„Ráno se vzbudím a nemůžu nic. Jenom se zvednout je nadlidský úkol. Ne, že bych nemohla, ale ten pocit mi to nedovolí. Všechno na mě spadne a já přemýšlím nad minulostí, co se stalo, co bylo špatně a co bude v budoucnosti špatně. Hodně přemýšlím nad sebevraždou, protože pro mě svět končí, když se dostaví deprese,” popisuje šestnáctiletá Adalyn* deprese, se kterými se potýká již od šesté třídy. „Důležité je říct, že to není na chvíli. Deprese se mě klidně drží i měsíce,” dodává. Adalyn má diagnostikovanou také úzkostnou poruchu, sociální fobii, obsedantně kompulzivní poruchu a posttraumatickou poruchu. Dochází pravidelně na terapie a bere jedenáct léků denně. K problémům se přidává také nepochopení ze strany vrstevníků. Rozhodla se tedy o psychických problémech mluvit veřejně, aby druhým přiblížila, co prožívá.
Na konci šesté třídy začaly Adalyn pronásledovat stavy smutku a myšlenky na sebevraždu, v jejichž důsledku se začala sebepoškozovat. Během následujících měsíců se situace neustále zhoršovala. „Na začátku sedmé třídy jsem byla pozvaná na oslavu kamarádky, kde se mi udělalo opravdu špatně. Hledala jsem žiletky, nože, nůžky nebo cokoliv ostrého. Máma byla se mnou a já jsem v tom stavu za všechno vinila ji. Že to zkazila a že je strašná. Den na to mě odvezli do psychiatrické léčebny,” vzpomíná pro HFC.
Hospitalizace
Dívčina osobní zkušenost s hospitalizací na oddělení dětské psychiatrie je velmi negativní. „Sestry si na mně vybíjely špatnou náladu. Zavřely mě na izolaci, protože jsem řekla, že chci domů. Říkaly, že mě vezmou na vodítko na procházku. Dostala jsem trest za sexuální chování, protože jsem seděla na jedné posteli s mojí spolubydlící. Když jedna holka ukradla hrnek, se kterým se pak podřezala, řekly, že za to můžu já. Křičely, nenechávaly mě mluvit s rodiči,” vyjmenovává některé ze situací, ze kterých si odnesla posttraumatickou stresovou poruchu. „Zdají se mi noční můry, že se dostanu zpět. Na oknech byly všude mříže. Dodnes se dusím a je mi úzko v místnostech s mřížemi,” popisuje s tím, že po odchodu z oddělení se o svých prožitcích bála mluvit, proto situaci nikdy neřešila. Nezmiňuje tak ani konkrétní informace o zařízení.
Sociální fobie Adalyn je dnes díky lékařské péči stabilizovaná, psychické problémy ji však provázejí i nadále. Kromě depresí je velmi zatěžující také sociální fobie, porucha, která přináší úzkost v situacích, kdy se postižený dostane do kontaktu s lidmi. „Já osobně mám problém chodit kamkoliv. Jedeme v autě a já se klepu, protože v okolních autech jsou lidé. Nemůžu do metra, do centra, někdy ani do školy. Nejraději bych stáhla žaluzie, abych je neviděla z okna, protože i to mě děsí. Většinou se klepu, mám silné úzkosti, brečím, někdy se začnu i dusit,” popisuje.
Halucinace
V jejím případě se k problémům přidávají také zrakové a sluchové halucinace, které ji trápí už od raného dětství. „Někdo na mě mluví nebo šeptá, pobízí mě k věcem, co bych měla udělat, či mi říká, co jsem udělala špatně a kdy jsem zklamala,” říká dívka. „Aby toho nebylo málo, jsou situace, kdy vidím lidi před sebou, ale jeden projde skrz druhého, a ten zmizí. Vidím věci, co neexistují nebo by neměly existovat. Chodí za mnou, koukají na mě. Doma za mnou chodí po bytě, v pokoji sedí na posteli,” doplňuje. Adalyn proto prošla psychologickým testem, který měl odhalit schizofrenii. Tato diagnóza se však naštěstí nepotvrdila.
Porozumění „Moje rodina je velmi tolerantní a soucítí se mnou. U ostatních to je někdy těžší,” svěřuje se Adalyn. „Nedokážou pochopit, že na mě opravdu něco mluví nebo že je mi někdy tak špatně, že nemůžu ani vstát,” osvětluje, proč se v okolí mnohdy potýká s neporozuměním. Složité je pro ni také přiblížit úzkosti, které jsou často nelogické, pro ni však zcela opravdové. „Jsem hodně paranoidní a mám v sobě myšlenku, že mě někdo chce zastřelit nebo otrávit. Bojím se, že když v tramvaji za mnou někdo sedí, vytáhne škrtící strunu a uškrtí mě.”
Kromě rodiny, která stojí vždy na její straně, v nejhorších chvílích Adalyn pomáhá i kontakt s činčilou. V současnosti se plně věnuje léčbě a snaží se zvykat si na přítomnost lidí. Postupně se tak například odvažuje jezdit metrem. Ráda by také druhým přiblížila, co duševní poruchy obnáší. „Lidé mají zkreslené představy. Chci objasnit mýty a ukázat, že jde o skutečný problém,” uzavírá.
* Adalyn se rozhodla nevystupovat pod vlastním jménem, ale tímto pseudonymem.