Nápad nasytit hladové přišel od Lukášova kamaráda z Anglie. První mise byla pořádná zkouška. „Už pár let se znám s Parou, tedy Peterem O´Gradym. Je z Anglie a je to Ir jak poleno,” směje se Lukáš. „V Londýně založil dobročinnou organizaci Food for all. Společně s ním a několika dalšími jsme na začátku minulého března vyrazili na hraniční přechod Medika, kde jsme stihli první vlnu uprchlíků. Vařili jsme pro ně v tamní nádražní budově nonstop deset dní. Bylo to velmi náročné fyzicky i psychicky,” vzpomíná Lukáš na zážitky, které ho k aktivitě Jídlo pro všechny přivedly. Na noci v nevytopeném bytě, rozbíjení zmrzlé vody v hrncích i nekončící zástupy žen s dětmi, babiček a mladých dívek, co neměly kam jít. Na každodenní balíčky pro sirotky i děti, které otcové dovedli za hranice vojákům a vrátili se bránit svoji zemi.
„Nikdo se moc na jídlo nezastavoval. Museli jsme najít způsob, jak na chvilku zastavit někoho, kdo pořád utíká. Prvně jsme roznášeli jídlo po vlaku, pak jsme našli místo na nástupišti autobusů. Dávali jsme jim teplé jídlo s ovocem v zavřených krabičkách a lžičkou v igelitce. A to se studeným vděkem, beznadějí a srdcervoucí pokorou přijali. Ta beznaděj tam vládla svojí všudypřítomností a tvrdostí. Celý náš šestičlenný tým, a to jsme vcelku veselé kopy, co pro legraci nechodí daleko, ztratil veškerý humor. Tam to nešlo, zmar a beznaděj ho úplně vytlačila. Všechno tam bylo špatně, všechno,” vzpomíná smutně. Ženy s malými dětmi prý stály na ukrajinské straně v průměru dva dny a dvě noci. Bez ničeho. Ve frontě. Tíhu beznaděje podle Lukáše vyvažovala soudržnost a pomoc dobrovolníků a polských organizací, které je odvážely do uprchlických center. „A tam to vzniklo. Dozrál jsem k přesvědčení, že mým životním naplněním je pomáhat. Ten vnitřní klid, že jsem potřeba, skutečně potřeba,“ dodává.
Svatý Václav také krmil hladové
Po návratu do Prahy jej finančně podpořil kamarád. „Přemluvil jsem během 5 minut Dušana Vojtěcha, abychom to spolu rozjeli a za došlé peníze koupili pár věcí, auto, hrnec, hořák apod. Bylo to pro mě takový mentální lano. Po návratu jsem pochopil, proč se vojáci, co opustí válečnou zónu, někdy snaží dostat zpět. Normální život jim nedává smysl. Hned jak jsem se vrátil do Čech, tak to na mě padlo jak palice na kovadlinu. Nemohl jsem fungovat, ve srovnání s tím co jsem dělal tam, mi přišel život nesmyslně prázdný,” vypráví Lukáš, který si po příjezdu domů vyčítal, že se vrátil. Právě příprava projektu ho v tomto období držela na nohou.
Na začátku dubna začali s Dušanem vozit jídlo do utečeneckého centra na Václavském náměstí. „Svatý Václav taky krmil hladové, osvobozoval otroky a testoval si to křesťanství, které ho učila teta. Zkrátka tak mi to připadlo docela cool. Ke své práci v Bistru Mádhava jsem přidal ještě vaření. Nic víc, to je vše,” říká skromně. Kamarád Dušan obstarával suroviny, krájel zeleninu a odvážel jídlo do centra. Každý pracovní den připravili zhruba 600 porcí jednoduchého vegetariánského teplého jídla. Peníze na provoz sháněli těžko, ale radost ze startu dobré věci byla skvělým pohonem. „Začalo to žít svým životem, museli jsme dost překopat jídelníček. Já jsem se naučil dělat kitrí, indické jídlo, v němž se vaří společně tři složky, zelenina, luštěnina a rýže. Přidáme koření a máme z toho zdravou a výživnou stravu pro chudáka i pro krále. My jsme příznivci hnutí Hare Krišna, žijeme v rámci bhaktijogy, pravidel podle dávné indické kultury, praktikujeme nenásilí a meditace. Není to hinduismus, ale má to společné prvky, proto čistě vegetariánské strava. Nepoužíváme ani česnek a cibuli pro jejich nepříznivé vlastnosti,” vysvětluje.
Na Jídlo pro všechny jsme dva. Dobrovolníci přicházejí a odcházejí
„Já vařím normálně v práci, není to teda na 8 hodin, je to míň, a k tomu vařím Jídlo pro všechny. Dušan přijede, přesuneme pokrmy do termonádob a odjíždí do Prahy, Rozdávali jsme hlavně na Václaváku, taky jsme jezdili do Holešovic, když tam stály fronty na pracáku, vozili jsme do azylového domu v Michli, který spadá pod nadaci Naděje, a taky vozíme k nám do Benešova do domu pro bezdomovce. Jsme všude tam, kde se organizovaně scházejí lidé bez domova nebo bez peněz,” upřesňuje místa působení muž, který se rozhodl věnovat svůj volný čas jiným. Za sebe hledal náhradu, jen když byl nemocný nebo musel odcestovat. S úctou a respektem zmiňuje i pomoc svého šéfa v zaměstnání, který jim ve všem vychází vstříc. „Na začátku jsme měli pár pomocníků, kteří občas přišli pomoci se zeleninou či nádobím, ale to bylo jen na chviličku. Jakmile se z toho stala rutina, zůstalo to na nás. Pro nás to ale rutina není, vždycky vznikají zajímavé situace, setkali jsme se se spoustou nových lidí,“ doplňuje.
