Měla jsi nějak výjimečné dětství?
Nemyslím. Jsem z úplné rodiny, mám o pět let starší sestru. Rodiče jsou úspěšní, oba lékaři. Měli vysoké nároky jak na sebe, tak na mě, zvlášť na prospěch a vzdělání. Myslím, že mě ale ovlivnilo problémové pití v rodině. Od první do páté třídy jsem byla obětí šikany jedné spolužačky. Nikdo o tom nevěděl a dodnes mi to naši nevěří. Bála jsem se chodit do školy, hodně jsem se trápila. Nevěděla jsem, jak na to reagovat, komu to říct. Rodiče jsem nechtěla zatěžovat a dělat jim problémy. Pak jsem nastoupila na gympl a zbavila se svojí trapitelky.
Jakou formu ta šikana měla?
Psychickou. Měla jsem z té holky strašný strach, pořád mě ponižovala. Pamatuju si, že jsem se modlila k panence Marii, aby měla ten den dobrou náladu. Mám s šikanou spojené hodně silné pocity, kolikrát se mi o tom zdá ještě dnes. Je to ve mně, něco pořád nevyřešeného.
Máš pocit, že ti to změnilo charakter?
Ne. Jsem společenská, ráda poznávám nové lidi, nikdy jsem neměla problém mít kamarádky nebo se zapojit do kolektivu. Mám ráda nové výzvy. Ale asi kolem třináctého roku jsem začala sama sebe vnímat jako tlustou, i když jsem nebyla. Do páté třídy jsem byla premiantka, na gymplu už byli šikovní všichni a já jsem spadla z piedestalu. Začala jsem se cítit nedostatečná. Naši to vnímali, jako že se nesnažím, jsem líná a mám na víc. Od gymplu jsem přestala být sama se sebou spokojená. V těch třinácti se mi navíc začala objevovat obsedantně kompulzivní porucha (OCD), pořád jsem musela něco rovnat. Začala jsem mít strach, že se něco hrozného stane, že mi umře celá rodina. OCD je jedním z rysů, který často předchází poruchám příjmu potravy.
Na gymplu jsi začala řešit postavu?
V pubertě jsem se začala hodně porovnávat s ostatními holkami, byl v tom ale i vliv médií. Byla jsem normální štíhlá holčina, přesto si pamatuju pár narážek. Někdo mi na bazéně řekl špek a sádlo nebo párkrát zmínil, že nemám dobrou postavu. Na člověka, který má oslabené sebevědomí, to může silně zapůsobit. Já se toho hrozně chytla. Cítila jsem se nedostatečná. Anorexie se u mě projevila v sedmnácti letech, někdy jsem už od rána brečela, měla jsem deprese. Některé dny jsem dlouho seděla ve vaně a brečela. Srovnávala jsem se taky se sestrou, která měla vždycky výborný prospěch. Postupně to narůstalo, moje neřešené problémy se postupně kupily a zhoršovaly. Začala jsem hodně hubnout, hlídat si jídlo a excesivně cvičit.
Všiml si toho někdo?
Mamka, ale moc se to tehdy neřešilo, byla jiná doba. Byla jsem u psycholožky, ta prohlásila, že „ty mentálky se musí vykecat.“ Nechtěla jsem být ta mentálka, tak jsem jí vždycky říkala akorát to, co chtěla slyšet, což nic neřešilo. Po sedmnáctém roce jsem navíc začala hodně utíkat k alkoholu. Chodily jsme na diskotéky, posedět do hospod, tehdy se moc neřešilo, komu nalijí. V alkoholovém opojení mi bylo dobře, najednou zmizely myšlenky na jídlo, na to, jak vypadám, zvýšilo se mi sebevědomí. Měla jsem pocit, že se líbím klukům – i když jsem s tím vlastně doopravdy nikdy neměla problém, vždycky o mě byl zájem. Dodnes právě zájem vnímám jako něco důležitého, dodává mi hodnotu. Jenže moje nešťastnost se dále zhoršovala a začala jsem se řezat. Toho už si všimli naši.
Kdy a proč se to stalo poprvé?
Bylo to forma potrestání sebe sama. Byli jsme v parku, pili jsme víno a já byla na sebe strašně naštvaná, že nemám disciplínu, že nemám dost štíhlou postavu. Řezání se začalo opakovat, vždycky v kombinaci s alkoholem.
