Na Ukrajině je Černobyl pořád živé téma. „Stále je to v ovzduší, půdě, potravinách, prostě všude. Mnoho tehdy mladých lidí následkem neštěstí zemřelo. Další mají stále zdravotní problémy, které už nejdou vyřešit,“ říká studentka ukrajinského původu Teťana Poljaková a dodává, že mezi ně patřila i její sestra. Černobyl byl jedním z důvodů, proč její rodina opustila rodnou zemi, sestře se nakonec zdraví v Česku zlepšilo. Jak se podle ní dnes dívají Češi na Ukrajince? „Jako na podřadnou lidskou pracovní sílu. Všímají si jen lidí, kteří tady vytvářejí nějaké problémy. Těch, kteří sedí na lavičce a popíjejí pivo, jsou hluční a nejsou začleněni do společnosti,“ vysvětluje a doplňuje: Už ale nevidí, že se mezi nimi pohybují Ukrajinci, kteří jsou začlenění, vzdělaní. Studují, pracují a potřebují si vydělat na vlastní živobytí nebo pomáhají svým rodinám na Ukrajině, kde je situace těžká. Přijeli sem za lepším životem a chtějí být součástí společnosti.“ Sama se se šikanou na základě svého původu setkala poprvé na základní škole. „Doteď si pamatuji, jak jsem vždycky přišla ze školy domů a brečela jsem na záchodě. Mamka nevěděla proč, byla z toho hodně zoufalá. Potom ze mě dostala, že mi jeden kluk nadává do ruské děvky, to bylo asi ve čtvrté a páté třídě. Pořád na mě útočil, byla jsem snadný terč,“ vypráví Teťana. Zdůrazňuje, že necítí zášť, cítí se v Česku skutečně doma. Co by mohli Češi udělat proti stereotypům? „Asi se zamyslet nad tím, že i Češi odjíždějí do zahraničí pracovat, taky musejí začít někde od nuly, že je to běžné. Záleží opravdu na každém jedinci, tak proč házet všechny do jednoho pytle, když každý je jiný, individuální,“ říká.
Jak se tvá rodina dostala k životu v Česku?
V Česku mám sestru, tátu a mámu. Zbytek rodiny, prarodiče, tetu a celou část její rodiny mám na Ukrajině. Oba moji dědové měli v SSSR dobré zaměstnání. Seznámili se, spřátelili a nakonec seznámili navzájem i své děti. Táta s mámou se vzali a měli moji sestru. Ta byla často nemocná. Předpokládá se, že to mělo souvislost se znečištěním po výbuchu Černobylu. Mamka pak dlouho nemohla otěhotnět, měla se sestrou velké starosti, byla vyčerpaná. Táta hodně cestoval po Evropě. Zamiloval si Prahu a rozhodl se odvézt rodinu do České republiky, abychom měli lepší život. Jako by už tušili, že to doma nepůjde lepším směrem. Tak jsme se přestěhovali, pro naši rodinu to byla veliká neznámá. Samozřejmě se rodiče báli, co bude, otci bylo 33 a mamince 29 let. Vzali dvě děti, kufry, kočku a přijeli sem. Zbytek rodiny zůstal na Ukrajině. Rodiče opustili nově zrekonstruovaný byt, otec tam zanechal svou firmu a práci. V létě 2001 přijeli do Česka, bez znalosti jazyka, bez ničeho. Začátek byl velmi těžký, vše úplně odznova, česky se učili sami.
Tvá rodina odjela i v souvislosti s dlouhodobými potížemi po výbuchu Černobylu. Ten je na Ukrajině pořád živé téma, což je pro nás Čechy nejspíš jen těžko představitelné.
Tatínek mi vyprávěl o zážitku z vojny. Bylo jaro, všechno kvetlo a rostlo. Když se jednou ráno vzbudil, všechny stromy vypadaly jako na podzim. Bylo to hned po výbuchu Černobylu. Na Ukrajině jsou lidé pořád ovlivněni tím, co se stalo. Stále je to v ovzduší, půdě, potravinách, prostě všude. Mnoho tehdy mladých lidí následkem neštěstí zemřelo. Spousta z nich má stále zdravotní problémy, které už nejdou vyřešit. Myslím si, že místní obyvatelé už mají nějakým způsobem přizpůsobený organismus, ale pořád je to ovlivňuje ze zdravotního hlediska.
