„Doteď slyším, jak mi máma v deváté třídě říká, že umění je krásné, ale uplatnění v něm budu hledat horko těžko,“ vypráví, co ji v jejím rozhodování stát se zdravotní sestrou ovlivnilo. Tehdy si uvědomila, že se kvůli studiu na zdravotní škole a později zaměstnání své životní vášně vzdávat nemusí, ale dokáže vše bez problémů skloubit.
„Baletu jsem se věnovala od svých dvanácti let pod vedením profesorky Štěrbové. Po pěti letech jsem zkusila moderní tanec, ale i když jsem si přihlášku na konzervatoř nepodala, nikdy by mě nenapadlo kvůli studiu nebo budoucímu povolání zdravotní sestry zapomenout na své sny,“ říká s tím, že i v třísměnném provozu si na tanec vždy čas najde.
„Už během studia jsem si plánovala, že po škole půjdu pracovat do kojeneckého ústavu, ale máma coby zkušená sestra mi kladla na srdce, že nejdůležitější je praxe u lůžka,“ pokračuje. Její kroky proto vedly na I. chirurgickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice, kde chtěla získat jen první pracovní zkušenosti. „Jenže místo plánovaných tří měsíců jsem tam už jednadvacet let,“ usměje se a rozpovídá se o svém zaměstnání, které ji vedle tance nepřestává naplňovat.
„Na traumatologii přicházejí dospělí pacienti, u nichž došlo k narušení celistvosti kosti. Běžně máme polytraumata, menisky, fraktury končetin, lehčí úrazy páteře, ale třeba i zlomeniny v krčku, které jen v Česku ročně postihnou 20 tisíc pacientů, z nichž dvacet procent na následky umírá. Je to způsobené osteoporózou, tedy úbytkem kostní hmoty a křehkostí kostí,“ rozpovídá se. „Bohužel se mnohdy projeví až zlomeninami, které jsou pak závažné a časté.” U mladých pacientů se ve své praxi nejčastěji setkává s běžnými úrazy končetin a poslední dobou i s takovými, které jsou spojené s neopatrnou jízdou na elektrické koloběžce.
„Na našem oddělení máme pacienty při plném vědomí, což je trošku veselejší práce, než mají kolegové třeba z jipky, neurologie či speciální jednotky, kde se ocitají lidé. Ale ani nám se úmrtí na oddělení nevyhýbá, i když se to stává zřídka. Naposledy se jednalo o člověka, který se těšil vysokému věku, ale bohužel zranění a následná operace pro něho byla přílišnou zátěží. Měli jsme na oddělení i stoletého pacienta, u kterého vše dopadlo dobře,“ vypočítává.
Zůstat empatická
Přestože si Stanislava v minulosti pohrávala s myšlenkou, že by chtěla vyměnit traumatologii za plastickou chirurgii, je vůči svému zaměstnavateli loajální a aktuálně už o změně neuvažuje. „Naštěstí si práci domů nenosím. Důležité je myslet pozitivně,“ přiznává, co jí pomáhá ve chvíli, kdy se ve své praxi setká třeba s agresivními pacienty.
„Většina z nich se druhý den omluví za to, že vyváděli nebo byli vulgární, jen zlomek z nich to ani nenapadne. Ale já se na ně nezlobím, prakticky to ani neumím, a hlavně se od toho dokážu oprostit,“ říká s úsměvem. Podobně se snaží vcítit se i do pacientů, kteří špatně snáší pobyt v nemocnici nebo se těžko vyrovnávají s tím, že je zlomenina odkázala na nemocniční lůžko a vyřadila z běžného pracovního a společenského provozu.
S romskými pacienty se setkává na oddělení jen málokdy. Většinou nepoznají, že je ošetřuje Romka, o to větší je pak jejich překvapení, když se to dozvědí. „U Romů je všeobecně špatná prevence zdraví, vliv na to má život ve vyloučené lokalitě či migrace na druhý konec republiky. Ve svém rodném městě lékaře měli, po přestěhování se jim hůř hledá. Ale co se týká mých romských přátel, pozoruji, že o své zdraví pečují,“ podotýká. Cení si, že právě ve vyloučených lokalitách napříč republikou fungují mediátoři zdraví a sociálně zdravotní asistenti, kteří lokalitu znají a dokáží svým klientům zprostředkovat přístup k dostupným zdravotnickým a sociálním službám.
„S větším počtem romských pacientů se setkávala moje maminka, kterou znala celá Praha 2. Máma studovala zdravotní školu ještě na Slovensku, teprve poté odjela do Prahy, kde se seznámila s tátou. Otec Rom nebyl a zemřel, když mi bylo pět let,“ vypráví.
„Máma mluvila plynně, ale romsky mě neučila. Když přijedu na Slovensko, tak se tam cítím skvěle a nikdo z nich mi neznalost romského jazyka nemá za zlé. Mám úžasnou rodinu, ke které mě to táhne, ale mrzí mě, že si s nimi nemůžu popovídat v romštině,” pokračuje.
Mojí součástí
A podobně ji to dnes táhne k orientálnímu tanci, kterému se věnuje čtvrtým rokem v úspěšném tanečním uskupení Matahari Group. Skupina se specializuje na různé styly orientálního tance, jako je folklór nebo fusion. Díky tomu navštívila Německo, Rakousko a Polsko. Avšak uskupení se během šestnácti let svého působení dostalo i do starověkého Egypta. Ačkoliv má orientální tanec boom už za sebou a řada tanečních festivalů se po covidu neobnovila, Matahari Group vystupuje často nejen v Česku, ale také v zahraničí. Od roku 2007 skupina získala přes 20 tuzemských i mezinárodních ocenění, z nichž si nejvíc cení 1. místa z Nile Group Festivalu v Káhiře. Nedávno se představili i na legendární tanečně divadelní show orientálního tance s tanečníky z celého světa Bellydance Evolution Show v Praze. Choreografie navíc v červnu vyhrála 1. místo v soutěži Hvězda Orientu 2023.
„Momentálně se intenzivně připravujeme a vychytáváme každý detail na naši narozeninovou show, která proběhne 4. listopadu ve vršovickém divadle Mana. Tančím v sedmi choreografiích, které jsou náročné, takže trénuji, i když mám volno,“ prozrazuje, co ji teď nejvíce zaměstnává a dělá radost.
Foto: Archiv Stanislavy Klabouchové