„V křesťanském prostoru se objevuje mnoho vyjádření k Istanbulské úmluvě, z nichž minimálně část hraničí s dezinformační kampaní nebo konspirační teorií. Přiznám se, že si to nedovedu dost dobře vysvětlit. Jako by se Istanbulská úmluva stala zástupným kolbištěm, na kterém si někteří křesťané odžívají svou nejistotu vůči měnícímu se světu a vůči věcem, které je znejisťují - tady je to zřejmě celá diskuze o genderové nebo sexuální identitě člověka. V dané situaci je proto věcná diskuze o úmluvě jako takové vlastně velmi obtížná, protože ze strany jejích křesťanských kritiků vlastně vůbec není vedena polemika s úmluvou samotnou, ale s jejich vlastní představou o ,genderové ideologii’, která podle nich skrytě stojí v pozadí. Je to podle mého názoru klasický příklad argumentačního slaměného panáka. Což mě velmi mrzí, protože to velmi neprospívá věcné diskuzi a ani klimatu ve společnosti, které se uměle vyhrocuje,” objasňuje některé aspekty vyhrocené tuzemské debaty o mezinárodní smlouvě český teolog a starokatolický kněz Petr Jan Vinš.
Společenskou debatu doprovázející jednání o ratifikaci dokumentu totiž dlouhodobě narušuje silná dezinformační kampaň, jejímž cílem je vyvolávat strach. Kritici například tvrdí, že úmluva naruší vztahy mezi muži a ženami, zavádí tzv. genderismus a nová pohlaví, případně že ohrožuje tradiční rodinu. „Upřímně si myslím, že pokud k ratifikaci úmluvy dojde, nestane se pro křesťany prakticky vůbec nic,” reaguje Petr Jan Vinš. „Istanbulská úmluva je podle mého názoru jeden z mnoha kamínků na velmi správné cestě k ochraně zranitelných osob ve společnosti, ale důležitost a přelomovost, kterou jí přisuzují především její kritici, je myslím přehnaná. Úmluva byla ratifikována v 37 státech, a to nejen ve státech západní Evropy, ale i v takových zemích, jako je Albánie, Gruzie nebo Srbsko, což určitě nejsou nějací šampióni liberálního diskurzu. Pokud někdo straší tím, že bude mít úmluva nějaký katastrofální dopad na tradiční křesťanské rodiny, tak bych velmi rád viděl doklady takového dopadu za těch skoro 10 let, co je v mnoha zemích Evropy v účinnosti,” poznamenává. Křesťany v naší zemi podle něj naopak ohrožuje naskakování na konfrontační a nekonstruktivní diskurz dezinformační kampaně. „Mnohokrát jsem slyšel od různých křesťanů stížnosti, že se společnost a média nezajímají o to, co všechno krásného a pozitivního se v církvích děje. Pokud ale necháme veřejný prostor z křesťanské strany opanovat těmito extremistickými projevy, s kterými se podle mého soudu ani většina křesťanů v naší zemi neztotožňuje, tak se pak nemůžeme moc divit,” vysvětluje. „Jsem proto vděčný za to, že moje vlastní starokatolická církev na tuto vlnu odmítla naskočit a s odkazem na Kristův požadavek lásky k bližnímu doporučila její ratifikaci,” odkazuje na Prohlášení k současné debatě o rodině, které Starokatolická církev v ČR vydala na začátku července.
Starokatolická církev žehná stejnopohlavním párům
Starokatolická církev je křesťanskou církví, která se v druhé polovině 19. století po Prvním vatikánském koncilu oddělila od římskokatolické církve pro nesouhlas v základních doktrinárních otázkách, především pak v oblasti papežské neomylnosti a papežově primátu. Nejprve ji tvrdě zasáhly Benešovy dekrety, více než 90 % starokatolických věřících bylo odsunuto. Za 40 let komunistického režimu byla téměř vyhlazena, a tak dnes patří k církvím nejmenším. Synoda obnovy roku 1990 otevřela novou kapitolu jejích dějin. V České republice chce být katolickou alternativou, otevřenou současnému člověku a jeho potřebám.
Starokatolická církev ve shodě s praxí církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svěcení a umožňuje svým jáhnům a jáhenkám, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu. Faráři jsou voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický princip umožňuje každému členu spolurozhodovat o všech otázkách života církve. Starokatolická církev také nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a podporuje legislativní zakotvení rovných práv pro svazky osob stejného pohlaví.
