Proč jste začali pomáhat zrovna ukrajinským Romům?
V žádné hale nebo v parku jsem neviděl nikoho jiného než romské uprchlíky, přebývající v nedůstojných podmínkách. Bylo zřejmé, že se k nim naše úřady nezachovaly v určitých situacích zcela správně. Proto jsme se rozhodli pomáhat jim, a to bez ohledu na to, že jsme na to neměli žádné finanční zdroje. Naštěstí se nám z různých stran ozývali spolupracovníci a dobrovolníci, kteří se k nám připojili. Na nás už bylo najít zdroje, abychom spolu s dalšími organizacemi mohli zajišťovat dlouhodobou humanitární pomoc.
Jak jste tehdy situaci romských uprchlíků vnímal?
Razím přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré. A ono to tak skutečně bylo. Díky krizi vznikla i řada nových přátelství a spoluprací. Poznali jsme mnoho skvělých lidí z řad dobrovolníků, ale i ze státní správy, kterým nebyl osud romských uprchlíků jedno. Na výbornou fungovali někteří zaměstnanci ze Správy uprchlických zařízení, kteří k romským uprchlíkům přistupovali lidsky. Podobně na tom byli i lidé od policie, cizinecké policie a hasiči. Ale na druhou stranu je pravda, že přesto všechno mnoho romských uprchlíků včetně dětí zůstalo ve stanovém městečku. Pak jsme se nemohli divit, že se romští uprchlíci setkali u části veřejnosti s negativními reakcemi.
Domov všem
Uprchlíci se v Česku ale nikdy nesetkávali zrovna s otevřenou náručí…
Syřané nebo Afghánci nebyli přijati, ale Ukrajinci ano. Ukrajinská krize, která vyhnala tisíce lidí ze svých domovů, zvýraznila jednu z hlavních výzev spojených s přijímáním uprchlíků – jak rozpoznat a reagovat na různé potřeby a zkušenosti jednotlivých skupin. Většina uprchlíků z Ukrajiny, kteří přišli do České republiky, byla přijata s otevřenou náručí. Vláda výslovně uvedla svůj závazek pomoci ukrajinským uprchlíkům v těžkých časech. Když se ale ukázal první romský uprchlík z Ukrajiny, začaly se objevovat negativní reakce a pochybnosti o oprávnění této skupiny k mezinárodní ochraně. Toto rozlišování mezi „žádoucími" a „nežádoucími" uprchlíky je něco, co může vycházet z hluboko zakořeněných předsudků a stereotypů vůči romské komunitě. Nezapomenu na rozhovor s několika Romy z Ukrajiny, kteří se báli útoků ze strany Ukrajinců.
Na čem své obavy zakládali?
Vyprávěli mi o nedávném odvolání ředitele jedné ze základních škol na Ukrajině, protože se tam mohlo vyučovat v maďarštině. Zmiňovali, že se lidé báli mluvit rusky a v té souvislosti hovořili o možné obavě, že se lidé z maďarské menšiny stanou minimálně terčem kritiky, a možná i útoků. Dodali, že jsou Romové žijící na Ukrajině a zároveň mají maďarštinu jako mateřský jazyk. Je důležité rozpoznat a bojovat proti těmto předsudkům a stereotypům. Každý uprchlík, bez ohledu na jeho etnický původ, by měl mít stejnou možnost získat azyl a ochranu, pokud je jeho život v nebezpečí nebo čelí pronásledování. Měli bychom se ptát, proč takové rozdíly v reakcích existují a jak můžeme lépe podporovat všechny uprchlíky v jejich hledání bezpečí a stability. Dále se objevovali Romové, kteří sice říkali, že přicházejí ze Zakarpatí, ale to jenom proto, že se jich ptali, odkud přicházejí, ne odkud pocházejí. Zakarpatí vzdálené tisíce kilometrů od míst postižených válkou brali jako zastávku, kde nějakou dobu setrvávají a pak se posunou do sousedních států. Jenže pak mylně vznikal dojem, že i tito lidé jsou ze Zakarpatské Ukrajiny.
Byla z vašeho pohledu Zakarpatská Ukrajina připravená na tak masivní příliv lidí?
Vůbec ne. Uprchlíky umisťovali do škol a různých veřejných budov, kde se dlouhodobě žít nedalo. Lidé přemýšleli, kde budou bydlet, kam umístí své děti do škol a co s nimi bude, proto hledali cestu přes naše území do jiných států.
Před nedávnem Romodrom provedl šetření o počtů romských uprchlíků. Co jste zjistili?
