Považuje se za Čecha, přestože má kořeny v Sýrii a věří v islám. Dokud se Sufján Massalema nepředstaví, spoluobčané si před ním neberou servítky: „Jednou jsem pracoval na dětském dni a na mém stanovišti se děti učily střílet z luku. Byl tam vnouček se svojí babičkou, která mu radila, ať se z toho luku naučí střílet pořádně, protože až sem přijdou muslimové, tak to bude potřebovat.“ Se sny a představami o rodné zemi otce, kde nikdy nebyl, a realitou ve vlasti, kde je pro mnohé potenciálním teroristou, se vyrovnává na performancích slam poetry. Jednadvacetiletý student práv je mladík mnoha zájmů, který na Češích oceňuje, že se o islám zajímají a nebojí se diskuse.
Narodil ses v Česku, ale tvé kořeny jsou jinde?
Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou na Apríla! Mojí rodnou řečí je čeština. Pravdou ale je, že mám trochu cizokrajné jméno. Můj dědeček z tátovy strany byl původem ze Sýrie, z pohraničního města Daraa. Z babiččina vyprávění jsem ale vyvodil, že někdy dávno se tam v té české větvi promísila snad i německá nebo židovská krev, ale komu tady ostatně ne. Národností se považuji za Čecha.
Cítíš se tady stoprocentně doma?
Ovšemže, přes veškerá úskalí a peripetie je Česká republika mým domovem. Hlavně Sudety, ze kterých pocházím. Svérázný kraj, svérázní lidé, člověk se tam nenudí. Žije se mi tu dobře.
Jaké reakce na svůj původ v současnosti zažíváš?
Negativní se objevovaly především v letech, kdy probíhala migrační krize. Faktem je, že člověk na mně příliš nepozná, že mám předky i odjinud, snad až na černé vlasy a zahnutý semitský nos. Takže ten „údiv“ a reakce často přicházejí až po vzájemném představení a to lidem na očích hned poznám. Často se tak stává, že si vyslechnu názory na muslimy nebo cizince od lidí, kteří si neuvědomují, že mezi nimi někdo takový je. Vždy mě překvapí, co jsou lidé schopní všechno říct – zopakovat mi to do očí by pravděpodobně neměli odvahu. Jednou jsem pracoval na dětském dni a na mém stanovišti se děti učily střílet z luku. Byl tam vnouček se svojí babičkou, která mu radila, ať se z toho luku naučí střílet pořádně, protože až sem přijdou muslimové, tak to bude potřebovat. Jindy v baru nechtěli nic prodat, když zjistili moje jméno, což mi ale tehdy jako muslimovi vyloženě nevadilo, takže tento krok nepadl úplně na úrodnou půdu. Domnívám se ale, že holky – muslimky, které nosí šátek, to mají mnohem horší. Jejich víra je na nich poznat mnohem snáz a také se často stává, že si na ně troufnou mnohem snadněji než na muslimy. Ve srovnání s muslimkami jsem nezažil nic.
Islám jako volba
Nikdy jsi vlastně nebyl v místech, odkud pochází tvá rodina.
Můj taťka tam několik let žil, než se přestěhovali do Čech, a tak vše znám jen z vyprávění. Zároveň na to téma často přijde řeč a na otázku, jaké to tam je, jen krčím rameny. Podívat bych se tam určitě chtěl a možná i zkusit tam žít. Celý život bych tam ale strávit nechtěl. Mám Česko rád a je to můj domov. Zároveň si uvědomuji, že si ty země možná občas trochu idealizuji, protože mají některá pozitiva, která mi zde u nás chybí. Celkově je ale život lepší bezpochyby u nás. Ostatně jsem si o tom napsal i jeden slamovej text (pozn. báseň ve stylu slam poetry).
Úryvek z Massalemova slamu:
Nepoznávám tě.
Mluvit o Iráku
mě přivádí do rozpaků.
O zemi ze zpráv, ale ne z vyprávění mého táty. ¨
Kde je v kurzu místo mostů jako pomstu stavět ostnaté dráty.
Blízký východ mi nikdy nebyl vzdálenější,
nikdy nebyl nejkrásnější,
Ale vždycky byl mým snem.
Přes všechnu ropu ses stal jen chcíplým psem,
ležícím u silnice, kterou proudí dějiny.
Únosů a násilí jsou kvůli tobě plné noviny.
Budoucí matku nutit se svého svědomí ptát,
jestli život vzít a nebo dát.
Během chvíle se z těhotenství stane Sofiina volba,
Když ti dá manžel vybrat,
Jestli to bude chlapec nebo potrat.
Od mala vštěpovat dětem do hlavy,
že žena je od toho, aby sloužila chlapovi.
