Ovdověla jste v 31 letech, můžete popsat, co se stalo?
Manžel pracoval přes 10 let v uranových dolech. Jeho zálibou bylo lezení, a tak se po odfárání rozhodl věnovat výškovým pracím. Dělal zdravotní prořez topolů na fotbalovém hřišti, při kterém nakonec spadl z 16 metrů. Závěr vyšetřování zněl souhra nešťastných událostí. Byl jištěný, je ale možné, že se v nějakou chvíli přeháknul, v tom mohl zafoukat vítr… Existuje spousta domněnek, a já už jsem to přestala řešit.
Musí být hodně těžké, když člověk neví přesně, co se stalo…
Už to neřeším. Není to důležité. Manžela mi to nevrátí.
Nejdou v mých botách
Jak prožíváte výročí?
O tom, jak je to s výročími, jsem napsala článek na web Nadačního fondu Vrba. Zmiňuji to proto, protože se mi sešlo už mnoho pozitivních zpětných vazeb od klientů, že jim dost pomohl. Je to už 8 let a každou první březnovou sobotu chodíme turistický pochod na oslavu manželova života. Scházíme se na hřbitově a jdeme k danému hřišti na Dolní Rožínce. Cesta vede přes skálu, na kterou manžel lezl a opečovával ji. Poslední 2 memoriály už šly s námi i naše dcery. Je to pro ně důležité, aby poznaly, jaký byl jejich tatínek i v jiných životních rolích, než jak jim ho můžu popsat já. Například se od zúčastněných mohou dozvědět, jaký byl kamarád, bratr, nadřízený apod. To já jim nikdy nebudu umět zodpovědět.
Ovdovělé rodiny na Setkání pod Vrbou - pobytovém programu pro klienty Nadačního fondu Vrba
Viděla jste svého muže po smrti?
Někdo od kriminálky mi řekl, že mi to nedoporučuje a ať se domluvím s pánem z pohřební služby. Viděla jsem ho jen zakrytého pod plachtou. Já jsem ho ale potřebovala vidět fyzicky, že je tam vážně on. Ten pán z pohřební služby byl velmi vstřícný a řekl, že se do odpoledne vynasnaží ho připravit k tomu, abych se s ním rozloučila. A protože nyní znám pitevní nález, co mu všechno bylo, tak hluboce smekám. Doopravdy, ve 14 hodin tam ležel můj manžel, jako by spal.
Jak tu tragédii vzaly vaše děti?
Děti tehdy měly 5 a půl a 2 a půl roku. Manžel měl ten den jít se starší dcerou na maškarní ples. Byla po neštovicích a moc se těšila. Místo něj s ní šla moje švagrová. Nechtěla jsem jí ten den kazit. Na špatné zprávy je vždy dost času. Druhý den jsem ji vzala na procházku a řekla, co se stalo. Chtěla hned jet na to místo a vidět ten strom. V životě jsem zažila dost těžkých situací, ale nejtěžší bylo pro mě říct mým dětem, že jejich tatínek zemřel, a jeho mamince, že její syn už nežije. To mě do života neskutečně posílilo. Mladší dcera tatínka volávala vždy po probuzení. Musím říct, že si člověk připadá dost nepatřičně, když vchází do pokoje, kde je očekáván někdo jiný. Po roce a půl se u nás všech objevil posttraumatický syndrom, se kterým jsme se vyrovnaly. Začaly jsme všechny 3 žít jiný život.
Dá se tedy i s tak těžkou ztrátou vyrovnat?
Vdovou jsem a vdovou budu. To se už nikdy nezmění. Ani s následným sňatkem. Je to dost zásadní a nepřenositelná životní zkušenost. Je to součástí mě, stejně jako mé děti. Nemám ráda úsloví, že čas rány zahojí. To je úplná hloupost. Jenom se postupně s bolestí naučíte žít. Nebolí to méně, ale stejně, jen si zvyknete. Když vejdete do místnosti, kde je nějaká vůně, po určité době ji už nevnímáte tak intenzivně. To ale neznamená, že tam není.
Ovdovělé rodiny na Setkání pod Vrbou - pobytovém programu pro klienty Nadačního fondu Vrba
Jak to tehdy snášela blízká rodina?
Těžko říct. Byla jsem plná svého smutku a truchlení svých dětí. Nejbližší přátelé a rodina byli s námi. Snažili se nám všemožně pomáhat. Moje kamarádky se mnou sedávaly první večery doma. Máma nám vařila, i když jsme chuť k jídlu moc neměly. Můj táta se mnou mluvil úplně normálně a to jsem potřebovala asi nejvíce. Aby se k nám chovali ostatní tak, že nemáme prašivinu a nejsme žádní chudáčci. Jen nás potkalo neštěstí a jsme neskutečně bolavé smutkem.
Zní to, jako by ztráta byla velká dřina.
