Sweeney se už v dětství potýkal/a s genderovou dysforií, diskomfortem způsobeným rozporem mezi biologickým pohlavím a pohlavní identitou. „Vzpomínám si, že jsem se neuvěřitelně styděla a myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že jsem nějaká zrůda. Anonymně jsem psala na různá fóra zoufalé vzkazy, že nenávidím svůj hrudník a přeji si mastektomii a ptala jsem se, co to má znamenat. Setkala jsem se tehdy pouze s nepochopením a to mě jen utvrzovalo v myšlence, že jsem asi fakt divná,” vypráví upřímně. Vyčerpávající negativní emoce se nakonec vyvinuly v těžkou depresi, která Sweeney dovedla až do bohnické léčebny. Dnes již má ve své identitě jasno. „Já osobně se necítím být ani mužem, ani ženou. Nejpříjemnější mi je pojem nebinární, pod který spadá agender, jakási absence genderu, s níž se identifikuji,” popisuje. Sweeney nyní čeká maturitní ročník, na který chce navázat studiem filmové scenáristiky. Věnuje se umělecké tvorbě a osvětě ve společnosti. Jak proběhlo jeho/její vyoutování? Přijalo ho/ji okolí takového/ou, jaký/á je?
Mohl/a bys přiblížit, co znamená, když je někdo nebinární a demisexuální?
V první řadě je důležité rozlišovat mezi pojmy sexuální orientace a genderová identita. Pod sexuální orientaci spadá například heterosexualita, homosexualita, bisexualita či asexualita a týká se toho, jací lidé nás sexuálně přitahují či nepřitahují. Přitažlivost samotná je poměrně komplikovaná, rozlišuje se na typ přitažlivosti, což je škála romantičnosti/aromantičnosti a sexuality/asexuality, na typ vztahu, který je buď monogamní, nebo polyamorní, a na již zmíněný typ orientace. Má demisexualita spočívá ve výrazné romantičnosti monogamního vztahu a leží na škále mezi běžnou sexualitou a asexualitou. Demisexuální člověk je v podstatě schopen pocítit přitažlivost a vnímat atraktivitu jiného, pouze naváže-li s dotyčným hluboký emocionální, zpočátku platonický vztah. Z tohoto důvodu jsem si dlouhá léta myslela, že jsem asexuální, jelikož jsem nezažívala žádnou sexuální přitažlivost. Z omylu mě vyvedla má přítelkyně, první člověk, do kterého jsem se zamilovala.
Jak je to s nebinaritou?
Genderová identita je způsob, jakým člověk prožívá a vnímá sám sebe. Zda jako muž, žena či něco jiného. Jeho gender se může či nemusí shodovat s genderem, jenž mu byl přisouzen při narození dle pohlavních orgánů. V případě, že se tyto dva gendery neshodují, jedná se o transgender člověka. Transgender člověk může být buď binární, tedy muž, nebo žena, nebo nebinární, kam patří obojí, něco mezi nebo ani jedno. Problém, jaký mám já osobně se slovem trans, se váže k zastaralému výrazu transsexuál, implikující to, že sex je biologické pohlaví, tedy binaritu. Bohužel by si spousta lidí v případě, že bych jim řekla, že jsem trans, myslela, že se cítím být klukem, což je gender opačný tomu, který mi byl přisouzen při narození. Tak to ale rozhodně není. Abych to konkretizovala, já osobně se necítím být ani mužem, ani ženou. Nejpříjemnější mi je pojem nebinární, pod který spadá agender, jakási absence genderu, s níž se identifikuji. Duševně se vymezuji proti všem genderům, netýkají se mě a stojím zcela mimo ně jako takový neutrální „bezpohlavní alien”. Ta slova patří do uvozovek, protože jde o nadsázku, řada nebinárních lidí by se tak jistě neoznačila. Přestože se necítím být mužem ani ženou, občas mám chuť být více maskulinní a občas více feminní. Tyto vizuální projevy se často mění a nejčastěji dochází k jakýmsi podivným kombinacím obojího, což vytváří androgynii, tak se cítím asi nejlépe.
Máš také diagnózu hraniční poruchy. Jak se v běžném životě projevuje?
