Co vás vedlo k založení Adriany před dvěma roky?
Byla to zkušenost s projektem „Návod na přežití“ Almy Lily Rayner (umělkyně a aktivistka izraelského původu žijící v ČR – pozn. red.). V rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2020 dala dohromady skupinu aktivistů především z Ostravy. Setkávali jsme se, navzájem si poskytovali podporu, sdíleli zkušenosti. Pak Alma naplánovala veřejné čtení, na kterém jsme měli každý číst svůj text o tom, proč děláme aktivismus, dobrovolnictví atd. Většina žen tam mluvila o své zkušenosti se sexuálním násilím. Bylo to úplně neplánovaně. Nikdo z nás nevěděl, s čím kdo přijde a co společným veřejným čtením vytvoříme. I já sama mám tuto zkušenost a bylo pro mě velmi silné slyšet o tomto zážitku mluvit někoho jiného. Všimla jsem si, že i ostatní ženy používaly podobná slova, jaká bych použila já. Uvědomila jsem si, že přestože je zkušenost s traumatem individualizovaná, existuje zároveň sdílený vzorec prožívání tohoto traumatu, a tedy i možností podpory obětí.
Možná to zní spíš depresivně, ale mně to veřejné čtení dodalo obrovskou sílu. Odcházela jsem s pocitem energie, podpory, spříznění, naděje. Chtěla jsem ten pocit zažít znovu a taky ho zprostředkovat dalším lidem. Přišla jsem s nápadem založit svépomocnou skupinu a díky platformě, kterou Alma v Ostravě vytvořila, mi s tím spousta lidí začala pomáhat. A před dvěma lety vznikla Adriana.
Jakému aktivismu jste se věnovala předtím?
S kamarádkou a jejím partnerem jsme v Ostravě dva roky provozovali diskuzní skupinu, která se věnovala feministickým tématům. Pořádali jsme komorní setkání, každé bylo věnováno jednomu tématu – třeba domácímu násilí, ženám samoživitelkám, mužským podpůrným kruhům. Skupina byla otevřená všem napříč gendery. Povídali jsme si, snažili jsme se o edukaci, vzájemnou podporu a tříbili si vedení diskuzí. K tomu jsme ve veřejném prostoru spolupořádali demonstrace na podporu ženských práv, lidských práv, queer práv, například ve spolupráci s Ostravským Prajdem.
Nemáte psychologické vzdělání. Co může Adriana zájemkyním nabídnout?
Neexpertní zkušenost lidí, kteří mají stejný prožitek. Nehodnotíme, nesoudíme, neradíme. Jsme tam proto, abychom si popovídaly, podporovaly se a sdílely naše příběhy. O minulosti překvapivě téměř nemluvíme. Většinou řešíme naše každodenní životy tady a teď. Co se nám v životě děje a jak se v něm to trauma projevuje – ať jsou to obavy o bezpečí ve veřejném prostoru, problémy v intimitě, rodinné vztahy atd. Ve skupině jsou jen lidé, kteří mají se sexuálním násilím osobní zkušenost, takže tam opravdu můžeme říct všechno, co jinde neřekneme. Je to bezpečné a přijímající prostředí, kdy to z vás všechno může jít ven.
Každá z žen, které dosud na skupiny přicházely, se nachází v jiné fázi. Pro ty, které jsou úplně na začátku, je to velké téma a často na tom nejsou psychicky dobře. Zároveň se tam ale potkají s těmi, které už s tím tématem pracují rok nebo dva a pro ostatní jsou inspirací, protože už mají stabilizovaný život. Cítím velkou naději, když se po těch dvou letech podívám, jaký byl život některých žen ze skupiny tehdy a jak dobře se jim daří fungovat teď. Nechci říct, že to je zásluha Adriany – primárně je to výsledek jejich usilovné práce, většinou chodí i na terapii. My jsme jen malý dílek skládačky. Ale je fajn tohle s nimi prožívat.
Foto: Barbora Myšáková
V jaké fázi po sexuálním útoku je dobré se do podpůrné skupiny připojit?
