Vizážista Patrik Grundza odmítá masky v profesním i osobním životě. Vyoutoval se už ve 14 letech

Obrázek: img-20210719-135136

Otevřeně se hlásí ke gay komunitě, za sebou má také zkušenosti z online poradny pro LGBT, kde pracoval s nevyoutovanými Romy. Profesně působí jako stylista a kosmetický poradce, kterého vyhledávají nejen romští umělci. Kromě toho miluje kameru, coby amatérský herec nedávno naskočil do druhé řady seriálu Roma Place. Nepřehlédnutelný je Patrik Grundza (33) i v rozjetém sitcomu Ďábelské cikánky, který na internetu láme rekordy sledovanosti.

S líčením pracujete i během natáčení sitcomu Ďabelské cikánky, kam jste nedávno naskočil do role Kasandry. Jak jste se k práci herce dostal?

Dlouhá léta se znám s jedním z tvůrců sitcomu Lukášem Rejmonem a právě od něj přišla nabídka, zda bych si nechtěl zahrát v některé z epizod. Natočili jsme prozatím 5 dílů a další spolupráce se rýsuje. Vůbec by mě nenapadlo, že natáčení může být ve skutečnosti tak náročné. Natáčíme celý den, učíme se klasicky scénář a snažíme se nevyjít z role. Seriál paroduje celosvětově známé telenovely a tím, že se jako muži převlékáme za ženy, tak si vlastně děláme legraci sami ze sebe. Je pravda, že herec při natáčení zažívá trošku diskomfort, protože má na nohou vysoké podpatky, výrazný make-up a nalepené řasy, ale zároveň zažíváme obrovskou legraci. Nově bych se měl objevovat i v internetovém seriálu Roma Place, kde už ale hraju sám za sebe, tedy muže. 

Ďábelské cikánky jsou drsnou parodií, což vám někteří Romové veřejně vytkli. Nepřispívá takový druh humoru jen k upevňování předsudků majority vůči Romům? 

Nemyslím si. Jde o humor a ten někdy dokáže být i drsnější. Vždy se najde někdo a v tomto případě to byli převážně romští aktivisté, komu se seriál nelíbí. Sitcom je internetovým počinem, hrají v něm nehereci, kteří si neváhají udělat legraci sami ze sebe. Sledovanost se u jednotlivých dílů pohybuje i k milionu zhlédnutí. A není pak k podivu, že se najde někdo, komu se seriál líbí a naopak. Musím říct, že reakce sledujících na seriál jsou opravdu z velké části pozitivní. A ty negativní jdou mimo mě. Přesto bylo zajímavé sledovat, že ti, co tvrdili, že se na Ďábelské cikánky nedívají, znali skoro každou scénu. 

Vždycky vás lákalo zahrát si v seriálu? 

Musel jsem začít pracovat už v 18 letech, protože jsem ještě před maturitou odešel z domu a toužil se osamostatnit. Věděl jsem, že si při škole musím najít zaměstnání. Šel kolem parfumérie, zeptal se na práci a oni mě vzali. Nakonec jsem pro ně pracoval 6 let, než jsem si řekl, že je čas se zase někam posunout. Ale hercem jsem chtěl být od odjakživa, když jsem měl možnost někde si bokem zahrát, šel jsem do toho. Díky spolku ARA ART, který se zabývá divadlem utlačovaných, jsem měl možnost projít divadelním kurzem a hostovat třeba ve Švandově divadle v inscenacích Neprojdeš a Selekce. Obě hry jsme hráli i v clubu Rock Café a dokonce s nimi objížděli i střední školy napříč Českou republikou. A mělo to velký úspěch. Herectví bych se rád jednou věnoval naplno. V tuto chvíli se ale těším na nový projekt se zpěvačkou Luckou Bikárovou, budeme mít vlastní pořad v Rádiu R, které vzniká pod Mezinárodní konzervatoří Praha. 

Mnoho herců mívá problém se na sebe na obrazovce koukat, máte to také tak?