Zkoušeli jste tehdy najít odbornou pomoc?
Začali jsme léčbu v Olomouci. Pomáhala mi, cítila jsem se spokojeněji, držela si váhu, kluci se o mě zajímali. O víkendech jsem se ale dál hodně opíjela, alkohol naši tolerovali a neřešili. V té době se mi hlavou začala honit představa, že bych si chtěla dát nějakou drogu. Viděla jsem film Kokain. V něm je i scéna s Penelope Cruz, kde jí řeknou, že hrozně zhubla. Tak jsem si řekla, že kokain by byl boží, ale kde ho v Jeseníku sehnat? Nějak se mi tehdy utvořila souvislost mezi hubnutím a drogami. Zkusila jsem trávu a extázi. Skutečný sešup ale začal, když jsem se dostala na výšku. Byla jsem na kolejích a tušila, že to bude průšvih. Byl to jeden velký večírek, každý den v hospodě. Přesto se mi dařilo u toho studovat.
Tenkrát ses dostala i k dalším drogám?
Ve druháku jsem přišla na opium. Zkusila jsem různé přírodní drogy a zjistila, že opium mi hrozně vyhovuje. Třeba v kombinaci s alkoholem a s benzodiazepinem nebo hypnotiky. Všechno to utlumuje. Necítit tu vnitřní bolest se mi hrozně líbilo. Po půl roce jsem si uvědomila, že si musím dát každý den. Pak ve dvaceti přišel první absťák: třes, zima, rozechvělost... Párkrát jsem do toho zkusila pervitin, abych se mohla učit. Z něj jsem dostala první epileptický záchvat, přefičela jsem se. Musela jsem se tehdy přiznat rodičům.
Jak to vzali?
Prožili si se mnou hnusný absťák doma v Jeseníku. Byli z toho vyděšení, nebyla jsem to já. Byla jsem hysterická, vzteklá, hnusná, zlá. Když jsme to zvládli, řekla jsem si, že opium už nikdy. Ale začala jsem si do džusíků přilévat fernet nebo vodku, to je klasická substituce alkoholem. Narůstalo to a postupně jsem si po ránu začala kupovat flašku vodky. Vrátila jsem se na kolej a snažila se studovat, bylo to ale hodně špatné. Po měsíci jsem spadla do strašných sraček a dostala další epileptický záchvat. Zase mě odvážela záchranka. Chtěla jsem ale dostudovat a napadlo mě vrátit se k opiu, protože na něm to nějak šlo, mohla jsem aspoň trochu fungovat. Nakonec jsem se raději rozhodla jít do své první léčby.
Pomohlo to?
Myslím, že jsem tam šla se špatným rozhodnutím – že si prostě na pár měsíců odpočinu. A opium si pak budu dávat jen občas rekreačně, budu to mít pod kontrolou. Závislost na alkoholu jsem si nepřipustila vůbec. Po čtyřech měsících jsem odešla, začala zase popíjet a užívat psychostimulancia na bázi metamfetaminů, což byly pěkné hnusárny. Různě jsem to kombinovala, abych nakonec přešla zase na opium. Jenže k tomu nebyl stálý přístup, proto jsem začala falšovat recepty rodičů. Na to přišla policie, byl z toho jen přestupek. Nakonec se mi přeci jen podařilo dodělat bakalářský titul, jenže na 40 kodeinech denně. Moc si z toho nepamatuju.
Co bylo po dokončení školy?
Našla jsem si práci, ale pořád utíkala k alkoholu a lékům. Dělala jsem prodejce a byla jsem hrozně dobrá, šlo mi to. Večer jsem to ale splachovala dvěma litry vína. Zase opium, pervitin, benzáky, všecko do kupy. Ráno opiáty nebo panáky, v práci pervitin, večer jsem to stahovala pitím. Ve čtyři ráno jsem si brala pět prášků na spaní a v šest vstávala do práce. Začaly mi i psychotické stavy, to je na mozek prostě moc. Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu. Našli mě rodiče, odvezli mě na detox a pak na léčbu do Kroměříže. Jenže jsem našla v květináči pár makovic a začala užívat i tam. Do toho všeho pokračovaly moje problémy s váhou. Při každé léčbě jsem si říkala, že spojím příjemné s užitečným a zhubnu. Zase jsem spadla do anorexie a cvičila i několik hodin denně. Myšlenky na jídlo mě obtěžovaly pořád: co si můžu dát, kolik co má kalorií… Na druhou stranu jsem jídlo měla vždycky hrozně ráda. Když se nad tím zamyslím, prožívání poruchy příjmu potravy bylo u mě horší než závislosti.