Kdokoli k nám přijde a požádá o pomoc, vždycky ji dostane v míře a formě, jakou potřebuje. Ale musím říct, že k nám chodí holky až po několika letech po té události. Většina znásilnění se nestane v parku cizím pánem. Většinu znásilnění spáchá blízká osoba, takže oběť pociťuje silný stud a šok, čin nenahlásí, bagatelizuje ho nebo ho popře a nechce nic řešit. Ale za čas to trauma začne na základě nějakého podnětu stejně vycházet ven.
Většina toho násilí probíhá v teenagerských letech nebo rané dospělosti. A pak za osm, deset let se nám taková žena najednou ozve. Toto je standardní vzorec, který jsem v Adrianě vypozorovala. Ale máme tam i starší ženy kolem padesáti let. Líbí se mi, že u nás potkáte široké spektrum lidí co do vzdělání, věku, sociálního prostředí. Ale pořád tam jsou stejné vzorce a stejný způsob mluvení o té zkušenosti, přestože jsme každá jiná.
Říkáte, že řada žen chodí i na psychoterapii. Co mohou od podpůrné skupiny očekávat? Co naopak čekat nemohou?
Neumíme terapii, pouze sdílíme různé příběhy a dáváme si oporu a pocit bezpečí. A hlavně možnost se volně nadechnout. U nás nejste oběť. Pokud vaši blízcí nemají se sexuálním napadením vlastní zkušenost, vnitřně s vámi soucítí – což je sice dobře, ale udržuje vás to v roli oběti. S terapeutem jste zase někdo, koho on léčí. U nás jsme na partnerské úrovni, všechny jsme si rovné a zároveň nikdo nikoho nelituje, protože všechny máme stejný zážitek. Není to pro nás tak šokující ty věci slyšet, protože jsme je samy taky zažily. Nemusíme už zpracovávat vnitřní šok z toho, že se nám někdo s něčím takovým svěřuje. Je to úleva, protože cítíte partnerství, přestože mluvíte o velmi temných zážitcích. Jste u nás na skupině partner a ne někdo, kdo potřebuje opravit nebo litovat.
Máte plno, nebo je možné se do Adriany přihlásit?
Je možné se přihlásit, budu za to ráda. Nevyžadujeme povinnost účastnit se každého setkání, takže i když teď máme asi 15 aktivních žen, většinou se nás potká tak sedm. Takže prostor tam je. A chystáme úplnou novinku: chceme jednu svépomocnou skupinu otevřít úplně všem. Doteď byla Adriana čistě ženská skupina, protože jsme si myslely, že tak bude nejvíc bezpečným prostorem. Ale po dvou letech jsme došly k závěru, že skupinu můžeme a chceme otevřít komukoliv se zkušeností se sexuálním násilím. Neexistují tu totiž žádné svépomocné skupiny pro muže, queer, trans či nebinární lidi, a přitom i oni se se sexuálním násilím potkávají. Jsme přesvědčené, že zkušenost s traumatem nás spojuje mnohem víc, než jak nás rozděluje gender. Toto jsem si uvědomila díky rozhovoru s kamarádem Vojtěchem Šimšou a díky němu vlastně otevřená skupina vzniká.
Předpokládám, že jste se na to ptala stávajících členek skupiny. Jak reagovaly na možnou přítomnost mužů?
Neuvěřitelně mě překvapily, všechny byly úplně pro. Jedna pouze vyjádřila obavy, že to může vyděsit nově příchozí ženy, které se k nám chtějí přihlásit a zatím se svépomocnou skupinou žádnou zkušenost nemají. Proto necháme k dispozici jednu čistě ženskou skupinu a jednu otevřenou všem. Naše skupina je komunitní v tom, že si chceme navzájem pomoct a všichni víme, čím těžkým si lidé se zkušeností se sexuálním násilím procházejí. Představa, že někdo pomoc potřebuje, ale na skupinu nemůže jít, pro nás není komfortní.
Každý, kdo nově přichází, potkává nejdřív na samostatném setkání jen mě. Jsem vstupní hlídač brány, aby bezpečí skupiny nebylo narušeno. Takže věřím, že všechno bude dobře fungovat. Každý, kdo potřebuje pomoc, by ji měl dostat.
Návod na přežití - perfomance Alma Lily Rayner (Foto Matěj Doležel)
Máte osobní zkušenost se sexuálním násilím – jak daleko v procesu hojení duše vy sama jste?
