Jak jste se dostala od dokonalých snímků modelek k radikálnímu rozhodnutí, že nebudete fotky retušovat?
Fotit jsem začala před šesti lety. Zpočátku hlavně rodinné portréty nebo svatby, postupně přibývalo zakázek pro nejrůznější firmy s oblečením. Rok a půl jsem fotila modelky pro Českou Miss. Upravila jsem světlo, kontrast a barvy, ale modelky chtěly, abych jim vyretušovala všemožné nedokonalosti pleti. A kromě toho mě prosily, ať vylepším i další části těla. Zeštíhlit bříško nebo nohy, které už tak byly dost hubené. Čím dál víc mi vadilo, jak jsou lidé posedlí tou dokonalostí. U modelek se to možná dalo pochopit, ale když za mnou přišla paní, která se fotila do rodinného alba a chtěla, abych vybělila zuby, tak to bylo už prostě moc. Rozhodla jsem se, že retušování zpoplatním, abych tím lidi aspoň trochu odradila. Jenže pak mě začali „pranýřovat“, proč nevyhovím přání klientů…
Ovšem hlavní změna vašeho focení nastala až díky jednomu příběhu z dětství. O co šlo?
Před třemi lety přišla do mého ateliéru Blanka, která měla velké jizvy na rukou i na zádech. Zaujalo mě, že na rozdíl od modelek Blanka nechtěla nic retušovat. Tenkrát jsem ještě nevěděla, co se jí stalo. Až později mi vyprávěla celý příběh. Když byla malá, tak si hrála doma na princezny. Pro atmosféru si zapálila svíčky a při vyklonění z okna jí začaly od svíček hořet šaty. Má popáleniny na 65 % těla. Její příběh mě inspiroval k založení projektu Bez retuše. Začala jsem o focení bez úprav psát na sociální sítě. A psala jsem také o mojí zkušenosti. Ještě před pár lety jsem byla přesvědčená, že musím vypadat perfektně. Měla jsem na sobě spoustu make-upu, ale ani to mi nepřišlo dost, tak jsem autoportréty upravovala.
Vloni jste zveřejnila výzvu, aby se vám hlásily ženy, které mají viditelný zdravotní hendikep. Jaký byl ohlas?
Řada žen mi psala, že mají velkou jizvu po císařském řezu. Řešily nejen to, že jejich tělo je tímhle zákrokem poznamenané, ale také to, že se cítí provinile. Mají pocit, že selhaly, když nezvládly přirozený porod. Do projektu se mi hlásily také holohlavé ženy trpící alopecií. Portrétovala jsem také Květu, které kvůli rakovině lékaři amputovali nohu. Pro každou ženu jsem vymyslela jiné téma, jež nějak souvisí s jejich zdravotním problémem. Květa se navzdory hendikepu věnuje sportu. Vyfotila jsem ji, jak jede na koni. Blanku jsem portrétovala na zámku v nádherných bílých šatech. Vyprávěla mi, jak se celé roky trápila tím, co se jí stalo. Během puberty absolvovala řadu operací, ale ve dvaceti se rozhodla, že už žádný další zákrok nechce. Prostě si řekla: „A dost! Už chci žít normální život!“
Výsledkem projektu je charitativní kalendář, kde jsou portréty a příběhy jednotlivých žen. Vyprávěly vám i o tom, jak reaguje okolí na jejich vzhled?
Každá se s tím zdravotním hendikepem smiřuje po svém. Když ho mají odmalička, pak mluvily hlavně o tom, co zažívaly ve škole. Jak je ostatní šikanovali, anebo všemožně vyčleňovali z kolektivu. Některým trvalo roky, než se se svým vzhledem smířily a naučily se odrážet nejrůznější komentáře. A to je také jeden z cílů mého projektu, že chci ukázat, jak jsou ty ženy krásné, aniž bychom zakrývaly, co je trápí. Některé portrétované se v kalendáři poprvé ukázaly bez paruky.
Výtěžek z prodeje kalendáře půjde na vybavení dětské onkologie Fakultní nemocnice Olomouc. Proč nezamíří na podporu portrétovaných žen?
Kalendář si lze zakoupit na mém webu do poloviny září. Hodně jsem řešila, komu peníze z prodeje věnovat. Jde totiž o to, že v kalendáři jsou ženy s nejrůznějším typem zdravotního hendikepu. Kdybych dala výtěžek například na onkologii, tak by mi bylo líto, že se nedostane na další onemocnění. Nakonec jsem se rozhodla pro dětskou onkologii, aby to bylo univerzální. Tohle je první ročník mého projektu Bez retuše, ale určitě se chci příště věnovat i dalším lidem, kteří mají zdravotní problémy. Nyní plánuji portrétování pečovatelů z mobilního hospicu a připravuji také focení dětí, jež zažívaly šikanu na školách kvůli zdravotnímu hendikepu.
Ozývají se vám teď už jiní klienti než před začátkem projektu?
Mám ateliér v Olomouci, tak se to už celkem rozkřiklo, že se snažím fotky retušovat opravdu jen minimálně, například světlo nebo barvu. Před pár lety jsem fotila kolekci oblečení pro jednu firmu. Tenkrát u mě byla na focení modelka Míša, která měla podobné požadavky jako ostatní modelky: vyhladit obličej a srovnat tělesné křivky. Od loňska mě Míša sleduje na sociálních sítích. Nedávno za mnou přišla na focení s celou rodinou. Když jsme skončily, tak mi řekla: „Všimla sis, že už nechci nic retušovat?“ Potěšilo mě, že se jí ten můj projekt líbí natolik, že změnila názor na úpravy fotek.
Foto: Klára Psotová
Úvodní foto: Kristýna Kovaříková