Proč?
Od závislosti můžete utéct, můžete abstinovat. Jídlo musíte řešit pořád. A to selhávání a pocity viny přinášejí permanentní bolest. Beru to tak, že u mě to je závažnější onemocnění. Ten rok, bylo mi devětadvacet, jsem už strašně zhubla a zase jsem brala opium. Zase jsem se začala řezat a pálit zapalovačem na rukou. Nakonec jsem se řezala i na nohou, kolikrát se mi podařilo řezákem na koberce proříznout hodně hluboko. Bála jsem se, že budu muset na šití, a tam to vysvětlovat. Začala jsem navíc polykat tampóny, abych neměla hlad.
Kde jsi přišla na tuhle „metodu”?
Ve filmu, jmenovalo se to Lehká jako dech. Je to o kamarádkách, jedna má anorexii a jedna bulimii. Jedna z nich to tam dělá. To nikdy nedělejte, protože zůstanou v krku. Mně se to stalo a nešel ven, vyndávali mi ho endoskopicky. Je to jeden z mých nejhorších životních zážitků, byla to fakt hrůza. Léčila jsem se tehdy na psychiatrii a pak šla na program léčby poruch příjmu potravy v Brně. Nevydržela jsem to, protože jsem nesnesla se srovnávat s těmi holkami, co tam taky byly.
V čem ses srovnávala?
Byly hodně vyhublé, některé měly i pod 40 kilo. Já byla spíš vytrénovaná a šlachovitá. Chtěla jsem být stejně hubená jako ony. Pamatuju si, že jsem si tehdy zároveň hodně přála, aby mě někdo donutil jíst. Aby nade mnou někdo stál a říkal mi: A teď to sníš! Aby to nebyla moje vina, abych to mohla na někoho svést, že mě donutil. Po Brně jsem začala znovu pít a šla na stabilizační léčbu do Kroměříže, kde jsem potkala svého manžela. Po třetí léčbě jsem zase začala pít a nastoupila snad už poslední, čtvrtou. Co mi nakonec pomohlo, byla komunitní léčba, kde je individuální přístup. Mohla jsem tam řešit každou svou blbost a byl tam pomalejší režim.
Došlo tam k nějakému aha-momentu, k nějaké zásadní změně?
Ano, zase jsem chodila běhat ráno i dopoledne a nechtěla jíst. Pak na jedné skupině mi najednou došlo, že se musím vzdát obojího – jak závislostí, tak poruch příjmu potravy, že nemůžu pořád vytloukat jedno druhým. Bylo to jako osvícení. Důležité bylo, že jsem taky šla poprvé na doléčovák do Ostravy. Předtím jsem se z doléčovací léčby vždycky vymluvila, teď vím, že jsem se ve skutečnosti nechtěla svých problémů vzdát. Pomohli i naši, sebrali mi klíče od domu a já se neměla kam vrátit. Já sama si musela říct, že to už jinak nejde. Musím na sobě zamakat a vyřešit to jednou pro vždy. Podařilo se mi najít práci ve zverimexu, zvířata mám hrozně ráda a to mě naplňovalo.
Takže doléčovací péče byl ten rozdíl? Ta ti pomohla stabilizovat život a změnit jeho směr?
Nakonec jsem si vzala svého muže a narodil se nám syn Filípek, teď má tři roky. To pro mě byl velký posun. Postupně jsem si uvědomila, že bych chtěla pracovat s lidmi, že se mi daří abstinovat a že bych svou zkušenost ráda předala dál. Během mateřské jsem teď před dokončením studia sociální práce. To mi strašně pomáhá k dalšímu seberozvoji, je to pro mě léčebný proces. Teď jsem taky dodělala kurz recovery-koučů, což jsou lidé, kteří mají vlastní zkušenost se závislostí. Prošli si cestou zotavení a můžou ji nabídnout dál lidem, kteří pořád se závislostí bojují. V tom smyslu je důležitá logoterapie (pozn. terapeutický směr pracující se smyslem života), mít něco smysluplného, co člověk dělá. Na tom, čím jsem si prošla, musím najít i něco pozitivního. Dohromady jsem užívala intenzivně asi deset let. V léčbě jsem strávila dohromady asi přes rok.