Z předchozích dat jsme věděli, že na počátku války v Česku žilo 5 000 romských utečenců, ale počty se neustále měnily. Abychom zjistili současný stav, oslovili jsme v červenci a srpnu více než 6 000 subjektů, kteří s uprchlíky úzce pracují. Díky tomu víme, že na území České republiky jich je momentálně zhruba 900. Pro porovnání, v tom největším návalu v roce 2022, obstaral Romodrom z těch 5 000 lidí celkem 3 200 osob. Vliv na počty měl i postoj části většinové společnosti, která ukrajinské Romy nechtěla přijmout. Proto jsme některým pomáhali hledat útočiště v jiných zemích, kde mohli najít nový domov. Spousta utečenců se vracela i zpátky na Ukrajinu, někteří z nich byli nuceni odcestovat do Maďarska jenom proto, že měli maďarský pas. Nutno však říct, že Romodrom v současné době nepomáhá všem 900 uprchlíkům, v době průzkumu to bylo 450, teď v říjnu je to 350 a z toho je 260 dětí. Na počátku jsme pracovali převážně s romskými uprchlíky, dnes převažují etničtí Ukrajinci. Takže romských utečenců ve srovnání s etnickými, kterých tu je podle posledních údajů 362 600, je jen zlomek.
Jak se ukrajinským Romům daří integrace?
Udělali jsem maximum pro to, aby každé dítě bylo zapsáno do školy. Tam, kde se to nepovedlo, přišlo na řadu individuální vzdělávání mimo školu. Uvědomovali jsme si, že až půjdou do školy, musejí být připraveni, aby se necítily úplnými outsidery. Romské matky se nám podařilo zaměstnat z deseti procent, u některých to bylo složitější. Pamatuji si, jaké jsme měli před lety problémy najít práci českým Romům, museli jsme přesvědčovat zaměstnavatele. Romští uprchlíci se setkávají se stejnou nedůvěrou. Ukrajinští Romové měli navíc několik dalších nevýhod jako jazykovou bariéru. Proto jsme je podporovali, abychom jim usnadnili vstup na pracovní trh a stali se prostředníky mezi zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání. Někteří z nich pracovali v sezóně v zemědělství, další uklízejí nebo pracují jako dělníci ve fabrikách. U etnických Ukrajinců získalo zaměstnání 40 procent našich klientů.
Setkávají se vaši klienti s nerovným přístupem na pracovním trhu?
To, že Ukrajinci v práci nemají stejné podmínky jako Češi, že dostávají za stejnou práci méně peněz nebo je jim nabízena práce bez pojištění či nároku na dovolenou přes různé zprostředkovatele práce a agentury, které si bezostyšně berou část výdělku, se stávalo už před válkou. Už tehdy měli Ukrajinci pověst levné pracovní síly. Takže mě tahle situace nepřekvapuje, ale překvapuje mě, že se o činnosti různých pracovních agentur a jejich nefér jednání ví léta, ale úřady jim to nezatrhly.
Organizace Romodrom ve spolupráci s Dětským fondem OSN (UNICEF) spustila novou kampaň Bezpečí a domov všem. Co je její snahou?
Kampaň přibližuje skutečný příběh mnoha romských rodin, které se dočasně usídlily v Česku. Jsme toho názoru, že bezpečí a domov potřebují všichni bez ohledu na původ. Kvůli válce na Ukrajině muselo podle dat Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky opustit svůj domov více než 6 milionů lidí, mezi nimi i několik desítek tisíc Romů. Kampaň nesouvisí jen s tím, aby někde bydleli, ale aby se tam cítili bezpečně. Pro někoho bezpečí znamená místo, kde složí hlavu, pro druhého je to vlast. A pokud se necítím ve své vlasti dostatečně bezpečně, hledám domov jinde. Vzpomeňme na rok 1997, kdy spousta Romů emigrovala do Kanady a Velké Británie, protože se zde necítili bezpečně. A to stále trvá, a nejen ve směru k Romům. Kampaň otevírá prostor i pro další skupiny lidí, kteří se nemusejí cítit komfortně. Třeba rusky mluvící lidé, u kterých se uplatňuje kolektivní vina. Ženy, které jsou týrané a cítí se natolik v ohrožení, že o trýznění mlčí. Ale i senioři nebo samoživitelky, kteří jsou v současné době vystaveni mnoha krizovým situacím.
Najít odpověď
Od srpna minulého roku pomáháte Romům přímo na Ukrajině. Proč jste se tak rozhodli?
