Petr Jan Juračka se narodil s vážnou vadou zraku, dnes je fotografem. Podle něj spolu jeho původní hendikep a současné povolání souvisí. „Pamatuju si, jak jsem byl už od relativně raného dětství fascinovaný vším vizuálním. Když jsou na obloze červánky, vyskočí mi tep.“ Z Petra se postupně stal nejen uznávaný biolog, ale i cestovatel a kameraman. Jednou z hlavních životních lekcí, které si odnesl z cestování, je podle něj míra toho, jak se máme v Česku dobře. „Zatraceně dobře. Žijeme si na pupku světa a jsem za to nesmírně vděčný. Náš životní styl, naše možnosti, pohodlí a hlavně bezpečí jsou úplně jinde, než ve velké části zbytku světa, kde lidé neměli takové štěstí na adresu porodnice.“ Lidé u nás si podle něj stěžují hlavně proto, že jsme tak nastavení a chceme se mít ještě lépe. Když to nejde, hledáme viníky. „Je to způsob přístupu k okolnímu světu, kterému zazlíváme něco, co se nám nelíbí, anebo se jim nepovedlo. Snáze tak označí někoho dalšího za viníka jejich problémů, ať už to jsou Cikáni, uprchlíci, politici nebo židi.“ Petr potvrzuje, že i on se bojí a že strach je přirozený, je mu dokonce na nebezpečných cestách velkým přítelem. „Bojím se furt a bát se nehodlám přestat. Ztratil bych obezřetnost a rychle si ublížil,“ vypráví Petr a dodává, co by lidem poradil: „Zbytečný strach z možných variant toho, jak se to či ono vyvine, člověka brzdí.“ Podle něj by Čechům pomohlo trochu více lepší nálady, přestat se soustředit jen na negativní věci a chovat se k sobě slušně.
Ty ses narodil s hodně špatným zrakem, co se stalo?
No, nestalo se nic. Prostě to nějak nevyšlo hned ze začátku a já byl až podezřele hodnej prcek. Když se ukázalo, že jsem hodnej kvůli horší orientaci v prostoru, nafasoval jsem ve věku šestnácti měsíců svoje první brejličky a začal zlobit (smích). A to mi vydrželo až do dneška.
Jenže prognóza zněla, že postupně oslepneš, je to tak? Jak to vzali rodiče?
Já už přesně nevím, jak to bylo, ale úplné oslepnutí, respektive ztráta většiny zraku, byla jedna z možných variant, jak to celé dopadne. Pro oba rodiče to samozřejmě nemohlo být snadné a jsem jim strašně vděčný za to, že to nevzdali. Půl roku jsem dokonce bydlel u prarodičů v Pardubicích a chodil do specializované školy pro děti se zrakovým hendikepem. Je velmi pravděpodobné, že to sehrálo významnou roli v mém postupném, takřka úplném, uzdravení.
Dneska jsi mimo jiné fotograf. Souviselo to nějak?
Podle mě rozhodně jo. Pamatuju si, jak jsem byl už od relativně raného dětství fascinovaný vším vizuálním. Když jsou na obloze červánky, vyskočí mi tep. Nemluvě o bouřkovém počasí, duze nebo jinak krásném světle. Kdybych byl zdravý hned na startu, možná by se tohle neodehrálo. Ale to samozřejmě nevím.
Lidé o tobě říkají, že jsi srdcař. Co to znamená pro tebe osobně?
To asi jsem. Zkrátka týpek, který většinu toho, co dělá, nedělá pro zisk nebo nějaký hmatatelný bonus. Dělám spoustu věcí jen proto, že chci. Stojí mě to nejen čas, ale samozřejmě taky peníze. Ale kdybych tyhle pošahaný věci nedělal, nebyl bych to jednak já, jednak bych pak nemohl ani vydělávat peníze něčím, co mě tak strašně baví. Podle mě je to bytí srdcařem nikoliv volbou, ale cestou, ze které se jen velmi špatně odbočuje. Odbočky, mnohdy lákavé, jsou, ale srdcař je míjí a tváří se, že neexistují.
Hodně cestuješ. Jaké jsou hlavní životní lekce, které si z cest odnášíš?
Že se máme dobře. Zatraceně dobře. Žijeme si na pupku světa a jsem za to nesmírně vděčný. Náš životní styl, naše možnosti, pohodlí a hlavně bezpečí jsou úplně jinde, než ve velké části zbytku světa, kde lidé neměli takové štěstí na adresu porodnice. Je to doslova do očí bijící.
Proč si podle tebe část lidí tedy tolik stěžuje?
Třeba proto, že se chtějí mít ještě líp. Anebo proto, že jsou tak nastavení. Nevím. Ale mám za to, že spousta lidí si prostě stěžuje, ať už se mají jakkoliv. Je to jejich způsob přístupu k okolnímu světu, kterému zazlívají něco, co se jim nelíbí, anebo se jim nepovedlo. Snáze tak označí někoho dalšího za viníka svých problémů, ať už to jsou Cikáni, uprchlíci, politici nebo židi. Anebo třeba jakákoliv jiná definovatelná skupina lidí.
V Ekvádoru jsi například pobýval s přírodními kmeny a pohyboval se i blízko úplně nekontaktovaných kmenů. Spousta lidí si pořád o takových lidech myslí, že jsou primitivní. Jaký je tvůj názor?