Zpočátku to dřina je, člověk se musí aktivně léčit. Dennodenně si říkat: já to nevzdám, protože… V drtivé většině proto, že jsou tady děti. Děti si zaslouží mámu, která jim ukáže, že v životě se také tyto věci bohužel stávají a dají zvládnout. Jsem jejich zrcadlo, musím jim ukázat, že život tím nekončí. A může být i hezký, což si mnozí po takových tragédiích nemají odvahu přiznat. Ani okolí jim to neusnadňuje, někdy jsme jako vdovy odsouzeny za to, že se máme dobře. Při té bolesti, odsouzení okolím, různých mýtech je to neskutečná nálož, co si nesete.
Je to váš život, vaše věc, co děláte. Do toho by teoreticky nikomu nemělo nic být. Proč myslíte, že lidé tak rádi mluví do života druhých?
Netuším. Možná ten jejich neumí naplnit svými zážitky, a tak ho plní domněnkami a polopravdami. První pozitivní lekce, kterou jsem úmrtím manžela dostala, byl fakt, že mi začalo být zcela lhostejné, co si o mně lidé myslí. Oni v mých botách nejdou. Nevědí, jaká je moje cesta, a hlavně neznají, kam míří. Pro mě není podstatné, co si kdo povídá. Ať si povídá!
Co jsou další nejčastější mýty a předsudky, se kterými se potkáváte vy a vaši klienti a klientky?
Celkově noví partneři v ovdovělých rodinách jsou žhavé téma. Buď je moc brzy, anebo už na čase. Zvláštní je, jak každý má k tomu co říct, byť se ho to vůbec netýká. Setkáváme se s klasickými mýty, jako že o smrti se nemluví, aby se nepřivolala. Často slýcháme, že kluci nebrečí. Co se těm chlapečkům vtlouká do hlavy! Pak když jim zemře táta a potkají někoho „osvíceného“ a ten jim navíc řekne, že teď musí on být hlava rodiny... Z toho úplně rostu. To jsou neskutečné rány, které naše psychoterapeutky jen těžce odstraňují. Každý je individualita a každé dítě se k tomu postaví jinak. Hlavní je, aby dítě zůstalo dítětem i po úmrtí rodiče a truchlící měli prostor truchlit.
Nadační fond Vrba při práci s klientkou
Chlapům se všeobecně odpouští víc. Máte pocit, že předsudky jsou nespravedlivé k ženám?
Jsou. Zajímavé to je právě na hledání partnerů. Když zemře muž, okamžitě je žena pod drobnohledem, jestli se jenom cestou z nákupu s někým nezapovídala, a už jsou tu domněnky. Nedej bože, když si ho třeba nastěhuje do domu po 3 nebo 4 měsících. Když ale tuto situaci zažívá muž a je u něj nová žena do pár měsíců, tak to je podle okolí v pořádku, protože „na co by přece čekal; a je to dobře, protože ona se postará o děti a všechno.“ Je to velká nespravedlnost. Ano, tlak je to velký. Lidé vám taky naslibují, jak vám budou pomáhat: „Kdykoli cokoli bys potřebovala, přijď, jsem tady pro tebe.“ Skousnete spoustu hrdosti, když si o pomoc třeba nakonec řeknete. O to horší je, když nabídka neplatí, když dostanete jen odmítnutí. Člověk je opravdu velmi zranitelný a jde s kůží i vlastní důstojností na trh. Většina lidí chce vše zvládnout sama a o pomoc řekne jen těm nejbližším. Apelovala bych na všechny, pokud to vážně nemyslíte, nic nenabízejte, nic neslibujte.
Mít v srdci
Často odborníci doporučují jen naslouchat. Funguje to?
Mnohdy když lidé nic neřeknou, řeknou víc. V mém případě mě nejvíce překvapili mí studenti. Zachovali se opravdu ze všech nejlépe. Psali mi hezké povzbuzující zprávy, do práce mi donesli kávu. Byli mi vážně oporou, a to především moji sboristé na gymnáziu.
Smrt je pořád velké společenské tabu. Proč ji tak vytěsňujeme ze života, když nás tolik ovlivňuje a je to skoro nejdůležitější téma našich životů?
Od narození máme jedinou jistotu, že to skončí. Konec ale lidi děsí, protože je to strach z neznáma. Kdybychom věděli, co je po smrti, možná nás to tolik neděsí. Na tom to podle mě stojí. Ve chvíli, kdy manžel zemřel, přestala jsem se smrti bát. Kdybych neměla děti, bylo spousta okamžiků, kdy bych šla dobrovolně za ním. A nejsem jediná. Tak neskutečně to bolí, že se nemůžete nadechnout. Kdybychom se ale na smrt dívali jako na něco, co je pouze jakási forma transformace, hned by se nám přijímala do našich hovorů lépe. Vše je o nastavení mysli. Duše je něco tak krásného, že může růst jak v našem těle, tak i někde jinde ve vesmíru.
Rádi máme vše pod kontrolou, tady ale kontrolu ztrácíme...