Nejsem sice samožer, ale nemám problém se na sebe zpětně podívat, beru to tak, že se pak vyvaruji dalších možných chyb a zbytečné strojenosti. Jde mi o přirozenost a každý, kdo někdy stál před kamerou, tak ví, jak nadlidský úkol to někdy může být.

Kosmetika není jen pro ženy

V sitcomu se objevujete ve výrazném make-upu, kdy jste s líčidly začal experimentovat?

Už jako dítě jsem chodil mámě do toaletky na parfémy a různé šminky. Vždycky jsem každou tu věc bedlivě zkoumal a někdy si barvu zkoušel nanést na hřbet ruky. K make-upu jsem inklinoval od dětství. Ale profesně jsem se k tomu dostal vlastně úplně náhodou, začal jsem pracovat v jedné z nejznámějších parfumerií u nás a vydržel tam 6 let. Později jsem absolvoval školu Make-up Institute Prague, která je součástí International Union for Makeup and Hairstylist Education a získal jsem jedno z nevyšších oborových vzdělání. Nestačilo mi věnovat se make-upu jenom jako koníčku, ale chtěl jsem mít v kapse i certifikát. A když se tak zpětně ohlédnu, pracuji ve velkém kosmetickém korporátu už 12 let, jen už to není jenom make-up, co mě živí, ale především péče o pleť. 

Ale na make-up jste přesto nezanevřel, líčíte modelky na přehlídky a focení… 

To je pravda. Dostávám nabídky průběžně, je to různé, ale když opomenu dobu pandemie, tak jich může být tak 10 ročně. Víc jich kvůli své práci nezvládnu, i když mě baví zapojovat se do tvůrčího procesu, testovat líčení a rozhodovat, který make-up se hodí k jednotlivým materiálům a odstínům látek. Kromě přehlídek a focení líčím i moderátorky na živé televizní přenosy nebo společenské akce. A v posledních měsících spolupracuji se zpěvačkou Lucii Bikárovou, které dělám osobního stylistu a dvorního vizážistu. Teď jsme spolupracovali na jejím posledním videoklipu k singlu Láska, který vyšel v létě.

Obrázek: img-20210719-135240

Jak vaše okolí reaguje na vaši profesi?

Jak se to vezme. Když jste někde jako muž vizážista a ke všemu se třeba něčím i lišíte, tak na předsudky samozřejmě narazíte, protože okolí na to není vždy připravené. Já měl vždy štěstí, že se ke mně zákaznice samy hrnuly. A myslím si, že to bylo právě proto, že jsem muž a vidím je jinýma očima než žena vizážistka. Za tu dobu, co pracuji jako kosmetický poradce v Kiehl's, což patří pod korporát L’Oréal, který má v zastoupení kosmetické značky jako Giorgio Armani nebo Yves Saint Laurent, si k nám našli cestu zákazníci z různých sociálních vrstev. Kromě běžných zákaznic i herečky, moderátorky nebo modelky. Třeba Simona Krainová, Martina Pártlová nebo Nikol Štíbrová.

Máte tendenci hodnotit u lidí kvalitu pleti nebo u žen líčení, i když zrovna nejste v práci?

Make-up ani ne, ale musím na sebe říct, že když si s někým povídám, tak se mu po očku dívám na pleť a automaticky si pro sebe dělám diagnostiku, co bych mu tak poradil a jaké produkty by mu zaručeně sedly. A tím, že všechny produkty zkouším na sobě a testují je i mé kamarádky, mám docela dobrou zpětnou vazbu. Ostatně společnost, u které pracuji, nás i vede k tomu, abychom vzorečky produktů zdarma rozdávali a zákazníci si tak sami mohli přijít na to, co je pro jejich pleť dobré a co nikoliv. Nezaprodal bych se něčemu, čemu sám nevěřím.

Jediný správný recept je láska

Když přejdeme k osobnějším tématům, než je kosmetika a péče o pleť, kdy jste přišel na to, že dáváte přednost mužům před ženami?

Ve 14 letech. Ale v ten moment, kdy si to uvědomíte, tak vám dojde, že jste to vlastně věděl celou dobu.

Jak na váš coming out reagovala rodina?