Měli rodiče na začátku nějaký problém se začleněním se, nebo je Češi přijali dobře?
Otec se sem nastěhoval dřív, aby zařídil byt a víza pro celou rodinu. Mamka pak přijela s námi dětmi, když bylo kde bydlet. Mně byl tehdy rok. Měli podnikatelská víza i nějaký příjem z Ukrajiny. Po deseti letech jsme dostali trvalý pobyt. Zpočátku rodiče měli jen sebe, po čase si našli nějaké známé. Hlídala mě sestra a oni pořád pracovali, aby nás zajistili. Kamarádka maminky mě pak vyzvedávala ze školky a občas mě hlídala. Rodiče se cíleně odstřihávali od kultury své původní země, od televize, knih, hudby. Vyloženě se soustředili na jazyk a přizpůsobení se životu v České republice. Myslím, že se jim to povedlo.
Jak vzpomínáš na své dětství? Cítila ses jako Ukrajinka, nebo Češka?
Někdy jsem byla hodně zmatená, třeba na Vánoce. Nevěděla jsem, jestli dárky nosí Ježíšek, nebo Děd Maroz, nebo snad Santa Claus? Ale i rodiče byli zmatení. Pamatuji si, jak si spletli Mikuláše s Vánocemi. Pracovali, pracovali a najednou jim došlo, že je nějaký svátek. Jenže nevěděli, na jaký svátek se dávají velké dárky. Sestra mi vyprávěla, že mě přivedla ze školky a doma hromada dárků. My se divily, čekaly jsme čokoládu. Potom se rodiče dozvěděli, že ty dárky nám měli dát až na Vánoce.
Zažila jsi jako dítě i nějaké nepříjemné okamžiky? Daly ti ostatní děti pocítit, že jsi „jen Ukrajinka“?
Ve školce jsme byli docela „namíchaní“, takže to bylo v pohodě. Na základce jsem se ale poprvé setkala se šikanou. Doteď si pamatuji, jak jsem vždycky přišla ze školy domů a brečela jsem na záchodě. Mamka nevěděla proč a byla z toho hodně zoufalá. Potom ze mě dostala, že mi jeden kluk nadává do ruské děvky, to bylo asi ve čtvrté a páté třídě. Pořád na mě útočil, byla jsem snadný terč. Takové narážky byly i na druhém stupni. Když jsem udělala gramatickou chybu nebo jsem neznala nějaký film, přišel výsměch.
Měli tě za Rusku často?
Většinou za Rusku, protože všechny házeli do jednoho pytle. Pamatuju si, že ve druhé třídě jsem byla úplně zmatená. Sama jsem nerozdělovala Rusko a Ukrajinu na dva rozdílné státy. Časem jsem to samozřejmě pochopila. Asi až v sedmé třídě jsem lidi začala opravovat, že nejsem Ruska, ale Ukrajinka. Ten rozdíl jsem vysvětlovala tak, že to je přibližně jako Česko a Slovensko.
S tím klukem, co tě kdysi rozplakával, jste si to někdy vyjasnili?
Na druhém stupni jsme se už normálně bavili. I o tom, že jsme tehdy byli děti. On ale říkal, že si nic takového nepamatuje, což je dost možné. Pro něj to byly jen narážky, které vytěsnil. Už jsme to pak neřešili. Zášť necítím, to ne.
Jak se z tvého pohledu vyvíjely vztahy mezi Rusy a Ukrajinci? Bylo to vždy konfliktní?
Rozdíly mi začaly docházet, když mi bylo tak dvanáct až třináct let. Když se setkám s Rusem či Ukrajincem, který tady žije už dlouho, cítím, že k nim mám blíž než k Ukrajincům na Ukrajině. Když mi bylo čtrnáct let, vypukla na Ukrajině revoluce a já začala vnímat demonstrace a projevy sympatií jak v Česku, tak po celé Evropě. Mám pocit, že do té revoluce se lidé na Ukrajince dívali trošku jinak a házeli právě Ukrajince s Rusy do jednoho pytle. Teď se mi zdá, že už to víc rozdělují. Uvědomují si, že to není jeden stát. Já jsem na Ukrajině nevyrůstala, ale myslím si, že to bylo vždy konfliktní. Zdá se mi, že po revoluci se to rozdělilo na tři kmeny. Neutrální lidi, kterým je všechno jedno a nepřiklánějí se ani na jednu stranu. Pak jsou druzí, kteří kopou za Ukrajinu, a ti poslední za Rusy. Dříve o tom lidé mohli vést diskuze, teď je to agresivnější. Mám s tím i osobní zkušenost, že teď neprobíhá ten správný dialog.
