Za scénář ke komiksu Naprostá šílenost jste letos získala cenu Muriel. Cítila jste cestou na pódiu radost, nebo úzkost?
Když nás vyhlásili jako vítěze, snažila jsem se donutit manžela, aby šel pro cenu on. Chvíli předtím jsem ještě přemýšlela, že uteču ze sálu. Na textu jsme spolupracovali, pro mě to byla první zkušenost s komiksovým scénářem, když nepočítám kratší věci do šuplíku. Měla jsem radost, ale opravdu nejsem člověk, který by toužil být středem pozornosti.
Hlavní rodinka Naprosté šílenosti středoškolačka Anna trpí úzkostí, která ji denně komplikuje život. Jak moc je příběh podobný průběhu vašeho dospívání?
Samotný příběh není vyloženě autobiografický, ale některé ze situací mám odžité. Třeba když si hlavní hrdinka obsedantně drhne ruce mýdlem, protože už si je celé dvě hodiny nemyla. Stejně tak, když přijedou na výlet do cizího města, a necítí vzrušení z neznámého, naopak si představuje, co vše se jí tam může stát. Jsem se svým mužem od svých 17 let, ví, jak mohou být moje úzkosti limitující, proto nám to oběma přišlo jako dobrý námět na komiks. Chtěli jsme podpořit lidi, kteří jsou podobně úzkostní a zároveň ukázat ostatním, co prožívají.
Pomohl ten komiks nějak i vám osobně?
Já jsem nikdy neuměla ani přátelům říct, že někam kvůli své úzkosti nepůjdu. Jednu dobu byly populární únikové hry, kamarádi nás zvali a já si pořád vymýšlela nejrůznější výmluvy. Nechat se někam zavřít a nevědět, jak ven, to je pro mě opravdu noční můra. Potom, co jsme udělali Naprostou šílenost jsem se odhodlala říkat věci tak, jak jsou.
V záchranné síti
Vždy jste byla úzkostná nebo to způsobilo nějaké trauma?
Vždy, co si pamatuji, jsem trpěla na omdlévání. Když jsem šla jen někam do krámu a čekala dlouho ve frontě, nebylo jisté, jestli to zvládnu, nebo omdlím. Naučila jsem se vyhýbat situacím, které jsem neměla ráda, a na mém prožívání se mi nezdálo nic zvláštního. Pak se úzkosti násobily, když se narodily děti a já si uvědomila, že mám zodpovědnost nejen za sebe, ale také za ně, přesněji cítila jsem najednou strach nejen o sobe, ale navíc ještě o ně. Potom, když mi zemřeli prarodiče a člověk si definitivně uvědomil konečnost života. Není mi příjemné být bez své rodiny, s mužem jsme spolu 20 let a máme 2 dcery. Nemám touhu někam odjíždět od rodiny, je mi s nimi jednoduše dobře. Vytvářejí mi záchrannou síť před mými strachy.
Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste vyhledala psychologickou nebo terapeutickou pomoc?
Mám osvojené určité postupy, jak se zachovat, když se úzkost stupňuje – dechové a meditační techniky. Ale nejlépe u mě opravdu funguje nebýt sama a být obklopena blízkými.
Jak jste své úzkosti řešila na střední, když jste s mužem ještě nechodila?
Vyhýbala jsem se a vymlouvala. Protože, i když šlo jen o školní výlet, dokázala jsem vymyslet hromadu katastrofických scénářů. Dumala jsem nad chatkami, ve kterých jsme měli být ubytováni, jestli mají aspoň hromosvod, protože v představách už jsem se viděla zasažena bleskem a spálená na prach. Jednoduše jsem aplikovala to nejhorší – vyhýbavé chování.
To jste asi mezi spolužáky zrovna nezapadla?
Zapadnout se mi nedařilo, byla jsem jiná, zároveň jsem to nebrala nijak tragicky. Jednoduše mi byly nepříjemné různé věci, dost různých věcí, a s tím jsem nějak žila. Zároveň jsem vždy cítila velké naštvání, když se někomu děla jakákoliv nespravedlnost. Stále více jsem si uvědomovala, jak jsou lidé k jinakosti nerespektující. Ochotní vždy k soudu nebo názoru, ale ne k porozumění. Tehdy jsem se okolí opravdu zrovna nesvěřovala ani tomu nejbližšímu. Byla jsem přesvědčená, že bych se stejně nedočkala pochopení.
Tereza Kopecká komiksy a knihy píše, její manžel Tomáš je ilustruje.
Poprvé jste se svěřila až svému manželovi?
Po roce jsme spolu začali žít a nešlo před ním nic utajit. Musela jsem vysvětlit, proč chci, aby se mnou šel do obchodu nebo k lékaři.
Váš komiks Naprostá šílenost ale pointuje přesně opačně. Na mladíka, který působil tak suverénně, se Anna nakonec nemůže spolehnout a rozhodne se čelit své úzkosti sama. Proč jste se rozhodli takto?
Někteří čtenáři nám vyčítají, že je Naprostá šílenost příliš krátká, ale my jsme chtěli rychle a jednoduše vysvětlit, že plnohodnotný život s úzkostí je možný. Chtěli jsme je motivovat, aby svou úzkost zkusili překonat třeba jen v drobnostech, pomoci najít jim důvod, proč se nezavírat před světem. Jednoduše dodat naději.