Je důležité si uvědomit, že hraniční poruchu opřádá řada mýtů a že se neprojevuje u každého stejně. Klasické definice o nestálých vztazích, nejasnosti ve vlastní identitě a sklonech k manipulativnímu chování pohled na HPO ošklivě zkreslují. Mě osobně se třeba promiskuita nebo nejistota identity vůbec netýká. A doufám, že s nikým nemanipuluji, alespoň si toho nejsem vědoma. Lidé s touto diagnózou v podstatě vyfasovali do života křehčí nervovou soustavu, která v kombinaci s náročnými až traumatickými událostmi dala vzniknout HPO. Pro mě tato porucha znamená právě emoční nestabilitu spojenou se suicidalitou a různými způsoby sebedestruktivního chování. Nálady se mi střídají dost rychle a nepředvídatelně. V jednu chvíli se cítím jako bůh a v druhé se chci zabít. Dále zažívám disociace, depersonalizace a derealizace, což slouží jako obranný mechanismus proti intenzivním úzkostem a panickým záchvatům. Cítím se pak být mimo sebe, nekomunikuji s ostatními, přestávám rozumět jazyku a mé bezprostřední okolí se zdá být vzdálené. Jako bych byla pod jakýmsi neviditelným poklopem, přes který je jen málo vidět a slyšet. Také mám za sebou dlouhou historii sebepoškozování, ale už jsem několik měsíců „čistá".
Tvá identita není běžná. Jaké to pro tebe bylo v období dospívání?
Velkou část dětství jsem byla dost androgynní a líbilo se mi, že lidé často nevěděli, jestli použít mužský nebo ženský rod. S pubertou se mi začalo tělo měnit a já poprvé pocítila genderovou dysforii, nejvíce vůči svému hrudníku. Popsala bych to jako intenzivní úzkost, vědomí, že mám na těle něco, co tam nepatří a co se v mých očích jeví jako hnusné znetvoření. Vzpomínám si, že jsem se neuvěřitelně styděla a myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že jsem nějaká zrůda. Anonymně jsem psala na různá fóra zoufalé vzkazy, že nenávidím svůj hrudník a přeji si mastektomii a ptala jsem se, co to má znamenat. Setkala jsem se tehdy pouze s nepochopením a to mě jen utvrzovalo v myšlence, že jsem asi fakt divná. Nepřetržitá tíseň a stud jsou skutečně náročné, vyčerpávající emoce. Z tohoto důvodu si myslím, že je nesmírně důležité mluvit o tématu nebinarity, aby další lidé nemuseli zažívat to, co já.
Jak se ti podařilo tyto nepříjemné pocity překonat?
Postupně se mi rozvinula těžká deprese. Ležela jsem i několik týdnů v posteli, na sobě stejné oblečení, boty. Celý den sbírala sílu na výpravu - dojít si na záchod a po cestě si rychle vzít nějakou vodu a kus jídla. Došlo to tak daleko, že jsem nebyla schopná skoro vůbec přemýšlet ani mluvit. Bylo mi tehdy sedmnáct a bydlela jsem s tátou. Začal to řešit, až když to se mnou bylo tak zlé, protože byl sám nemocný. Při první konfrontaci získal dojem, že jsem sjetá, protože jsem nebyla schopná formulovat jasně myšlenky ani se pořádně posadit. Nakonec však vše pochopil a dotáhl mě k mé první psychiatričce, která mi předepsala malý koktejl prášků. Prožila jsem si nejprve opravdu zlé vedlejší účinky, ale s nalezením správné kombinace se můj stav začal pomalu zlepšovat. Se začínající léčbou mě ale zasáhla rána. Táta nečekaně zemřel. Jeho smrt jsem nesla hodně špatně. Navíc jsem neměla v podstatě kde bydlet, pobývala jsem u kamarádek, pro které bylo náročné starat se o někoho s tak těžkými depresemi, zvlášť když se už existující suicidalita a sklony k sebepoškozování znásobily. Pak přišlo předávkování prášky, z čehož jsem se sice vylízala bez lékařské pomoci, ale mé okolí se shodlo na tom, že už je hospitalizace nevyhnutelná, že bych si mohla vážně ublížit. Zprvu jsem byla hospitalizována v Bohnicích na dospělém oddělení, po pár dnech mě přesunuli na dětské, kde mi to těžce nevyhovovalo. Náhle bylo vše omezené, návštěvy, svoboda. Musela jsem odevzdat dost osobních věcí a dodržovat striktní režim, který se na základě chování mohl postupně zlepšovat. Cítila jsem se tam jako ve vězení. Vůbec mi to nepomohlo. Možná jen tím, že jsem si předsevzala, že už se tam nikdy nesmím vrátit. Propuštění jsem si v podstatě vylhala. Neříkám ale, že je hospitalizace vždy špatná. Jsem si jistá, že je dost lidí, kterým může opravdu hodně pomoci, jen mezi ně nepatřím. Nyní pracuji intenzivně s diagnózou HPO a chodím na specializovaný stacionář v Bohnicích. Už po pár měsících cítím obrovské změny a má to i výborný vliv na mé vztahy. Terapie pro hraničáře se jmenuje DBT (Dialectical Behavior Therapy, tj. dialektická behaviorální terapie, pozn.) a spočívá v učení se, praktikování a trénování různých dovedností. Ovlivňuje pozitivně všemožné aspekty života, učíme se žít v daném okamžiku, regulovat své rozbouřené emoce nebo se uklidnit ve chvílích krize.