Jaké jsou vztahy mezi Ukrajinci s ruskými a ukrajinskými kořeny tady v Česku?
U těch je to složitější, pokud jde o jejich rodiny. Když je část rodiny v Rusku a část na Ukrajině, ty jsi v Česku a pracuješ tady, může vzniknout konflikt. Přijde mi, že Ukrajinci, kteří žijí v Rusku, mají na celkovou situaci jiný pohled než ti, kteří žijí ve své rodné zemi. Rozdělily se rodiny i názory. Je lepší o tom nemluvit, je to extrémně komplexní téma.
Jaký je tedy tvůj vztah k oběma zemím, k Rusku a Ukrajině?
Jelikož jsem v Česku prožila většinu života, jsem tady skutečně doma. Když jedu na Ukrajinu, moc se tam těším a je pro mě fascinující, jak tam lidé žijí. Chci toho být součástí, ale už se úplně nezačlením. I když mluvím s prodavačkami, místními, kamarádkami, s kýmkoli tam, je už vidět, že jsem cizinka. Zároveň když tady zmíním, že jsem se narodila na Ukrajině, jsem cizinka pro vás Čechy.
Mnoha lidem způsobuje problémy právě pocit neúplného domova a identity, pocit, jako by nepatřili nikam. Jak je to u tebe?
U mě je to trošku jinak. Můj domov je Česká republika, ale nepřijdu si jako Češka. Určitým způsobem ve mně zůstává nějaká část Ukrajinky, byť jsem tam nežila. Nevím, jak být „správná Ukrajinka“, co bych pro to měla dělat. Podvědomě ale cítím rozdíl. Třeba v tom, že tady se musíš ohlásit, než přijdeš k někomu na návštěvu. Ok, přijď, uděláme si třeba oběd, kafe, posedíme. Na Ukrajině je naprosto běžné zaklepat na dveře a říct: „Chtěl jsem tě vidět, tady nesu klobásky“. To je ve mně stále. Když mi někdo zaklepe na dveře, jsem ráda, udělám večeři, i když mám skoro prázdnou lednici. Nemám s tím problém, protože je hezké, že si někdo vzpomněl a navštívil mě. Kdybych to já udělala nějaké české rodině, kamarádům tady, není to úplně společensky přijatelné. Vnímám, že to není běžné.
O lidech z Ukrajiny panuje spousta různých stereotypů. Jak se Češi dívají na Ukrajince?
Jako na podřadnou lidskou pracovní sílu. Všímají si jen lidí, kteří tady vytvářejí nějaké problémy. Těch, kteří sedí na lavičce a popíjejí pivo, jsou hluční a nejsou začleněni do společnosti. Nevidí, že se mezi nimi pohybují i Ukrajinci, kteří jsou začlenění. Jsou vzdělaní, studují, pracují a potřebují si vydělat na vlastní živobytí nebo pomáhají svým rodinám na Ukrajině, kde je situace těžká. Přijeli sem za lepším životem a chtějí být součástí společnosti. Lidé často zapomínají na to, že v každé zemi jsou různí lidé. Ti, kteří se chtějí začlenit a fungovat, a ti, kteří nechtějí a zůstanou na okraji společnosti. A vždy je nám někdo sympatický víc, anebo méně. Myslím si, že není správné uvažovat tímto způsobem o menšinách. Vždycky se najde někdo, kdo bude vybočovat.
Co bychom s tím my jako Češi mohli dělat, abychom všechny neházeli do jednoho pytle?
Asi se zamyslet nad tím, že i Češi odjíždějí do zahraničí pracovat. Taky musejí začínat od nuly, je to běžné. Zpočátku si i Češi vyhledávají tamní českou menšinu a následně se případně posunou někam dál. Anebo s ní zůstanou a není to nic špatného. Je to jen o tom, jak se člověk dokáže přizpůsobit a začlenit do společnosti. Záleží opravdu na každém jedinci, tak proč házet všechny do jednoho pytle? Každý je jiný, individuální. Tady si lidé Ukrajince nechtějí pustit k tělu, často na ně koukají skrz prsty a nechtějí jim pomoci ani je lépe pochopit.