Na rozdíl od ostatních mám velké štěstí, že má rodina to vzala dobře. Vychovali mě strejda s tetou, byli moji pěstounští rodiče, protože maminka mi zemřela, když mi bylo 6 let. Do péče si vzali i mé starší dva sourozence. Ale oba vylítli z rodinného hnízda celkem brzy a dnes už mají vlastní rodiny a životy. S tetou a se strejdou máme dobré vztahy dodnes. Teta byla i první člověk, kterému jsem se svěřil se svou homosexualitou. Když jsem jí to řekl, plakala, protože si uvědomila, že ode mě nebude mít vnoučata. Plakal jsem s ní. Je mi blízká a záleží mi na ní. A strejda to vzal taky dobře. Celý život budu tetě a strýci vděčný, že si nás všechny tři sourozence vzali k sobě a nemuseli jsme poznat dětský domov.

A kde byl váš otec? 

Táta byl ve vězení a zájem o nás po matčině smrti nejevil. Nestýkám se s ním a ani si na něho moc nevzpomínám. V nitru si pamatuji pouze na maminku. Starší sestra říká, že čím budu starší, tím víc si to budu uvědomovat, a měla pravdu. Jsou momenty, které si samozřejmě vlivem času už nepamatuji, a tak zavolám tetě nebo někomu, kdo mámu znal a ptám se ho, jaký měla hlas nebo povahu. Není den, kdy bych si na mámu nevzpomněl. Čím jsem starší, tím víc mi v mém životě chybí. 

Jak je podle vás homosexualita vnímaná mezi Romy? Zaznamenal jste posun za posledních 10 let? 

Romská společnost je daleko více otevřená, než tomu bylo třeba na počátku 90. let. Je to stejné jako u majoritní společnosti, kde také bylo dřív tabu, aby se dva homosexuální kluci drželi za ruku. Společnost je odsuzovala a měla předsudky. O homosexualitě se mezi Romy mluví, někdo se nad tím ani nepozastaví a jiný to víc řeší, ale určitě to není tak, že se všichni Romové k homosexualitě staví odmítavě. Přeci jenom jsme ušli také pěkný kus cesty, za kterým je možné se ohlédnout. K otevřenosti společnosti přispívá i to, že se běžně s homosexualitou setkává ve filmech, v reklamách, mezi politiky, umělci, sportovci…. A já mám opravdu štěstí na lidi. Zákazníci se vracejí, mám kolem sebe dobrou partu přátel a skvělé kolegy. 

Obrázek: img-20210719-135043

Takže s předsudky týkajícími se vaší sexuální orientace jste se nikdy nesetkal? 

Osobně se mi teď žije dobře, za což vděčím tomu, že jsem se brzy osamostatnil a tak trošku se obrnil. Tehdy jako romský kluk a ke všemu i homosexuál jsem se v době studia neopovážil jít do parfumerie, byť ten vztah ke kosmetice byl obrovský. Dodnes vzpomínám, jak jsem před jednou takovou stál a měl strach z toho, že na mě zase nepříjemně kouká ochranka. A když už jsem se odhodlal a vešel dovnitř, měl jsem ji okamžitě za zády. Bylo mi to tak nepříjemné, že jsem si ani radši nic nekoupil a odešel. A když jsem tam po nějaké době nastoupil, školil jsem a defacto i měl tu ochranku na starosti, což byla trošku taková satisfakce. Nakonec jsme mezi sebou měli přátelské vztahy, ale nejdřív jsem si musel projít tím, čím si Romové procházejí úplně běžně. Horší to bylo na základní škole, kde se mi vysmívali, někteří spolužáci na mě plivali a nadávali mi sprostě. To jsem si pak říkal, že já už sice mámu nemám, ale že do mých 6 let dokázala na mé výchově udělat to, co jejich rodiče nezvládli vůbec. A pak najednou dospějete a přijde za vámi bývalý spolužák, jestli bych mu nemohl poradit s akné, protože má rande a jeho pleť vypadá hrozně. A já pak tomu klukovi sahám na tvář a dělám mu diagnostiku. A on pak přivede i tu svou přítelkyni. Člověk se mění a nejen ten, který byl zraňovaný, ale i ten, který se trápení dopouštěl. 