Lukáš bydlí nedaleko Prahy v hliněném domku. Na půl šestou jezdí do práce, kde pracuje jako kuchař. Když ‚padla‘, zapaluje velký hrnec a vaří pro svůj projekt. Pak přijíždí Dušan a jídlo odváží. Pracuje jako správce online obchodu a pořádá kurzy herectví. Může si tak výpravy během dne časově dovolit. Odpoledne se Dušan vrací, nakrájí zeleninu na druhý den, umyje nádobí a je hotovo. „Na Václavku jsme skončili po Vánocích a pak v dubnu jsme přestali dodávat do centra pro lidi v nouzi na Florenci. Zůstali nám lidi v Michli. Mohli bychom dělat víc, těch možností je spousta, studenti, matky samoživitelky, ukrajinské děti. Ale potřebujeme na to finance. Jsme vcelku nenápadní, žádný velký show neděláme, ale rozdáváme jídlo potřebným a nás to naplňuje. A někdy je mít v životě smysl lepší, než mít všechno ostatní. Sobectví, které je vlastně vrozené, má totiž svoje stinné stránky. Neuvědomujeme si to, ale strašně nás svazuje. Jak zpíval františek z Assisi v tom filmu: ‘Preoccupied with selfish miseries.’ Hodit to za hlavu je osvobozující,“ vysvětluje.
Lukáš dodnes žije ze vzpomínek, které ho k rozjezdu Jídla pro všechny přivedly. Přiznává, že se na ukrajinské straně setkal s lidmi a věcmi, které ho velmi ovlivnily: „Když byla chvilka, tak jsem chodil sem tam a nasával atmosféru. Mezitím vším tím mumrajem byl jeden týpek, který přivezl klavír, nebo vlastně křídlo, a hrál v té zimě písničky od Beatles, aby prý zlepšil náladu. Byl z Německa. Dvě ženy naložily dodávku v Londýně léky i balíčky s jídlem a odvezly to přes Evropu do Mediky, vyložily to, trochu nám pomohly a jely zpátky,“ popisuje. Naopak jednání novinářů jej zklamalo. „Jakmile nějaký dítě začalo v jinak tiché frontě na autobus plakat, hned se tam seběhli, fotili a točili a pak jen čekali na další. Taky tam přijela nějaká dobročinná organizace, vyhodila na stůl pár věcí, rozdali 3 teplý čaje, natočili rozhovor s jednou holkou a odjeli. Určitě jim to přineslo pěkný prachy, ale jinak nic moc. Potkal jsem i mladé dobrodruhy, kteří přišli bojovat za Ukrajinu. V maskáčích, s batohem a šli. Bavil jsem se s jedním Australanem, co chtěl za hranicemi vstoupit do armády Ukrajiny, asi tak 25 let, totálně nadšený. Fascinovalo mě to sebeobětování,” sype ze sebe silné vzpomínky muž, který od té doby rozdal hladovým lidem už desetitisíce porcí jídla.
„Na Ukrajině jsem byl často fakt v háji. Jednou mi zmrzlo celý tělo, ale pochopil jsem, že to není mrazem, ale že mi jen zamrzá moje dobrodružný Já. Nahnáno jsem měl i v Turecku po zemětřesení. Za mešitou, kde žilo ve stanech 3000 lidí, jsme se nabídli, že budeme vařit. Spustilo to několikahodinovou anabázi výslechů, zatýkání, vzali nám pasy, telefony, Google translate jel na plný obrátky, policajt nám svůj přeložený text ukazoval na mobilu samopalem.” Kdyby Lukáš chtěl, mohl by psát paměti, on se ale drží svojí vařečky. Jediné, co mu chybí ke štěstí a klidu, jsou peníze, které by jemu a kamarádovi umožnily nakrmit více hladových krků.
Jídlo pro všechny jako tichý pomocník
„Bohužel nejsme moc vidět, protože rozdáváme potřebným a ti se zametají pod koberec. Takže pokud nekoukáte pod koberec, tak nás neuvidíte,” říká s hořkým úsměvem Lukáš. Párkrát se s Dušanem zkusili zviditelnit tím, že rozdávali jídlo zdarma na hudebním festivalu. Předávali informace, šířili osvětu, vybírali příspěvky na provoz, ale neměli dovoleno rozdávat moc, protože kazili byznys sousedním stánkům. „Kvůli tomu jsme se taky jednou nedostali na akci, kde jsme mysleli, že nabereme nějaký ‚píár body‘, ale nechtěli nás tam kvůli tomuhle. Abychom neničili byznys. Přitom ti, co nás vidí, jsou rádi, že to děláme. Samo sebou jsou tu i ti, kteří nesnáší, že podporujeme Ukrajince. Chápu, že každý má svůj politický názor nebo postoj, ale dát někomu najíst snad není nic špatného,” říká rozčarovaný zakladatel organizace Jídlo pro všechny.
Peníze shání, kde se dá. Od organizace Iskcon, mezinárodní společnosti pro vědomí krišny, od města Prahy, od Člověka v tísni, od kamaráda z Anglie. Suroviny k rychlému zpracování pak od tohoto roku z Potravinové banky v Letňanech. Takovou pomoc Dušan a Lukáš velmi vítají, protože ceny zeleniny jsou dnes vysoké. Na dárcovské platformě znesnáze21 založili sbírku a předem děkují každému, kdo jim v jejich úsilí pomůže. „Jste na dobré lodi,” vzkazují.