Že být teplej je jen chyba výchovy.
Že košer je míň než halal.
Že si nezasloužíš být jeden z nás, když si dáš občas salám.
Za zpěvu muezínů se probouzet a za pláče sirotků usínat.
Chudobě se do tváře vysmívat.
S kouřením na hajzlech ve škole začínat.
Doma vše zapírat
Sám sebe zapírat.
Konvence popírat.
Za míčem pobíhat.
Nic neřešit a ničeho si nevšímat.
Uplyne pár let a ty jak Hačikó pořád stojíš na stejném místě.
Když nepřijde zázrak dnes, tak snad třeba příště.
Tvoji kámoši si zahráli komparz filmu Americký sniper a ty nemáš ani práci ještě.
Žít podle rodinných představ je asi stejně snadné, jako se v bouřce vyhýbat kapkám deště.
V zemi, kde ďábel nenosí Pradu ale turban a vous přes bradu Se na tvoje pocity a názory sere.
Pětkrát denně do mešity chodit.
Za lepší zítřky se modlit.
Jen Araby ve volbách volit
…
Tvá rodina tě podle tvých slov nevedla k islámu, ty jsi přesto uvěřil. Jak?
To je na dlouhé povídání. Je pravda, že doma jsme výchovu k islámu neměli a nikdo nás k němu nenutil, ačkoliv třeba vepřové se u nás nejedlo. Lhal bych ale, kdybych neřekl, že zrovna k islámu jsme měli přeci jen trošičku blíže. O víru samotnou jsem se začal zajímat, když mi bylo asi 15 let. Řekl jsem si, že o takovém významném hybateli lidských dějin, jako je náboženství, toho vlastně příliš nevím. Zajímal jsem se jak o křesťanství, tak judaismus, hinduismus, buddhismus i islám. Někde hluboko v sobě jsem měl pocit, že nad námi je něco vyššího, co jsem nedokázal přesněji pojmenovat. Ze všech výše zmíněných náboženství mi islám svým přístupem k Bohu a jeho roli v našem světě přišel nejbližší. Co se týče křesťanství, nedokázal jsem se ztotožnit s trojjediností Boha a se samotným konceptem syna Božího jako takovým, stejně tak jako se způsobem, jakým vznikala Bible a zejména Nový zákon. Což jsou ostatně jedny z hlavních argumentů, proč byl lidem seslán islám. Korán se od jeho sepsání a redakce tuším roku 653 nezměnil a Ježíš, stejně tak jako Mojžíš, Abrahám nebo Noe jsou v islámu stejně vážení jako v křesťanství. Jen jsou považováni za proroky, lidi jako jsme my. Nic víc, nic míň. Ostatně spousta křesťanských hodnot mi je blízkých. Jde spíš o formu náboženství než obsah, v čem jsem se názorově rozcházel s křesťanstvím.
Zajímají tě dějiny islámu, ale co současnost? Jak bys popsal vliv islámu a arabské kultury na Západ dnes?
Dnes se jedná spíše o vliv muslimů a států s muslimskou většinou než islámu. V posledních letech nejvíce rezonovala migrační krize a příchod obyvatelstva, které ve větší nebo menší míře vyznává islám. Velký vliv bude mít určitě demografický vývoj zapříčiněný počtem dětí v jednotlivých etnických a náboženských skupinách. S rostoucím počtem muslimů budou sílit i hlasy o širší práva muslimů ve společnosti. Především zde ale bude snaha o rovnoprávnost a rovnoprávné postavení vůči většinové společnosti, například možnost postavit si důstojnou mešitu nebo nosit oblečení, které muslimům/muslimkám vyhovuje. Mně osobně by úplně stačilo, kdybych od vrcholných politiků neustále neposlouchal, že muslimové do České republiky, potažmo do Evropy nepatří, že je zde nikdo nechce a že zde nemají co dělat. Aby byli politici schopni odsoudit jak chování Číny vůči Tibeťanům, tak i vůči Ujgurům, tedy muslimské menšině, která čelí v současné době bezprostřední genocidě ze strany komunistické Číny.
S tím se pojí i stereotypy spojené s islámem. Jaké jsou podle tebe ty nejčastější?