Co tím myslíte, když říkáte, že jste obrněný? 

Nedávno se mi stala taková příhoda - šel jsem se svojí kolegyní z práce a před námi si odplivl nějaký chlap. Prostě jen tak šel před námi, podíval se na mě, udělal fuj a odplivl si a pokračoval v cestě. Kamarádka mi po chvíli říká: „Ty, Páťo, to bylo hrozné, viď?“ A já se ptám, co má být hrozné. „Tys to neviděl?“  A já ji ubezpečuji, že viděl. A v tu chvíli mi došlo, že ačkoliv jsem extravagantní, Rom, homosexuál, zženštilý a někteří lidé s tím mají problém, jsem vlastně naučený být vůči tomu imunní a nevnímat to.

Musí si člověk svou odlišnou sexuální orientaci zpracovat nejdřív sám v sobě nebo je lepší obracet se na pomoc psychologů a psychoterapeutů?

Asi půl roku jsem pracoval jako mentor přímo v LGBT online poradně Sbarvouven.cz v době, kdy se otevřela. Myslím, že to bylo v únoru 2015, a tam bylo několik případů, kdy si mladí procházeli coming outem a cítili se nechtěnými. Vyslechl jsem si tam spoustu silných, dojemných, ale i radostných příběhů. Ale většina problémů souvisela s hledáním sebe sama. Obraceli se na mě i Romové, možná proto, že i já sám jsem Rom. A i když romská komunita je vůči LGBT komunitě daleko více otevřená, najdou se i případy, kdy dochází k odsuzování homosexuálních členů rodiny a v krajním případě i exkomunikaci z rodiny. Většinou otec se nesmíří s orientací dítěte a maminka za něj naopak bojuje.  A když se nic nevyřeší, mladý člověk rodinu radši opouští a staví se na vlastní nohy. Ale jsou i příběhy, kdy se třeba po 8 nebo 10 letech vztahy urovnají a otec své dítě přijme takové, jaké je, a jejich vztahy se znovu obnoví. Horší je to u dětí, kterým je třeba 13 let a bojí se vyoutovat. Někteří z těch, co vyhledávali pomoc poradny, uvažovali i nad sebevraždou. Ale coming out bývá ve většině případů bolestivý, komplikovaný a jen zřídka se stane, že s tím oba rodiče nemají vůbec žádný problém. A pokud vám v tom někdo může pomoci, tak je to jenom dobře, protože na to nejste sám.

Obrázek: img-20210719-135223

Obraceli se na vás i rodiče dětí? 

Na mě ne, ale na kolegy myslím ano. V týmu byli i rodiče, kteří měli vlastní zkušenost s homosexualitou svých dětí. 

A proč jste z poradny odešel?

Nešlo to s prací v parfumerii zvládnout, nestíhal jsem. Musel jsem toho nechat, i když to byla jedinečná zkušenost, ze které čerpám dodnes.  

Co byste poradil těm, kteří se k coming outu teprve odhodlávají? 

Poradil bych jim, že pokud cítí, že přišel správný čas, ať s tím jdou co nejdříve ven. Nemá smysl svou orientaci potlačovat, přetvařovat se nebo ji dokonce v sobě dusit. 

Jak bych se podle vás měla jako rodič správně zachovat, pokud za mnou přijde dítě, že je homosexuální? 

Existuje jediný recept a to je láska a podpora. Pokud je dítě homosexuál, přijmout, že nemáme žádnou moc to změnit. Když na mě začínalo v určitém věku být vidět, že nejspíš homosexuál budu, přihlásil mě můj strýc na karate, abych se uměl bránit. Moc dobře věděl, co jsem na škole celou tu dobu zažíval. Strýc byl na mě v tomhle ohledu velmi důsledný a přísný, chtěl ze mě vychovat chlapa, jako byl on sám. Ale stejně to nemělo žádný účinek. Protože když jsem skončil 2hodinový trénink, odvezl mě rovnou na hodinu baletu.

Foto: Rena Horvátová