A co je pro vás ten důvod překonat úzkost?
Moje rodina.
Když se tělo vypne
V souvislosti s blízkými ale člověk prožívá úzkostné okamžiky poměrně často. Kdy jste se musela opravdu hodně překonat?
Když starší dceři zjistili cukrovku, mladší měla 5 měsíců, ještě jsem kojila, nemohla jsem být s Emou v nemocnici. Musela tam být týden, aby se naučila píchat si inzulín. Tehdy tam s ní byl její otec a já jsem zcela propadla pocitu, že jsem jako matka selhala. Sama ta chvíle, kdy se člověk dozví, že má nemocné dítě, je těžká. Zároveň jsem se nemohla sesypat, musela jsem svoji dceru co nejvíce podpořit, abych byla schopná s nemocí žít. Musela jsem si zakázat pomáhat jí, a Ema, i když jí byly 3 roky, se taky vše chtěla učit sama. Bylo to opravdu těžké, abych nezasahovala a nechala ji udělat vlastní chyby.
Psát jste také začala nejprve pro své dcery?
Ano, měly jsme už přečtené všechny možné vánoční příběhy a holky mě prosily, abych jim napsala vlastní příběh. Tehdy jsem zjistila, že mě psát opravdu naplňuje. Když z něj pak holky byly nadšené a stejně tak i sousedčiny děti, poslala jsem rukopis do nakladatelství. Od té doby mi vyšly kromě komiksu další 3 knihy pro děti a všechny ilustrovala naše starší dcera s pomocí svého otce.
Nemáte někdy strach, že svou úzkost na dcery přenesete?
Nejsem v tom sama, mají skvělou průpravu od muže, který dokáže z mého strachu udělat karikaturu a té se nakonec všichni s chutí zasmějeme. A naše holky si tento přístup také osvojily.
Kromě legrace je ještě nějaký další postup, který u vás úzkost ztlumí?
Vždy si řeknu, nakolik procent té úzkostné představě věřím. Když jdu s dětmi do lesa, musím sama sebe uklidnit tím, že si řeknu třeba, kolikrát v životě jsem v lese například viděla divoké prase, a musím si přiznat, že ani jednou. A dost často to stačí, abych se uklidnila. Ale někdy to jednoduše nefunguje. Když byly děti malé, vydaly jsme se na dovolenou do Německa, něco jsem tam snědla a udělalo se mi trochu nevolno. Okamžitě se mi v hlavě usídlila představa, že je to hodně špatné a všichni včetně starší dcery budeme teď celé dny zvracet. Kdyby se to stalo, Ema by jako diabetička musela hned do nemocnice na kapačky. Začala jsem důsledně přemýšlet, co by to mohlo být za bakterii, kde jsme k ní mohli přijít, v jaké restauraci… Tu představu jsem dopodrobna rozpracovala ve své hlavě, že jsem pak už jen stihla říct: „Nezlobte se, já omdlím!“ Někdy v hlavě dokážu vytvořit tolik scénářů možných situací, až to tělo nezvládne a vypne se.
Může být vaše úzkost a s tím spojená citlivost vlastně zdrojem kreativity?
Člověk je obecně vnímavější. Teď, když jsme na chvíli v Praze, si musím cíleně hledat hezké věci, protože jinak vidím hlavně špinavé ulice a davy lidí. Vše se mě to dotýká, vyvolává neustálý smutek. Přijde mi, že s kreativitou je to propojené, díky ní dokážu nepříjemné pocity přetvořit.
Inspirovala jste se při psaní Naprosté šílenosti nějakými komiksy o duševním zdraví? Jako Pod dekou, Padoucnice nebo Modré pilulky?
Pod dekou jsem kdysi dávno četla a byla to kniha, která mi otevřela oči v tom, že komiks umí vyprávět i jiné příběhy než superhrdinské. Pod dekou mě opravdu naučilo mít ráda komiksy. Ale v souvislosti s Naprostou šíleností jsem nečetla žádný jiný komiks, nechtěla jsem se srovnávat, mít pocit, že jsem ovlivněná a snažím se něčemu vyrovnat. Ale kniha, která mě opravdu ovlivnila, byl Deník Anny Frankové, tehdy jsem si řekla, že pero je silnější než zbraň.
O čem bude váš nový komiks, který připravujete s manželem?
Nevím trochu, co si můžu dovolit říct. Nový komiks vychází z mojí povídky, bude delší a hlavní téma je sociální nerovnost. Už mám skoro hotový scénář, opět příběh vidím spíš vážněji, ale Tomáš to už teď svými nápady značně odlehčuje. Přidává humor, nadsázku a ironii. Zároveň pomýšlím na vydání svojí prozaické prvotiny pro dospělé čtenáře.
Váš muž je pro vás zjevně velmi určující, přece jenom jste spolu 20 let. Přemýšlíte někdy taky nad černým scénářem, který občas život přinese: co by se stalo, kdybyste se třeba rozešli?
Zvládla bych to kvůli svým dcerám. Velmi si uvědomuju, jak snadno se úzkost přenáší na děti, a proto se snažíme vést je k samostatnosti, takže bych se ani v tak složité situaci nemohla vzdát.
Foto a ilustrace: Tomáš Kopecký