„Touhu osob žijících ve stejnopohlavním partnerství po trvalém, právně zakotveném, případně i církví požehnaném svazku nevnímáme jako ohrožení tzv. tradiční rodiny, ale naopak jako krok, který stojí na tradičních a bytostně křesťanských hodnotách vzájemné odpovědnosti a závazku,” uvádí církev v prohlášení. „K tomuto rozhodnutí nás vede i to, že v našich církevních obcích mezi sebou máme stejnopohlavní páry, včetně těch, které vychovávají děti, a zakoušíme každodenně skutečnost, že mohou být zdrojem Božího požehnání pro sebe navzájem, pro své děti, církev i společnost.” Synoda jakožto nejvyšší orgán Starokatolické církve v ČR proto od minulého roku nabízí požehnání stejnopohlavním párům. „Synoda souhlasí s možností žehnání na cestu společným životem v lásce a věrnosti dvěma partnerům, kteří nemohou uzavřít v církvi manželství, a pověřuje biskupa zpracováním a vydáním příslušných liturgických textů, které vhodným způsobem odliší obřady žehnání partnerství a uzavírání manželství.“ Mimo to přijala synoda ještě zvláštní prohlášení, které odsuzuje nedávný vražedný útok proti LGBT+ lidem v Bratislavě: „Synoda Starokatolické církve v ČR vyjadřuje obavy nad nárůstem napětí ve společnosti a nenávistí, která je často namířená vůči sexuálním, náboženským, národnostním i etnickým menšinám. Důrazně odsuzuje brutální vraždu členů LGBT+ komunity, ke které došlo 12. 10. 2022 v Bratislavě. Verbální projevy nenávisti jsou pramenem násilí, proto vyzýváme zodpovědné lidi v církvích i ve veřejném životě k budování společnosti pro všechny lidi bez rozdílu.“
Argumenty zaznívající ve veřejném prostoru v kontextu debaty na půdě Poslanecké sněmovny se mnohdy odkazují na biblické texty. Staví se písmo svaté opravdu proti svazkům osob stejného pohlaví? „V první řadě je asi třeba říci, že Bible nikde nehovoří o stejnopohlavním partnerství a stejnopohlavních svazcích v tom smyslu, jak je vnímáme v dnešní době a společnosti. Pasáže, které se z Bible s oblibou vytrhávají z kontextu, se obracejí proti fenoménům tehdejší doby, které Židé a křesťané vnímali jako nábožensky nebo eticky negativní, ať už to byla chrámová prostituce v oblasti Kenaánu nebo třeba řecká pederastie. Vzít tyto pasáže a aplikovat je bez dalšího, jak mnozí křesťané činí, na trvalý a láskyplný vztah dvou lidí stejného pohlaví, to je podle mého názoru v podstatě znásilňování biblického textu,” myslí si Petr Jan Vinš. Podobně vnímá redukci diskuze o stejnopohlavním partnerství na jejich sexuální rovinu. „Tím spíš, když se na druhé straně mnoho křesťanů stejným dechem pouští do boje za tradiční rodinu a její benefity pro stát a společnost. Pokud by se zde dopustili stejné redukce jen na ten sexuální aspekt partnerství, tak by bylo naprosto očividné, jak absurdní to je. Jestliže jsme v dnešní době nahlédli, na rozdíl od doby třeba před dvěma tisíci lety, že jsou lidé, kteří ze své podstaty a ne ze svého rozhodnutí (křesťansky bychom tedy mohli říci ze stvoření) tíhnou k partnerství s osobami stejného pohlaví, pak bychom jako křesťané měli na takovou situaci hledat pastorační odpověď, která bude zohledňovat Boží lásku k celému stvoření,” vysvětluje.
Starokatolická církev uděluje kněžské svěcení ženám
Starokatolická církev se s římskokatolickou rozchází také v přístupu k možnosti kněžského a biskupského svěcení ženám. Jáhenské svěcení je v české starokatolické církvi přístupné ženám již 20 let a v tomto období jej přijaly čtyři ženy. V srpnu byla při slavnostní bohoslužbě v kostele sv. Vavřince v Praze udělena svátost kněžského svěcení prvním dvěma ženám. Starokatolická církev v ČR se tak připojila k ostatním západoevropským starokatolickým církvím a k většině církví Anglikánského společenství, které kněžské i biskupské svěcení umožňují udělit vhodným kandidátům bez rozdílu pohlaví. „V dějinách církve je kněžství žen něčím možná nezvyklým, ale naše církev nenachází dostatečně pádné důvody k tomu, aby polovině pokřtěných tuto možnost uskutečnění svého povolání odmítala,“ říká k tomu biskup Starokatolické církve v ČR Pavel Benedikt Stránský.
Biskup Pavel Benedikt Stránský a presbyterky Noemi Kosourová a Darina Bártová
„V komunitě kolem Ježíše zaujímaly ženy velmi významné postavení, mnohem výraznější, než bylo v tehdejší společnosti obvyklé. Ještě Nový zákon, který byl sepsaný v dekádách po Ježíšově smrti, o tom přináší svědectví a zmiňuje ženy v pozici náboženské autority a v duchovenských funkcích - prorokyně, jáhenka nebo v minimálně jednom případě i apoštolka. Domnívám se, že i tento ‚emancipovaný’ přístup k ženám (nebo třeba k otrokům, kteří byli v tehdejší společnosti také běžní) patřil k jistému revolučnímu náboji Ježíšova učení v tehdejší společnosti,” vypráví Petr Jan Vinš. Když se ale v průběhu dalších staletí z křesťanského hnutí postupně stávala instituce, přizpůsobovala se podle něj v mnoha ohledech danostem tehdejší společnosti a část revolučního ostnu se ztratila. „K tomu patřilo i podřízené postavení ženy ve společnosti. Úřad křesťanského kněze, který v novozákonní době ještě vůbec neexistoval, se formuje až v době, kdy už je tento proces v plném běhu. Proto nebylo prakticky představitelné, že by tuto funkci mohla zastávat žena, naopak, ženy byly postupně vystrnaděny i z úřadů, které ještě v novozákonní době zastávaly, třeba z jáhenského úřadu. Příležitost toto změnit nastává až nyní, kdy se mění společenský kontext a podřízené postavení ženy, které bylo dříve pokládáno za samozřejmě, je radikálně zpochybněno,” dodává Vinš, jenž je rovněž editorem sborníku teologických textů ze starokatolického a anglikánského prostředí „Vysvěcená. Kněžství žen v reflexi starokatolické teologie“, který vydává Starokatolická církev v ČR jako příspěvek k teologické diskuzi.
Úvodní fotografie: Pavel Benedikt Stránský a Petr Jan Vinš