Patří k zakládajícím členům Filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Naučila se ovládat kameru a první krátký film natočila o kamarádkách, které se stejně jako ona věnují sběratelství. Letos v říjnu Vlasta Křečková (70) uvedla v kinech svou první celovečerní premiéru. Dokument Stopa v hlavě o pozdním stáří, když je člověk odkázaný na pomoc druhých, natočila s kolegyní z filmové dílny Janou Staňkovou (62) pod režisérským vedením Terezy Daniell Adámkové. HateFree Culture je distribučním partnerem filmu.
Jak vás napadlo začít v důchodu natáčet filmy?
Nadchlo mě, že bych mohla něco vytvořit. Doma jsme nikdy neměli videokameru, takže to pro mě bylo nové. Navíc mě zajímalo točit o seniorech, když mezi ně sama patřím. První film jsem natáčela o děvčatech, s nimiž chodím do klubu kuriozit. Pojmenovala jsem ho Sběratelky.
Tehdy v začátcích jsem ještě nevěděla, co všechno natáčení obnáší. Kolik je kolem toho ježdění, běhání, přemlouvání. Nakonec se mi podařilo natočit sedm žen – co která z nich sbírá, co jim to dává, jaký má ke své sbírce vztah. Neuměla jsem ale ještě stříhat, to jsem se taky teprve musela naučit.
Jak vás oslovilo téma vyššího stáří, kdy je člověk závislý na ostatních? Chtělo se vám tak těžké otázky otevírat?
Já jsem si předtím natočila řadu radostných témat – tančící seniory, prožívání Vánoc, čím se baví senior sám doma. Hodně mě zajímá téma starších lidí a toho, jestli vůbec řeší, co s nimi bude. Sama jsem měla maminku v domově pro seniory v Praze-Hájích a poslední dva roky jejího života jsem tam za ní chodila. Tam se člověk setká se starými lidmi, kteří už tuší, že je to pro ně konečná.
Jak jste hledali postavy do vašeho dokumentu?
Ve filmu je nakonec Boženka, která se drží a chce zůstat do smrti doma. Pak paní Bagárová, která udělala čáru za dosavadním životem, všechno rozdala a odešla do domova důchodců. A pak domácí péče, kterou dává Jana (spoluautorka filmu – pozn. red.) své mamince.
Já jsem oslovila Boženku, protože je sběratelka a dobře ji znám. Mám ráda, jak krásně vypráví o svém životě a o svém manželovi – anglickém letci. To je vidět i přímo ve filmu. Pak jsem oslovila jednu paní, která se chystala na přesun do domu s pečovatelskou službou. S ní natáčení nakonec nevyšlo. Taky jsem natáčela s ředitelem organizace Život 90, ale to se do filmu nevešlo.
Už jsem si zvykla, že spousta materiálu nakonec vypadne. Když jsem dělala ty svoje první Sběratelky, měla jsem tolik záběrů! A střihačka mi to zkrátila na 20 minut. Namítala jsem: To přece nemůžeš, dalo mi to tolik práce! A ona mi odpověděla: Kdo by na to déle koukal?
Jak myslíte, že váš film může divákům a divačkám prospět?
Jestli o svém stáří dosud nepřemýšleli s tím, že jsou ještě mladí – je jim šedesát nebo pětašedesát – tento film je k tomu může ponouknout. Dává jim možnost podívat se na různé příběhy, co jim budoucnost nabízí. V šedesáti letech je ještě brzo, ale v sedmdesáti nebo pětasedmdesáti je záhodno srovnat si priority a rozhodnout, jak by si každý své vysoké stáří představoval. Lidi o tom nepřemýšlejí, dokud jsou aktivní. Většinou začnou, až se jim něco stane se zdravím.
Tématem stáří jste se zabývala opravdu do hloubky. Co jste se přitom dozvěděla sama o sobě?
Pořád nemám představu, jak skončím. Je fakt, že za dvacet let mi bude devadesát. Už teď mám nějaké choroby a bude to jen horší. Ale při natáčení jsem si udělala plán: naše sympatická průvodkyně v domově důchodců Chodov, kterou uvidíte ve filmu, byla při natáčení těhotná. Řekla mi, že se do práce vrátí za pět let. Takže jsem rozhodnutá tam za pět let podat přihlášku a za dalších pět můžu uvažovat, že se přestěhuju. Nechtěla bych opustit to svoje – v našem bytě mám svoje věci, které mi toho mnoho připomínají. Nevím ale, jestli tohle budu za dvacet let ještě řešit.
Dejte nám svůj recept, jak se udržujete fit.
Především si pořád dávám úkoly. Je důležité zvládat různé aktivity. Například mi stále dělá problém oslovit lidi a vést s nimi hovor. A tak jsem se teď přihlásila na kurz vedení interview. Doufám, že tam pochytím nějaké rady.
Byla jsem nedávno tři dny v Mariánských Lázních a zaujal mě tam jeden muž, nejspíš bezdomovec. Byl taková místní figurka, dvakrát jsem ho tam potkala na lavičce. Tak ráda bych s ním něco natočila! Ale nenašla jsem odvahu ho oslovit.
Máte už vymyšlené téma pro další film?
Možná bych zpracovala něco o mužích. Všechno je o ženách, na všechny akce pro seniory chodí hlavně ženy. V naší filmové dílně jsou taky samé ženy. Zajímalo by mě, jak muži prožívají stáří. Mělo by to být o jejich pocitech. Občas je vidím, jak sedí na lavičce a povídají si spolu. Jenže musím najít odvahu k nim přijít a navázat kontakt, nejdřív bez kamery. Taky se obávám, že ne každý muž bude ochotný o těchto věcech mluvit.
Dalo by se taky točit o seniorech, kteří už jen sedí doma a nechtějí se víc do ničeho zapojovat. Můj manžel pracuje jako dobrovolník na tísňové lince Života 90 a slýchá tam příběhy lidí, kteří to už vzdali.
Co byste poradila lidem, kteří se stáří bojí?
Je potřeba si najít něco svého, co je zajímá nebo co se chtějí naučit. Kdo má koníčky, nemusí se stáří bát. Ti, co nedělají nic a nemají ani zahrádku, kde by se vyžili, to mají horší. Taky je potřeba mít nějaké známé a moct si popovídat, aby měl člověk dobrou náladu.
Zrovna nedávno jsem se ptala dcery: Myslíš, že si můžu ve svém věku koupit džínovou bundu? Mně se to na mladých lidech tak líbí! A dcera mi řekla: No že váháš! Tak jsem si ji koupila. Můj muž byl překvapený: Tebe jsem si v tom vůbec nedokázal představit, jsi úplně jiná! Přestala jsem váhat, vzala jsem si dlouhé šaty a tu bundičku a byla jsem spokojená.
HateFree Culture je distribučním partnerem filmu. Pokud máte zájem promítnout tento dokument ve vašem městě a případně k němu uspořádat diskuzi s účastí autorek filmu, ozvěte se nám na info(at)hatefreeculture.cz.
Foto: Tereza Daniell Adámková