Když válka skončila, přestěhovala se Blanche Fixler do Spojených států, kde žije 86letá Polka dosud. Jednoho dne jí zavolal Daniel Patt, softwarový inženýr pracující pro Google a tvůrce webové stránky From Numbers to Names, která pomocí umělé inteligence rozpoznává tváře lidí na starých fotografií, kteří zahynuli během holokaustu. Blanche zavolal s tím, že objevil dvě sady fotografií z jejího dětství. Na jedné z fotek pořizené krátce po skončení války je dokonce její teta a dvě sestřenice. Daniel Patt sdělil seniorce, že jí do New Yorku rodinné fotografie sám doručí. „Znamená to pro mě víc, než si umíte představit. A je neuvěřitelné, že tak laskavé gesto udělal sám od sebe,“ uvedla dojatá Blanche.
Daniel Patt vyhledával její rodinné fotky online poté, co si všiml příspěvku amerického muzea holokaustu na Twitteru, které zveřejnilo fotografii Blanche s její tetou. Patt následně začal pátrat po jejím telefonním čísle, aby ji informoval o svých objevech. Když jí fotografie ukázal, Blanche potvrdila, že je to její rodina. A vyprávěla, že holokaust přežila díky tetě Rose Berger, která ji umístila do sirotčince.
„Moje teta měla překrásné blond vlasy a mluvila dobrou němčinou, tak ji nikdo neobtěžoval. Ale lidé se neustále zajímali o mě,“ vzpomíná Blanche. Právě kvůli ní nacisté několikrát prohledávali byt její tety a hledali ji, ale Rosa Berger, která vystupovala pod falešným jménem Vanda Gurska, dokázala svou neteř vždy dobře ukrýt. „Pokaždé dokonale ustlala postel, poté přes ni dala přehoz a já v ní ležela ještě pod prknem, potichu jako myška. Říkala jsem sama sobě, že jestli se jen nadechnu, kýchnu si nebo zakašlu, jsem mrtvá.“
Teta poté šestiletou Blanche umístila do sirotčince v krakovském ghettu, ale když zaslechla zvěsti o tom, že se ghetto bude likvidovat, vzala si Blanche, tehdy Broniu zpět k sobě. Ta jí alespoň pomáhala s novorozenou dcerou, kterou teta mezitím porodila. V roce 1943 přidala Rosa Berger svou neteř ke skupině dětí, které měly být propašovány z okupovaného Polska. Po příjezdu na Slovensko chvíli žila s ortodoxní židovskou rodinou Duchinských, od níž opět putovala do sirotčince, tentokrát v Maďarsku. Teta Rosa, která mezitím z Polska uprchla, našla svou neteř v sirotčinci v Budapešti a zase nějakou chvíli žily spolu. Když začalo Německo v roce 1944 okupovat také Maďarsko, Blanche opět putovala do sirotčince, odkud si ji dočasně vzal k sobě muž, který se o ní zmínil rabínovi. Rabín byl přítelem Blanchina otce Zalmana, který přežil pracovní tábor na Sibiři.
„Měla jsem chuť žít a kvůli válce jsem necítila hořkost,“ dodává Fixler. Když válka konečně skončila, rabín informoval Blanchina otce o tom, že jeho dcera žije a po dlouhých letech se spolu zase setkali. Poté i s tetou putovali do tábora ve Francii a nakonec s otcem emigrovala do Spojených států. Ortodoxní židovská rodina Duchinských, která se o Blanche starala poté, co se dostala na Slovensko, byla deportována do Osvětimi a vyvražděna.
Zleva: Blanche (Bronia), její neteře Rutka a Masha, teta Rosa
Daniela Patta inspirovala k založení webu From Numbers to Names cesta do Muzea židovské historie v Polsku. A také on sám vyrůstal v rodině, která byla holokaustem zasažena – jeho prarodiče jsou přeživšími. Až na pradědečka. „Pokud vím, mého pradědu zamkli nacisté v synagoze a tu zapálili,“ svěřil se. Když si na zdech muzea prohlížel fotografie s tvářemi lidí, jejíchž životy převrátili nacisté naruby, přivedlo ho to ke shánění fotek, aby byly zdarma a dostupné. Jeho stránka je napojena na archivy obsahující na půl milionu fotek, jako je Yad Vashem nebo americké muzeum holokaustu, a na jeho web může kdokoli nahrát fotografii přeživšího či oběti holokaustu. „Jsem Danielovi velmi vděčná za to, že mám více fotek ze svého života,“ uzavírá Blanche Fixler.
Zdroj foto: FB United States Holocaust Memorial Museum