Nikdy to nebude takové, jako kdybych tu zkušenost vůbec neměla. Ale cítím se velmi dobře. Nemám pocit zásadního problému. Mám srovnané vztahy, funguju. Je však pravda, že na některé věci jsem citlivější a umí mě rozhodit, protože se mě hodně dotýkají. Mám zkrátka hranice nastavené jinak než ostatní lidé. Ale v rámci normálního života jsem úplně spokojený, šťastný člověk.
Kdo vám byl tehdy oporou? Adriana ještě nebyla založená…
Terapie, terapie, terapie. Práce na sobě, analyzování, řešení si svých vzorců chování, abych si lépe porozuměla. Je to opravdu dlouhodobá cesta k poznání, kdo jste, z čeho máte strach a proč se chováte, jak se chováte. Chce to postupně na tom pracovat, abyste se stali svobodnějším člověkem.
Jste z Ostravy. Jak dostupné jsou pomáhající služby pro oběti sexuálního násilí v tomto regionu?
Jako svépomocná skupina jsme tady jen my. Působí tu některé organizace, například Bílý kruh bezpečí. Ale sexuální násilí je u nich přidružené k dalším tématům, jen jemu se nevěnuje nikdo.
Vloni vzrostl počet sexuálních trestných činů v Moravskoslezském kraji o 80 %. Čím to podle vás je? Začínají oběti útoky častěji nahlašovat?
To číslo mě obrovsky překvapilo. Taky jsem uvažovala, jestli je ten nárůst vlastně špatně. On totiž může znamenat, že lidé o sexuálních útocích přestávají mlčet, víc se jich dostane na policii. Nárůst násilí může být také důsledkem těžkých časů covidu. Ale doufám, že nějaký podíl na tom čísle má i skutečnost, že se téma sexuálního násilí veřejně otevírá, společnost je víc edukovaná, a tak je sexuální násilí víc nahlašováno. Věřím, že čím víc budou tyto činy nahlašovány, tím bude situace z dlouhodobého hlediska lepší. Tím ale nechci říct, že to každý musí nahlásit. Je to osobní volba každého.
Co by společnost měla ve svém uvažování změnit, aby se lidem se zkušeností se sexuálním násilím žilo líp?
Porozumět tomu, jak sexuální násilí funguje. Jako společnost se sice shodujeme na tom, že sexuální násilí je špatné, ale praxe pak pokulhává, protože stále stavíme na zažitých mýtech. Když je pachatel blízký partner nebo sympatický chlapec, nechceme oběti uvěřit. Když si vymezujeme hranice ve veřejném prostoru, podle okolí zbytečně přeháníme – typicky jsou to situace, kdy se ohradíme proti blbým vtipům nebo když se v práci nechceme líbat na líčko, protože nám to není příjemné. Musíme se naučit vzájemně respektovat naše hranice od základu. Pak se nebude stávat, že někdo nechápe, že ne je ne a že ve vztazích se nemá tlačit, ale respektovat.
Co bychom nikdy neměli vypustit z úst, pokud nechceme oběť sexuálního útoku ranit a odradit od další komunikace o tom, co se jí stalo?
Nejlepší je vždycky se zeptat, co ten člověk potřebuje. Neočekávat, že chce jít čin nahlásit nebo že od vás chce poradit. Určitě nechce slyšet, že to mohla čekat nebo že něco měla udělat jinak. První reakce by měla být, že ji podpoříte. Chápu, že to je šok, když uslyšíte, že se něco takového stalo blízkému člověku. Takže pomůcka je nejdřív se nadechnout, napočítat do deseti a říct: „Díky za tvou důvěru, že se mi svěřuješ. Co pro tebe můžu udělat?“ Pak můžete poslouchat odpověď a mezitím ovládnout své emoce.
Důležité je taky poděkovat za odvahu, že se vám člověk svěřuje. A ujišťovat, že to není jeho chyba. To v tu chvíli moc potřebuje slyšet, protože výčitky a stud jsou to první, co oběť automaticky napadne. Takže je dobré říct: „Ty nejsi za násilí odpovědná, není to tvoje chyba.“ Za násilí je vždy odpovědný pachatel.
Úvodní foto: Barbora Myšáková