak jsme vůbec doma fungovali, vlastně jsem ani doma moc nebyl. Od toho pondělka, kdy začaly týdny protestů, jsem byl celý týden venku. To už byl listopad a tenkrát opravdu pršelo. Já jsem pak chytil zánět a dostal jsem antibiotika. Tak jsem nakonec skončil v posteli. Ale kolem sebe mikrofony, dva magneťáky, nahrávaly se přenosy z televize. Bylo to úžasné,” vzpomíná.
Euforie vs realita
Porevoluční období vnímá jako krásnou dobu plnou euforie, ve které zpočátku nebyla patrná tvrdá realita. Ta na něj však dolehla pár let poté. Po rozchodu a ztrátě pracovního místa skončil na několik měsíců bez domova. „Komunisté byli v uvozovkách dobří v tom, že oni vám ten režim narýsovali. My postižení lidé jsme žili jako na předpis. Komise rozhodla, kam půjdu do školy, na škole se rozhodlo, kdo mi pomůže sehnat práci a jakým způsobem. A teď najednou ta volná doba byla pro mě těžká, protože my jsme byli zvyklí na nějaká pravidla, na nějaké předepsané formy bytí,” hodnotí Slavko. Dnes žije ve sdíleném bydlení, je plně invalidní a přivydělává si prodejem Nového prostoru.
Sociální past
Přes těžkosti je za své zkušenosti vděčný. „Člověk si, když touto etapou projde a překoná to, začne vážit sám sebe. A začne si uvědomovat, jak v této době je strašně snadné, aby se i úspěšný člověk, který má pocit, že přece má dostatek inteligence, má dostatek prostředků, najednou ocitnul v sociální pasti,” popisuje Slavko. „Ale přirozeně svoboda a demokracie je o tom. Tady už nemůže nikdo čekat, že někam přijde a dostane, co si žádá, a bude žít báječný život. Na jednu stranu je dobře, že to přišlo takto rychle, ale na druhé straně je problém v tom, že lidé na to nebyli připravení,” uzavírá.
30 let od Sametové revoluce
Videa s názvem 30 let od Sametové revoluce: minority a změny jsou součástí projektového cyklu Meaning of Democracy, podpořeného pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. Projekt reflektuje významná výročí roku 2019. Padesát let od počátku normalizace pohledem žen, které proti ní protestovaly, a třicet let od Sametové revoluce pohledem menšin. Autorský tým tvoří Barbora Latečková, Jana Plavec a Tomáš Bouška.
Foto: Archiv organizace Heinrich-Böll-Stiftung