„Vy si to možná plně neuvědomujete, ale všechny hustý a cool bytosti z vesmíru umí znakovat. Ať už Spock nebo rytířové Jedi. A jestli my jako planeta chceme nadále zůstat konkurenceschopní, tak budeme muset začít znakovat všichni,” začíná na svém blogu Spocklidem vyprávět jednatřicetiletá Klára Svobodová, maminka těžce nedoslýchavé Serafíny. Ve svých osvětových videích se snaží přiblížit život neslyšících, objasnit základní pojmy a vyvracet nejčastější mýty, které se o této skupině šíří. „Přestože já jsem velkým fanouškem mýtů a fantasy, tak v reálném životě nás vzdalují opravdovému porozumění druhému člověku,” vysvětluje.
Serafínka se narodila předčasně ve 26. týdnu těhotenství. „O tom, že se sluchem nemusí být všechno v pořádku, jsme byli informováni už v porodnici, kde jsme i díky její porodní váze 580 gramů strávili hodně času. Serafínka to ale od začátku uměla dobře maskovat, takže jsme nejdřív netušili žádnou zradu,” vzpomíná pro HFC Klára. Vyšetření BERA v roce a půl však odhalilo první problémy a následně byla dívenka diagnostikována s oboustrannou těžkou nedoslýchavostí. Klára, která má vystudovaný obor arts management a zároveň je vyučenou uměleckou truhlářkou a řezbářkou, tak začala získávat životní zkušenosti v novém oboru - jako rodič neslyšícího dítěte. Jak sama upozorňuje, dodnes není odbornicí v oboru komunikace neslyšících, na svém blogu se ale snaží přiblížit zkušenosti z každodenního života.
Předsudky
Záhy se rodina začala setkávat s předsudky a nepochopením ze strany veřejnosti. „Od nevinných, kdy třeba lidé mají pocit, že je Fínka líp uslyší, když na ni budou křičet. A ono to tak úplně nefunguje. Tomu se většinou všichni zasmějeme. Až po ty méně vtipné, kdy lidi mají pocit, že Fínka je hloupější než jiné děti jen díky tomu, že neslyší. Nebo že bude určitě méně šikovná,” přibližuje Klára. „Lidé si také často pletou terminologii a používají termín znaková řeč místo znakový jazyk. To je úplně normální, když celý život slyšíte jen pojem znaková řeč a nikdo vám neřekne, jak je to správně. Musím se přiznat, že v posledním videu jsem i já použila špatný termín ,slepí’. Protože jsem si ani za nic nemohla vzpomenout na správný výraz nevidomí,” dodává.
Spocklidem
Protože si Klára uvědomila, že v České republice je komunita neslyšících poměrně uzavřená a komunikace se slyšícími vázne, rozhodla se sama přispět ke sblížení. A to ,spocklidem’ a s humorem. Na svém blogu, který založila především ke vznikajícím knihám o matce bojovnici a situacích, které ji během života potkaly (smrt dítěte, předčasný porod, císařský řez) a které jí přinášejí radost (tetování, fantasy), tak přidala i osvětová videa o komunikaci s neslyšícími.
Znakový jazyk
„Správný termín je neslyšící, prosím, nepoužívejte hluchý nebo hluchoněmý. Je to urážlivé a také nepřesné. Protože když řeknete hluchoněmý, tak by to znamenalo, že ten neslyšící člověk je němý, že nemá hlas. To ale není pravda,” osvětluje v prvním videu. Mluva neslyšících je podle ní jiná a může působit neesteticky, neznamená to ale, že nemají hlas. „Na druhou stranu neslyšící mají naprosto dokonalý elegantní pohyb rukou ve znakovém jazyce, jsou to takové příběhy vyprávěné rukama. To my slyšící nikdy nebudeme umět,” dodává.
Dalším rizikovým termínem je znaková řeč. „Znakový jazyk opravdu má všechny náležitosti jazyka, je i uzákoněn jako jazyk, má svoji strukturu, systém, gramatiku, historii, kulturu. Je plně rovný českému jazyku,“ říká Klára a doplňuje, že pojem znaková řeč se vztahuje k době normalizace, kdy neslyšící byli vyčleňováni ze společnosti, mnohdy neměli možnost se setkat se svým jazykem ani kulturou. Upozorňuje také, že znakový jazyk není univerzální. Každá země má svůj vlastní znakový jazyk a i v rámci České republiky se můžeme setkat s různými dialekty.
Mýty
Mýty, se kterými se Klára setkává, se týkají také toho, co neslyšící umí a co mohou dělat. Například se setkává s obavou z neslyšících řidičů na silnicích. „Mohou řídit jako kdokoliv jiný, jen mají delší a podrobnější přípravu, při které běžně figuruje tlumočník,” vypráví Klára. „Jediné, co mě děsilo, bylo, že neslyší jedoucí sanitku. Ale vzhledem k tomu, že neslyšící jsou zvyklí se dobře orientovat pomocí zraku, tak třeba rychleji zareagují na změnu v provozu, na uhýbající auta, na blikající světlo sanitky. A z druhé strany jako matka neslyšícího dítěte mohu říct, že nejtěžší je naučit se řídit jednou rukou, abyste druhou mohli znakovat na dítě.”
Hodně zakořeněným mýtem dle ní je, že když jste neslyšící nebo nevidomí, okamžitě se vám vylepší ostatní smysly. „Bohužel to pravda není. Je to jen o používání. Když se nemůžete orientovat sluchem, tak používáte více zrak, takže se může zdát, že jej máte lepší, ale není to tak, ten smysl samotný se nezlepšuje,” říká.
Sblížení
Přestože vzájemná komunikace mezi slyšící a neslyšící komunitou může působit složitě, podle Kláry o nic náročného nejde, pokud je touha se domluvit. Důležité pak podle ní je především najít místa a situace, kdy se lidé z obou komunit mohou přirozeně setkávat a poznávat. „Můžu zmínit třeba Znakovárnu, která pořádá různé akce a přednášky jak pro neslyšící, tak pro slyšící. Existují i různé festivaly. Hlavně Znakofest, který se bude konat letos v září v Pragovce. Blíží se také Znak-up Night, první česká stand-up show tlumočená do znakového jazyka,” přibližuje některé z příležitostí. „Kromě toho existuje Tichá kavárna, která neslyšící zaměstnává. Tam můžete přijít, dát si něco dobrého a s neslyšícími se seznámit v relativně bezpečném prostředí pro obě strany. Nedávno jsem slyšela i o Kavárně na kolech, pojízdné verzi Tiché kavárny, kterou můžete potkat na různých festivalech nebo si ji sami pozvat na svou akci,” doplňuje.
Podle Kláry by pak nejlepším řešením bylo tlumočení co nejvíce akcí pro slyšící do znakového jazyka. „Aby neslyšící měli důvod tam chodit a nepřipadali si tam odstrčeně. Pak by se slyšící i neslyšící potkávali úplně běžně třeba na koncertech. A ten strach ze vzájemné komunikace, že mi to nepůjde, že se ztrapním, jak se mám vlastně chovat a co mám dělat, by postupně zmizel,” uzavírá.
Foto: Spocklidem