Zmínila jsi lidi, kteří pendlují za prací. Znáš nějaké jejich osobní příběhy?
Většinou jsou to příběhy otců i matek, kteří pracují tady a posílají peníze rodině na Ukrajinu. Jeden člověk z rodiny vyjede, pracuje v Česku, ať už legálně, či nelegálně. Hodně tady dře, nemá možnost si odpočinout, dělá přesčasy a své příjmy posílá domů. Tito lidé potřebují vydělat co nejvíc. Například na Ukrajině moc nefunguje zdravotnictví, všechno se musí platit. Když máte nemocnou maminku, musíte uplatit sestřičku i za převoz z operačního sálu na lůžko. Úplatky jsou všudypřítomné, bez nich je vše složitější a zdlouhavější. Proto lidé pracující v Česku raději překonají tu šílenou fyzickou i psychickou námahu v jiné zemi, aby dokázali své rodině pomoci.
Co říkáš na argument, že nám tito lidé berou práci?
Že Ukrajinci dělají práci, kterou nechtějí dělat Češi. Nechtějí třeba pracovat za 70,-Kč na hodinu a mýt dvanáct hodin v kuse nádobí. Nechtějí pracovat ani za 80,-Kč na hodinu a uklízet dvanáct hodin kanceláře nebo hotely. Někteří začlenění Ukrajinci tu mají své firmy, občas zaměstnávají i Čechy. Tím to lze nějakým způsobem vyrovnat. Během koronakrize si také mnoho podnikatelů a firem uvědomilo, že nemají na stavbách lidi, kteří by pro ně pracovali, protože v ČR jich není tolik, kteří by chtěli manuálně pracovat. Vzdělaní Ukrajinci s vysokoškolskými tituly si musejí zajistit přezkoušení ze své profese a navíc i z českého jazyka. Pro spoustu lidí je jednodušší získat práci jako dělník, než zdlouhavě řešit papírování.
Teď, když se pendlování zastavilo kvůli pandemii, mají mnozí lidé asi velké problémy.
Ti, kteří se sem aktuálně nemohou dostat za prací, zřejmě někdy přejíždějí do Polska. Práci si hledají tam, i když je to obtížnější. Pendlují asi pořád. Ale o tom já nic moc nevím. Ti, kteří mají dlouhodobá víza, tady mohli zůstat. Ostatní to měli hodně komplikované.
Jak je podle tebe možné se ideálně integrovat?
Asi se zpočátku částečně odříznout od vlastní komunity a zvyků své země. Nepouštět televizi v ruštině a ukrajinštině a dívat se jen na české programy bez titulků. Postupem času člověk chytá souvislosti. Mamka pracovala v obchodě a když nějakému slovu nerozuměla, tak si ho napsala. Doma si ho následně vyhledala ve slovníku. Psala slovíčka na barevné lepicí lístečky a ty jsme měli všude po bytě. Nebo se rodiče učili češtinu pomocí četby knížek a překládali si, čemu nerozuměli. Je potřeba studovat kulturu, jazyk, cestovat v nové zemi, vidět přírodu, zámky, číst o historii a brát to všechno jako celek. Také kultura jídla a stolování je důležitá, protože v každé zemi je to jinak. Je dobré si postupně zjistit co nejvíc informací a udělat pro integraci maximum. My jsme projezdili celou Českou republiku. Moc mě mrzí, že jsem byla tehdy malá a všechno si to nepamatuji.
Co si po své životní zkušenosti tady myslíš o Češích?
Já jsem se vlastně nikdy nesetkala s nějakou nenávistí. Možná proto, že nemám přízvuk, chodila jsem tu od školky na všechny školy, včetně vysoké. Neliším se stylem života, oblékáním, takže to na mně není poznat na první pohled. Ale jsou lidé, kteří mají přízvuk. Jsou tady pár let, ale hodně se snaží a jen občas třeba prohodí slovosled. Někdy se to stává i mně. Lidi, kteří mě neznají, to někdy zaskočí. Myslím si, že v dnešní době už je víc lidí, Čechů, kteří se snaží poznat jiné kultury a cizince tolik neodsuzují. Přesto je tu většina, která má stále vůči Ukrajincům předsudky. Pravděpodobně je to zapříčiněno historií.
Foto: Jiří Pasz a archiv Teťany Poljakove
Spolupráce: Margit Paszová