To je pravda. Ale hlavně podléháme emocím, smutku, stesku. Je to i tím, že v poslední době člověk nerozvíjí duševní bohatství. Jedeme na tom, na co si materiálně můžeme sáhnout. Člověk je tady, mohu na něj sáhnout, vidět ho, mluvit s ním, dochází mezi námi k interakci. Jak ale mohu být s člověkem, který tu fyzicky není? Já si myslím, že můžu, já jsem. Znamená to pěstovat si ducha. Ve filmech se někdy říká, že ten člověk přece neodchází, máš ho ve svém srdci. Málokdo ale dokáže mít toho člověka opravdu ve svém srdci, že tady nemusí být fyzicky. Má to jedno úskalí, které znám z vlastního života i práce s pozůstalými a ovdovělými, a to je, že toho zemřelého najednou vidíme v hodně pozitivním světle, v lepším, než byl. Přece neřekneme, že to byl protiva a holdoval alkoholu, protože o mrtvých jenom v dobrém, ne? Pak si nechováme v srdci toho člověka, ale smyšlený mýtus o něm. Se svým zesnulým manželem to máme nastaveno tak, že jsme stále v kontaktu a jsme propojení pro nás viditelně a pro ostatní neviditelně. Bdí nám například nad pěkným počasím, když vážně potřebujeme (směje se).
Ovdovělé rodiny na Setkání pod Vrbou - pobytovém programu pro klienty Nadačního fondu Vrba
Doporučila byste všem lidem konfrontovat se se smrtelností a otevřít to téma i v partnerství?
Určitě. Je potřeba připustit vlastní konečnost i fakt, že nevím, kdy a jak se to stane. Když to uděláme, vyvstane z toho možná větší pokora k životu a k tomu, jak život prožíváme, nejen přežíváme. Je to jen v našich rukou, jak si vše nastavíme. Minimálně po té praktické stránce. Například já chci, aby moje děti věděly, jaký chci mít pohřeb, a abych tohle věděla o svém tátovi a mámě, abych nebyla zaskočená. Přesně jsem věděla, jaký pohřeb manžel chce, a to jen díky tomu, že jsme o tom mluvili. Lezl po skalách a sám znal pár lidí, kteří lezení nepřežili.
Bavili jste se i o dalších partnerech?
Ano. Na tom jsme se shodovali. Pokud by jeden z nás zemřel, přáli jsme si, aby ten druhý žil dál s dalším partnerem, který bude mít rád naše děti minimálně jako sám sebe.
Co patří mezi nejčastější praktické problémy po smrti partnera?
Když máte jeden společný účet a nemáte nastavena práva. Tučně bych vypíchla, aby se lidi brali, nerezignovali na sňatek, že to je jen papír. Protože ten papír je v té chvíli velice důležitý. Když tím pohrdají nebo se mladý pár mající děti nechce svazovat sňatkem, ať si zajdou k notáři a vyjasní si dědické poměry.
Pro spoustu lidí v partnerství je velice těžké tohle téma otevřít, třeba i z pověrčivosti. Ale neumí si také
představit, jak hrozná zátěž je vyřešit všechny záležitosti kolem úmrtí.
Přesně, ani nemají šanci to vědět. A proto je tu Nadační fond Vrba. Jsme jediná organizace, která vám řekne, co v dané situaci udělat. Pracujeme s ovdovělými rodinami a jejich dětmi i po lidské stránce. Máme své terapeuty, vedeme sdílené skupiny, vícedenní setkávání rodin apod. Naše portfolio se po pandemii neskutečně rozrostlo, stejně jako počty klientů. Někteří se stávají našimi přáteli a jiné propojíme natolik, že se z nich stanou manželé. Zabýváme se i prevencí. Projekt „Buď připraven, ne zaskočen“ startoval před vlnou covidu, pak se to zastavilo. Dáváme šanci právě těm párům, které nemají strach se o tomto bavit a nevědí, jak by to měly mít nastaveno. Zhostili se toho naši právníci v kombinaci s naší finanční poradkyní. Jde o nastavení nejen životních pojistek, ale i právních forem dědictví apod. Z našich zkušeností víme, že je fajn mít u notáře či doma obálku se všemi přístupovými hesly a kódy. Když já odjíždím na služební cestu nebo školení, rodina přesně ví, kde co je.
Co digitální stopa po smrti?
Před 3 lety zemřel můj milovaný bratranec, byli jsme si velmi blízcí a já ho stále „potkávám“ na FB a nedělá mi to dobře. Je obtížné to zrušit. E-mail po nějaké době nečinnosti zanikne sám, to je dobře nastaveno. Digitální stopa je potíž.
Víme vůbec, kolik je v Česku vdovců a vdov?
Nikdy se přesného čísla ovdovělých rodin nedopočítáme. Ale nebudu přehánět, když řeknu, že se bavíme o 40 až 50 tisících rodin. Z jedné studie vyplývá, že na jedno úmrtí připadá 5 pozůstalých. Tak si teď přepočítejte, kolik lidí potřebuje opečovat po úmrtí blízké osoby. Nadační fond Vrba letos oslavil 6 let. Spočítali jsme, že jsme byli za tu dobu nápomocni 460 rodinám.