Domněnka o 72 pannách, které čekají na muslimy po smrti v Ráji. O tom samozřejmě v Koránu není žádná zmínka a je to konstrukt pozdějších let. Pak se jedná o celou škálu domněnek od nutnosti terorismu, mlácení a podružném postavení žen až po nějakou vrozenou nenávist vůči západní civilizaci. Jasně, Západ není bezchybný, ale žádný společenský systém není bezchybný. Určitě se ale ze strany muslimů nejedná o nějakou cílenou, zaslepenou kritiku. A přestože se to nemusí zdát, tak v mnoha oblastech blízkovýchodní muslimové k Západu vzhlížejí především v oblasti kultury nebo vědy. Velmi nepochopeným konceptem je také džihád, neboli „svatá válka“, spíše ale jakési snažení o správný životní směr. Musím ale dodat, že Češi jsou, co se týče islámu, celkem zvědaví a že se chtějí dozvědět více, pokud mají možnost. Častokrát jsem na základě toho vedl s lidmi spoustu diskusí.
Co si jako český muslim myslíš o radikálním islámu a islámském terorismu?
Radikální islám je trochu zvláštní označení; pro mě existuje jen jeden islám. Ve víře nesmí být dle islámu nátlaku, a to ani mezi muslimy, to je pro mě základní myšlenka. Radikálním islámem se v současnosti myslí především wahhábistické hnutí. To paradoxně vychází z hnutí salafistického, které vzniklo jako reformní, snažící se o návrat k základním a volným hodnotám islámu. Nic však není černobílé, jsou wahhábisté, kteří se nestaví zas tak negativně například k homosexualitě, vše záleží na instituci a univerzitě. V islámu totiž neexistuje jednotná instituce pro „správný výklad“, nejblíže je tomu Al-Azhar v Káhiře. Tu jako směrodatnou ale neuznávají všichni. Paradoxem fundamentalistů a modernistů v islámské komunitě je to, že se obě skupiny snaží navrátit k prvopočátkům a k tomu základnímu islámu, očištěnému od všech věcí, které na něm ulpěly v průběhu staletí. Radikální islám a islamismus se k politické moci dostal zejména kvůli selhání nacionalismu a následně socialismu v islámských zemích v průběhu 20. století. Příchod tzv. Islámského státu je ale jakýmsi milníkem, kterým se dle mého názoru islamisté do jisté míry zdiskreditovali i v očích běžných muslimů. Jaká ideologie přijde nyní, netuším. Islámský nebo kterýkoliv jiný terorismus mi přijde nepřijatelný.
Jak nahlížíš na postavení žen v islámu?
V době vzniku islámu neměly ženy na Arabském poloostrově téměř žádná práva, což ostatně platilo skoro o všech tehdejších zemích a oblastech. Islám však dal ženám právo se s mužem rozvést, odmítnout domluvený sňatek, zakázal zabíjet holčičky hned po narození, zakázal ženy zabíjet ve válečných konfliktech, garantoval jim právo vlastnit majetek, nakládat s věnem a vlastním jměním nehledě na vůli manžela. Ženy také dostaly v souvislosti s rozvodem právo na výchovu dětí a celou řadu dalších věcí. A především, muž a žena si byli a jsou před Bohem rovni. To všechno již v 7. století. Islám tedy pro muslimy nastavil hned zpočátku jasný směr, kterým se má v politice ženských práv ubírat, a to je emancipace a rovnoprávnost. Problém je, že muslimové usnuli na vavřínech a velkých pokroků se od té doby v tomto směru nedosáhlo, což je zapříčiněno jistou konzervativností rodinného života v muslimských komunitách. Mám ale za to, že pro muslimy v 21. století existuje mnoho možností dokázat, že islám není represivní náboženství a že nepovažuje ženy za méněcenné. Základní premisy byly stanoveny, jen je potřeba s nimi dále pracovat a rozvíjet je. Nejsem slepý k násilí a zacházení se ženami jako například sexuálními otrokyněmi ze strany bojovníků Islámského státu nebo k přístupu některých ortodoxních komunit k ženám obecně. Takové zacházení mi přijde nepřijatelné, neříkám to ale jako muslim proto, abych se obhajoval, přijde mi, že to musí být nepřijatelné pro kohokoliv. Nejen pro muslima nebo pro žida, ale pro kohokoliv. Přijde mi, že v Čechách existuje jistý étos o muslimech, že vždy když se stane nějaký teroristický čin nebo něco podobného, tak muslimové musí explicitně říct, že s tím nesouhlasí. Ovšemže s tím nesouhlasíme, máme empatii a cit jako kdokoliv jiný a násilí či donucování je v islámu nepřijatelné. Ostatně na začátku každé súry Koránu je napsáno „Ve jménu Boha milosrdného slitovného“ a takoví bychom měli být i my.
Často ale bývají zmiňovány verše z Koránu údajně schvalující násilí na ženách.