Naopak. Oni žijí mnoho staletí ve svém přirozeném prostředí, aniž by jej nějak výrazně poznamenali. Pokud by prales opustili, za jednu, dvě, nejdéle tři generace po nich nezbude ani stopa. Naopak my jsme ve jménu pokroku ochotni ničit všechno, a to s děsivou rychlostí. Jenom kvůli naší rozpínavosti a pohodlí. Rozhodně nemáme právo je označit za primitivy jenom kvůli tomu, že nemají mobilní signál ve vesnici.
Jaký způsob cestování bys doporučil lidem, aby vedl k co nejlepšímu setkávání se s místními lidmi?
Netuším. Já jsem na tohle strašný lempl. Mě zajímá fotka, příběh, film, hory, příroda. Upřímně, nikdy jsem se s místními až zas tolik nespřátelil jako moji kumpáni, se kterými cestuji. Obvykle na to totiž nemám příliš mnoho času – ten trávím zpravidla někde za hledáčkem nebo klávesnicí. A jak se teď ukazuje, trochu to tak mám už i doma v Čechách. Vyrazit si s kamarády na pivo je pro mě vzácností, protože mám neustále hromady nesestříhaných videí.
Bojíš se někdy na cestách?
Bojím se furt a bát se nehodlám přestat. Ztratil bych obezřetnost a rychle si ublížil. Naopak, strach je na cestách velkým přítelem.
Co bys poradil lidem proti strachu?
Táta říkával, že „kdo se bojí, sere v síni“. Aneb že zbytečný strach z možných variant toho, jak se to či ono vyvine, člověka brzdí. Což je, myslím, pravda. Nicméně, v mém případě opravdu platí, že opatrnosti není nikdy nazbyt a že strach je spíše na mé straně.
Pracuješ na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy jako vědecký pracovník. Co říkáš na současnou prohlubující se nedůvěru ve vědu?
Jako že lidi věří, že země je placatá? Že vyřeší něco homeopatiky? A že čtou horoskopy? Hele, ne každému bylo dáno vzdělání vedoucí k používání kritického myšlení. Lidi byli podle mě takoví vždycky, ale teď jsou díky internetům slyšet i ti, které nikdo dříve neposlouchal. V komentářích na Novinkách jsou si rovni vysokoškolští profesoři s metači či zedníky. Jen s tím rozdílem, že na diskuse nemají v porovnání s nimi tolik času, respektive jej na to nemají. Za sebe to nevidím tak zle.
V nedávném rozhovoru jsi řekl, že je u nás blbá atmosféra a lidi jsou na sebe zlí, bojí se a udávají. Proč máš ten pocit?
To není pocit. Když na tebe jde chlap se zbraní v ruce a řve, že tě zabije a upálí tě v tvém vlastním autě jenom proto, že letíš dronem nedaleko jeho pole, je to dost hmatatelné na to, tomu říkat pocit. Jasně, piloti dronů jsou tak trochu trnem v oku leckomu, ale chovat se k sobě slušně můžeme i tak. Ale je to hodně otázka tady nás. Jsme bohatí a bojíme se o svůj majetek i soukromí, které ale ve skutečnosti zajímá výrazně méně lidí, než si myslíme. V zemích, kde toho tolik nemají, jsem se nikdy s takovou agresí nesetkal. Na druhou stranu je to také otázka kultury. Třeba v Irsku na mě byli lidé milí, i když jsem jim vyplašil stádo krav na jejich pozemku, kde jsem neměl co dělat. Tím nechci říct, že jsme špatní.
Co bychom mohli každý z nás dělat pro lepší atmosféru v Česku?
Pomohlo by nám trochu lepší nálady. Dneska ráno jsem byl třeba na poště odeslat poslední kalendáře na nový rok a víš, co tam měli za přepážkou za časopis? Jmenuje se to „Můj čas na kafíčko“ nebo tak nějak podobně blbě. A hned na titulce se dozvíš, že paní Gottová tají miliony, že si Kuba Prachař dělá naschvály s Agátou, že nějaká herečka má nemocné dítě a že jinému herci selhává srdce. Kurva, tohle není čas na kafíčko, to je jen změť polovymyšlených negativních situací. Negativní věci jsou hodně emocionální, proto to tak tahá zrak, proto jsem si to taky zapamatoval a proto si to lidé kupují. Ale to chceš opravdu tohle číst u kafe? Není lepší otevřít nějakou starou dobrodružnou knihu? Anebo nějakou kvalitní literaturu? Anebo si třeba jen vyluštit křížovku? Anebo jen čumět z okna a užít si trochu klidu? Tohle je hrozný a možná to trochu svědčí o naší kultuře. Tím nemyslím jen českou, ale spíš takovou tu „zápaďáckou“. V Ekvádoru ti „primitivní“ lidé namísto tohohle koukají na řeku, jak se jim v ní rochní děti. Akorát přitom nepijou kafe, na to je moc neužije.
Co je v životě největší úspěch?
Podle mě je největším úspěchem žít tak, jak chceme. Anebo být spokojen sám se svým životem. Byť je to do jisté míry otázkou náhody a štěstí, je to podle mě to největší bohatství, kterého lze v tomhle materiálním chaosu dosáhnout.
Foto: Archiv Petra Jana Juračky