Jak proběhlo tvé vyoutování? Přijalo tě okolí takového/ou, jaký/á jsi?
Poprvé jsem se vyoutovala před dvěma lety před kamarádkou, když se mě jedno malé dítě zeptalo, zda jsem holka, nebo kluk. Odpověděla jsem, že ani jedno. Bylo to pro mě děsivé, ale zároveň se mi strašně ulevilo. Od té chvíle jsem již prošla postupným procesem sebepřijetí a až v poslední době o tom mluvím otevřeně před svými blízkými, hlavně kvůli určité proměně svého těla, kterou se chystám podstoupit. S ní má řada lidí problém, to mi je opravdu líto. Je pro ně těžké pochopit mé pocity a uvědomit si, že jsem skutečně taková, že to ke mně patří. Donedávna to brali tak nějak napůl, ale s reálnou vidinou operace se začínají bát.
Máš v plánu nějakou z forem tranzice?
Vzhledem k tomu, že se v Česku nemám šanci dostat ke klasické „top surgery” (rekonstrukční operace prsou u trans mužů, pozn.), kterou mohou podstoupit jen trans kluci, kteří jsou delší dobu na hormonech a projdou komisí, budu si muset hradit operaci sama a nepůjde o stejný zákrok, nýbrž o výraznou redukci s tím, že si nechám odstranit maximální množství přebytečného tuku. Jelikož ale nejsem hubená, očekávám, že to v kontextu mého těla už nikdy nebude vypadat jako ženský hrudník. A jestli se mi v budoucnu podaří vybojovat ještě nějakou další změnu, je ve hvězdách. Dost mi vadí přístup v České republice, kde oficiálně neexistuji a nemám nárok na nic, co by připomínalo tranzici.
Zmínil/a jsi svůj vztah s přítelkyní. Jak k vám přistupuje okolí? Cítíte se Česku dobře?
Přátelé jsou v pohodě, rodina víceméně taky, ale pořád je tu taková neurčitá úzkost z toho, jak se na nás kdo dívá, zda to nebude nepříjemné, protože se setkáváme i s urážkami. Chybí nám rozhodně manželství pro všechny, jsme vlastně zasnoubené, ale dá se to tak vůbec počítat, když se reálně nemůžeme vzít? Slib jsme si daly, jenže kdy ho budeme moci naplnit? Tohle nám hodně vadí.
Věnuješ se umělecké tvorbě, mohl/a bys ji přiblížit? Kde tě lidé mohou vidět, potkat?
V současné době asi nejvíc píšu. Poezii, krátké povídky a scénáře k mým budoucím filmům. Asi bych mohla zmínit i příležitostné malování obrazů, založení kapely a samozřejmě drag. Vidět mě můžete na různých sociálních sítích, má tvorba je hlavně na Instagramu (damned_sweeney, posledni_basne) a na YouTube. Točím videa o filmech, genderu, goth subkultuře nebo duševním zdraví a psychiatrii. Potkat mě můžete na nespočtu kulturních akcí jako goth koncerty, filmové festivaly, vernisáže. Co se týče mých vlastních výstupů, tak mě uvidíte určitě na Riot Over River, kde budu deklamovat antifašistickou poezii.
Zmínil/a jsi drag, o co přesně jde?
Něco, co vypadalo jako drag, jsem dělala od dětství, kdy jsem se ráda předváděla v kostýmech a s namalovanými vousy. Později jsem začala dělat cosplay, což znamená, že se člověk převleče za nějakou postavu z filmu, televize, videohry nebo knihy a zároveň se podle toho i chová, hraje danou postavu. Kamarádka mi tehdy řekla, že jí připomínám drag kings a do všeho mě zasvětila. Popsala mi, jak je možné bořit a zároveň parodovat genderové stereotypy, oslavovat okázalou maskulinitu a bavit tancem, zpěvem a vůbec všemožnými druhy uměleckého vystupování. Doteď jsem na to ale neměla odvahu, pouze jsem se líčila a fotila. Teď už ovšem plánuji své první vystoupení, prozradím, že by mělo být v rámci hororové show Boudoir Macabre.
Jsi součástí gothic subkultury. Ta je opředena řadou stereotypů a předsudků.
Přesně tak. O stereotypech týkajících se goth subkultury jsem dokonce měla potřebu natočit video, protože mi fakt vadí. Nejvíc škodlivé mi připadá právě spojování goth s duševními nemocemi a negativním myšlením. Já osobně jsem se setkala s bagatelizováním mého duševního stavu s tím, že jde o pouhou pózu pojící se ke gotice, a s domněnkami, že mi goth hudba škodí a způsobuje mé psychické problémy. Také s předsudkem, že jsem satanistka. Gotika přitom spočívá v poslechu specifické hudby, která ani nemusí být depresivní.
Foto: Archiv Sweeney