Co se týče veršů o „mlácení žen“ v Koránu, jejich výklad není jednoznačný. Někteří znalci mají za to, že se jedná o notoricky známé mlácení žen ve chvíli, kdy neposlouchají manžela. Stejně tak se ale někteří odborníci k tomu staví jako k možnosti manžela použít násilí na manželce ve chvíli, kdy například ubližuje svým dětem, nekojí je, zanedbává, hrozí jim bezprostřední nebezpečí atd. a jako k možnosti je silou ženě odebrat a tím je případně zachránit. Tato forma síly a v tomto konkrétním případě by pak měla být jediná, kterou muž vůči své ženě může použít.
Pro sebe si ty verše jako muslim vykládáš jak?
S jakoukoliv formou násilí na ženách nesouhlasím. Jsme jednoduše lidi - Češi jako kdokoliv jiný kolem nás. To, že jsem muslim, na tom nic nemění a moje víra můj názor na to nijak neovlivňuje. Jak bych pak mohl stát před Bohem s vědomím, že jsem někomu vědomě a naschvál ublížil? Vážím si každého lidského života a osoby, ať je to muž, žena nebo člověk jiné víry. Jediným kritériem je pro mě to, jestli je ten člověk čestný a spravedlivý.
Právo na slam
Studuješ teď na Univerzitě Karlově práva, proč sis je vybral?
Fascinuje mě rozsáhlost oboru a množství podob, které může nabrat. Zároveň mám někdy problém se plně ztotožnit s jeho institucionalizovanou formou a aplikací ze strany státu. Kolem a kolem, právo se snaží pochopit člověka jako samostatnou fungující bytost, jeho motivy, přání a cíle a snaží se jim dát dostatečně pevné a zároveň dostatečně volné mantinely, ve kterých můžeme fungovat a plně se věnovat tomu, co je pro nás důležité. Ačkoliv by možná moji profesoři s touhle vágní definicí nesouhlasili (směje se).
Zároveň své názory rád prezentuješ během performancí slam poetry a daří se ti široce oslovovat publikum. Jaká témata tě ve slamu zajímají?
V Čechách převládají zejména vtipné a humorné texty, jsme jednoduše trochu národ Cimrmanů, mně jsou blíže ale spíše vážnější témata, případně ta historická. Hlavní předností slamu je to, že ve chvíli, kdy člověk přijde na pódium, může si v podstatě říkat a dělat, co chce, to mu dává velkou svobodu. Jeho součástí je ale zároveň následné hodnocení diváků, což občas člověka nutí psát možná trochu populističtější témata, aby se třeba zalíbil. Proto jsou vtipnější texty trochu sázka na jistotu. Osobně mám za to, že ti nejlepší čeští slameři si za svými texty na 100 % stojí a nenapsali by něco jen kvůli bodům nebo divákům. Slamová scéna je dost otevřená, kdo chce slam zkusit, ten vždy dostane možnost, zároveň ale působí jako efektivní cedník dobrých a špatných performerů. To je ostatně nutné, pokud se chce do budoucna člověk profesionalizovat a posouvat dál.
Jaký z tvých slamů je pro tebe tematicky nejzásadnější?
Před nějakým rokem a půl až dvěma, kdy jsem se slamem začínal, bych asi odpověděl, že texty o mém původu, tvorbou jsem se ale už posunul. Nyní je pro mě asi nejzásadnější text o pohybu a o roli pohybu v našich životech, lidských dějinách a v kultuře. Jedná se o tak přirozený jev a přitom tak zásadní, že si to často ani neuvědomuje. Rád bych psal o běžných věcech ze všech možných úhlů pohledu a hledal k nim nové cesty a přístupy. To dle mého názoru na české slamové scéně nejlépe dělá Dr.Filipitch.
Jak se ti jako básníkovi vlastně líbí čeština?
Čeština je zajímavý jazyk, ačkoliv díky velkému množství všelijakého skloňování a koncovek je občas obtížné napsat nějaký rytmický, úderný a koherentní slamový text. V tomhle směru je angličtina přeci jen trochu vhodnější. Osobně si myslím, že češtinou toho člověk dokáže říct opravdu hodně a zejména její slangová stránka, případně jednotlivá nářečí, mě vždy překvapí.
Jaké české nářeční nebo slangové slovo bys ve svém slamu opravdu rád použil?
Asi nedokážu takhle z hlavy říct, jaké slovo bych chtěl použít, to prostě přijde tak nějak najednou, když něco zrovna píšu. Rád bych ale s jazykem, co se týče toho performativního slovního přednesu, pracoval tak dobře jako třeba kluci z labelu DVOJLITRBOYZZ, Stříbrný Rafael nebo Gleb, ačkoliv on je tedy ze Slovenska.
Autor: Jiří Pasz | foto: archiv Sufjána Massalemy a Anna Zůnová