Vrátím se ještě k těm tampónům. Jak je možné, že pokud někdo vidí film, kde je jasně podané například obrovské nebezpečí anorexie nebo užívání drog, stejně si z něj vezme jen návod, jak si problémy zhoršit? Proč ty filmy někdy nefungují a lidi stejně neodradí od sebedestruktivních věcí?
Někdy si říkám, jak strašně nebezpečné tyhle filmy můžou být pro holky, které řeší nějaké problémy. Důležité je, že nemají nad tou problematikou žádný náhled. Já byla dospělá, bylo mi dvacet šest roků a stejně mě napadlo to s těmi tampóny. Byla jsem pro hubnutí ochotná udělat absolutně cokoliv. Kdyby mi tehdy nepomohli a nebyla jsem v ten moment v nemocnici, tak jsem se prostě udusila. Takže si to člověk s „chorým mozkem“ vezme jako inspiraci místo toho, aby ho to odstrašilo. Mám ještě jeden příklad. Mně se líbila kniha Děti ze stanice Zoo. Líbila se mi představa, že budu jako ta Kristýna. Budu vyhublá, zničená. Myslím, že touha po sebezničení je svým způsobem volání o pozornost okolí ke své bolesti, o pomoc. Podobně může fungovat i Trainspotting. Když tam zazní, že heroin je, jako když si tisíckrát vynásobíš orgasmus a ani se tomu pocitu nepřiblížíš, tak to může lidi nalákat, i když zbytek toho filmu je hrozný. Užívání drog může být třeba natruc rodičům i světu.
Máš pocit, že už se ti podařilo nad problémy jednou pro vždy vyhrát?
Aby to nebylo tak růžové, mám diagnostikovanou emočně nestabilní poruchu osobnosti. Moje prožívání světa je pořád ve velkých výkyvech. Chvíli jsem hrozně šťastná, pak upadnu do hrozné deprese. Pořád mám myšlenky na hubnutí a omezování jídla. Hlavu mi zaměstnává hrozně moc myšlenek, které se mi nedaří utřídit a je to hrozně obtěžující. Do toho se připojuje agrese a vztek na sebe sama. Mám na sebe přehnané nároky ohledně výkonu. Všechno musí být perfektní a musí se mi dařit. Sem tam jsem se kvůli tomu řízla nebo popálila. Není všechno zalité sluncem.
Myslíš, že pokus o sebevraždu byl voláním o pomoc?
Těch pokusů bylo víc. Vždycky když jsem byla už úplně na dně a vždycky to bylo pod vlivem návykových látek, když jsem si něco vzala. Buď jsem si podřezala žíly, nebo si vzala nějaké prášky. Už jsem nevěděla proč žít. Volala jsem o pomoc. Doufala jsem, že mě někdo najde a pomůže mi. Říkala jsem si, že musím klesnout až tak hluboko, aby to lidé pochopili. Neuměla jsem to říct. Nechtěla jsem nikomu ublížit, byla jsem ale strašně nešťastná. Když se říká, že sebevrazi jsou hrozní sobci – já jsem to vnímala tak, že až tu nebudu, všem se uleví, už je nebudu trápit.
Souvisí to podle tebe všechno se sebehodnotou?
Vždycky je to o sebehodnotě. Já třeba pořád dokážu žít pro všechny ostatní, ale sama pro sebe žít mám problém. Zatím to nedokážu a hrozně se v tom trápím. Je mi to hrozně líto. Vím, že bych se to potřebovala naučit a nejde mi to. Myslím, že co by pomohlo, by byly nejen preventivní programy proti drogám na školách, ale nácvik asertivity, nácviky relaxace, jak vypnout, jak zvládat stres. Možná by to bylo účinnější. Hlavní úkol vyrůstání by měl být pocit vlastní zdravé sebehodnoty a sebepřijetí. Musíme se naučit být na sebe hodní a nemít na sebe tak velké nároky.