Někteří uprchlíci nám volali a říkali: „Přijeďte se podívat, jak žijeme, abyste pochopili, z jakých podmínek k vám přicházíme a čemu všemu čelíme.“ A my jsme se tam skutečně vydali. V Mukačevu, kde žije odhadem 15 000 Romů jsme viděli neskutečnou bídu a beznaděj. Když jsme se ptali dětí, jestli jedly a ony odpovídaly: „A kdy myslíš?“ Tak jsme pochopili, že to ten den nebylo. Na dotaz, co měly k jídlu, odpovídaly, že měly pouze sladký čaj. Připravili jsme 25 pytlů jídla, které vystačily na 2 až 3 týdny pro jednu rodinu, a rozhodli se, že se na Ukrajinu budeme pravidelně jednou za měsíc vracet a pomoc postupně rozšiřovat. Dnes poskytujeme 700 rodinám humanitární pomoc nejen v Mukačevu, ale i Perečynu, Zaričevu a Pavšinu. Otevřeli jsme během čtyř měsíců v Mukačevu integrační centrum se vzdělávacími aktivitami pro 60 dětí z tamního tábora.
Co dalšího chystáte?
Chceme zvýšit u romské populace gramotnost, protože gramotnost usnadňuje život. Děti, zvláště dívky odcházejí ze školského systému už na 2. stupni základní školy. Proto se jim v integračním centru věnují dvě učitelky z místní školy a také sociální pracovnice, která dochází přímo do rodin a pomáhá Romům vyřídit chybějící doklady a řešit jejich akutní situaci. Romové tam nečerpají ani žádnou sociální podporu, protože si ji nejsou schopni vyřídit. Centra bychom chtěli rozšířit i do dalších měst.
Je nějaký rozdíl v situaci Romů a Romek?
Společnost ženy a muže nevnímá rovnoprávně. Jen pro představu, když jsme přijížděli do všech těch lokalit, tak nás vítali muži. A přestože v našich řadách byly i ženy, tak podávali ruku výhradně jen mužům. Chovali se, jako by naše kolegyně vůbec neexistovaly. A to nebyly Romky, ale české ženy, které s námi na Ukrajinu jely. A my bychom si přáli, aby Romka nebyla vnímaná jen jako matka a manželka, ale aby měla ambice zvýšit si vzdělání, založit si například spolek, věnovat se místní romské komunitě či své vlastní firmě. V Česku už více jak 20 let funguje ženská romská skupina Manushe, stejnou bychom chtěli iniciovat i na Ukrajině.
Jak se situace Romů na Ukrajině za tu dobu, co tam jezdíte, proměnila?
Mám pocit, že se ta situace od počátku války po současnost zhoršuje. V těch místech, kde poskytujeme pomoc, to děláme v rámci svých možností, ale zdaleka se nám nepodařilo obstarat všechny rodiny, protože k tomu nemáme zdroje. Právě u těchto lidí je jejich životní situace opravdu zoufalá.
Část společnosti volá po tom, aby se Ukrajinci už vrátili domů. Je to podle vás možné?
Obávám se, že v tuto chvíli ne. Během našich pravidelných cest na Ukrajinu jsem bohužel nezaznamenal ze strany ukrajinských úřadů nějakou pomoc. Občas se tam někdo ze samosprávy ukáže, slíbí nám pomoc, ale tím to začíná a zatím bohužel i končí. Pokud mluvíme o tom, že se bude na Ukrajinu vracet větší množství lidí, tak bychom se měli bavit i o tom, zda je Ukrajina připravená se o ně postarat. Je možné, že ukrajinská strana žije v přesvědčení, že se o jejich občany postarají unijní státy a ty je v tom ubezpečují. Jenže vedle toho sílí protiukrajinské hlasy. A já se obávám toho, že zvyšující se averze uprchlíky jednou dožene k tomu, že sami raději odejdou na Ukrajinu. Kdo by taky chtěl žít v zemi, kde vás nechtějí? Hostitelské země by si měly co nejdříve položit otázku, jestli je ukrajinská vláda a její orgány připravena ustát větší vlnu svých občanů, kteří se rozhodnou vrátit do své vlasti. I o tom je kampaň ve spolupráci s UNICEF s názvem Bezpečný domov, na které se podílíme. A teď nemluvím jen o tom, zda budou žít v místech, kde probíhají největší boje, ale zda najdou bezpečný domov a podmínky pro život i v Zakarpatské Ukrajině. Budou tam moci chodit do práce? Pokryjí náklady na základní živobytí? To je otázka, na kterou musí být nejprve nalezena jasná odpověď.
Foto: Archiv Jana Husáka