Martina se v dětství cítila rodinou podceňovaná a zatížená vysokými nároky. V dospívání si tedy našla cestu ven, bohužel ne dobrým směrem. Stala se závislou na pervitinu a přežívala na ulici. Jejím jediným světlem byly v té době knihy. Na stránkách jedné z nich lze dnes objevit i její příběh, který zachytila osmnáctiletá studentka Gabriela Jakoubková z Víchové nad Jizerou. Gabrielina již čtvrtá kniha nese název .Tak znovu. Tečka před slovem tak značí pomyslný konec životní etapy a nový start, kterými hrdinové díla prošli.
„Povídali jsme si o její dlouhé cestě k ,normálnímu’ životu. Přesvědčila mě, že je ve své podstatě dobrý člověk, který si jen nevěděl rady sám se sebou. V současné době je několik let čistá a zkušenosti z ulice zúročuje ve své práci, kde jako terénní pracovnice pomáhá mladým lidem ohroženým drogovou závislostí,” vzpomíná Gabriela na čas strávený s Martinou. Při přípravě knihy trávila dlouhé hodiny rozhovory s více i méně známými osobnostmi, zaznamenávala jejich příběhy i své vlastní pocity a reakce. V díle tak nalezneme vyprávění paralympika Jiřího Ježka, modelky Veroniky Kašákové, která prožila dětství v dětském domově, anonymní ženy, která strávila část života ve věznici, nebo lidí, kteří kvůli úrazu či nemoci málem o život přišli.
Důvěra
Jejich důvěru si autorka získala dle svých slov díky tomu, že se nehnala za senzací, ale s opravdovým zájmem a pokorou naslouchala. „Pokud některý z ,mých hrdinů’ o něčem mluvit nechtěl, prostě jsme se o tom dál nebavili. Například o nadějném motocyklovém závodníkovi Lukášovi Šemberovi, který v šestnácti letech po úraze skončil na vozíku, jsem z médií věděla, že se pokusil o sebevraždu. Pro Lukáše to bylo téma, ke kterému se nechtěl vracet. Respektovala jsem to,” vysvětluje.
Inspirace
„Práce na knize obohatila můj pohled na svět. Každého ze zpovídaných si vážím. Vážím si těch, jejichž život se, aniž by udělali něco špatně, radikálně změnil a oni se s tím museli vyrovnat. Tím myslím nejen lidi po úraze, ale třeba i schizofrenika Tomáše a druhého Tomáše, který dvakrát onemocněl leukémií. Na druhé straně si vážím i těch, kteří sice udělali velké chyby, ale našli sílu a odhodlání své životy změnit,” říká pro HFC Gabriela, která proces tvorby knihy hodnotí jako velmi přínosný, přestože pro ni mnohdy byl i emočně náročný. „Po každém setkání následoval můj vodopád slov, který někdo, kdo byl zrovna po ruce, musel ,vytrpět’. Vždy jsem odcházela plná dojmů a potřebovala je okamžitě sdělit světu. Být důvěrníkem náročné bylo. I když nikdo ze zpovídaných o lítost nestál, občas jsem se jí prostě neubránila,” dodává.
Nadhled
A emoce vzbuzuje dílo i u čtenářů. „U některých příběhů lidé brečí, ale některým pasážím se i zasmějí. Místy jsou i smutné příběhy popisovány s nadhledem. Onen nadhled nepramení z neúcty nebo nedostatku pokory a empatie. Naopak. Nadhled je slovo, které vystihuje postoj většiny zpovídaných,” vysvětluje autorka, která se o lidské příběhy zajímá už od čtrnácti let. Tehdy vydala první knihu Rozhovory z Krkonoš a Podkrkonoší, ve které oslovila osobnosti z rodného kraje. O rok později vyšel druhý díl a básnická sbírka pro děti Houbařský slabikář. V současnosti však nadaná spisovatelka další knihy nechystá. Nastoupila do prvního ročníku oboru Rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie a svou budoucnost vidí nejen v psaní, ale i ve tvorbě rozhlasových dokumentů a pořadů.
Foto: Archiv Gabriely Jakoubkové