Jak česká učitelka začne učit na Ukrajině češtinu?
Před lety jsem viděla v televizi pořad o českých krajanech, kteří žijí v Banátu a dodržují řadu českých tradic a kulturních zvyků. Oslovilo mě to natolik, že jsem se začala zajímat, jak je možné odjet do Rumunska jako učitelka. Nejprve jsem musela počkat, až trošku povyroste syn, takže jsem nakonec odjela až o několik let později. Mezitím jsem působila jako pedagog na škole a pak i ve výchovném ústavu, což na mě působilo občas až depresivně. Když si mě v Domě zahraniční spolupráce pozvali na pohovor a ptali se mě, zda by mi nevadilo odjet učit na Ukrajinu, ubezpečila jsem je, že nikoliv. Nakonec jsem tomu ráda, protože na dovolenou bych sem dříve určitě nejela, a tím pádem nepoznala místní krajanskou komunitu, která se pro mě stala druhou rodinou.
Kolik českých krajanů na území Ukrajiny v současné době žije?
Krajanů je tu stále méně. V roce 2015 se velká část z nich vracela zpět do České republiky. Byly jich plné autobusy. Báli se, že synové a otcové budou povoláni do armády a děsila je i situace, která tu už několik let panuje. A stále odcházejí. Ale kolik lidí tu ještě celkem zůstalo, neodhadnu, protože se ten počet neustále mění. Tady ve vesnici zůstala tisícovka obyvatel, vesměs starší generace, krajanů z nich může být zhruba 400.
Jak se na východě žilo po anexi Krymu?
Antiteroristická oblast (ATO) se od nás nachází asi 150 kilometrů a je to vlastně hranice s Ruskem, vedle Azovského moře, Doněcká a Luhanská oblast, kde probíhají neustále přestřelky mezi ruskou a ukrajinskou armádou. Bohatší části této oblasti byly, stejně jako Krym, anektovány Ruskem. Momentálně žiju v Melitopolu a působím i v Čechohradu, Novgorodkovce, což je původně česká vesnice. Pořád se tu něco děje, někdy vojska dosáhnou až k Mariupolu a jindy se zase stáhnou. Slyšela jsem, že v České televizi se prý už nic neukazuje, ale tady televize stále ukazují záběry z války. Dozvídáme se, že někdo z rodičů nebo příbuzných padl během bojů. Stalo se nám, že jsme měli koncert a vyhlásili minutu ticha, protože jedné účinkující dívce padl tatínek v antiteroristické oblasti.
Dá se na něco takového vůbec adaptovat?
Teď už si to neuvědomuji, ale začátky byly opravdu těžké. Je to už sedm let, co se na Ukrajině začalo bojovat a proběhl tu Majdan. A já přijela v době, kdy lidé ještě věřili, že už to jsou jen takové dozvuky a že to všechno brzy skončí. Válka byla přítomná ve vzduchu, stále tu jezdily vojenské kolony, fungovaly „punkty“, místa se zátarasy, kde stáli vojáci a kontrolovali každého, kdo se kolem nich mihl. Venku na mě ještě koukaly busty Lenina, které pak odstranili. V Čechohradu, kde jsem z počátku bydlela, byly časté výpadky elektřiny, internetu a vody. Třeba vodu jsem si musela stáčet do 6litrových barelů, pokud ji teda jednou za čas pustili. V Melitopolu zase chruščovky, tedy domy bez výtahu, ve kterých žijí staří lidé, byly zničené. Ale nejstrašněji na mě doléhalo, když jsem přišla do školy a tam na zdi visela nebeská sotňa (setnina, pozn. red.) padlých rodičů nebo příbuzných či demonstrantů, kteří zahynuli za prozápadní směřování Ukrajiny během protestů Euromajdan. Přiznám se, že první rok se mi chtělo brečet, ale za těch 6 let, co tu žiju, jsem si už zvykla. Nicméně beznaděj lidí pořád zůstává. Proto také spousta Ukrajinců míří k nám a Česká republika je pro ně zemí zaslíbenou. Mnoho lidí netuší, zda jednou nebudou vyzváni, aby i oni hájili svou vlast. Nebo jestli vůbec ekonomicky vyžijí, protože platy zde jsou nízké a neustále dochází ke zvyšování cen. Jenom pro zajímavost, třeba penzisté mají v průměru 2000 hřiven, což je asi 1600 korun. Přitom ceny dosahují ¾ českých, takže si dovedete živě představit, jak se tu žije. Někdy si říkám, že lidé ztratili optimismus a nevěří, že tato situace vůbec někdy skončí.
Odjížděla jste v době, kdy mainstreamová média přinášela zprávy, jak na východě Evropy sílí vojenský konflikt. Jak na rozhodnutí odjet reagovalo vaše okolí?
Všichni mi dodnes říkají „prosím tě, ty jsi na Ukrajině a Ukrajinci k nám jezdí pracovat, tak co ty tam?“ A já jim vždycky odpovídám, že tu jsou bezvadní lidé.
Jak vypadá ukrajinské školství?
Problematicky, zejména co se týče techniky a dalších možností růstu i profesního. Když jsem přijela, očekávala jsem alespoň nějakou úroveň v místních školách. Tehdy byly ještě školy rozbité, staré, hrozné, teď k tomu ta nástěnka s varováním proti teroristům, toalety ještě takové ty turecké, staré páchnoucí díry do země. Nevím, jestli si dovedete představit, ale já jsem to u nás nikdy nezažila, místo klasické křídy byl velký kus kamene, který buď psal, nebo ne. A když nepsal, musela jste s ním bouchnout, aby se kus odlomil. Tabule byla nerovná a technika vůbec žádná. Vozila jsem si s sebou magnetofon, protože třeba na gymnáziu, kde jsem učila, nic takového nebylo a já potřebovala studentům přehrávat lekce češtiny. A to ani nemluvím o noteboocích nebo tiskárnách, které na škole vůbec neexistovaly. Na kvalitní vybavení nejsou peníze. Studenti jsou dodnes zvyklí na to, co jsme měli my v České republice před 25 lety. Tehdy se u nás děti také učily z knížek, přeříkávaly stránky tak, jak byly. Je pravda, že se to pozvolna zlepšuje, a to především díky projektům a různým programům. Ale i tak místní zastávají názor, že pro mladou generaci Ukrajinců tu nevidí budoucnost.
Mají proto studenti větší zájem učit se česky?
Počet studentů kolísá, ale zapsaných jich mám asi kolem 120, včetně kurzů pro dospělé, které probíhají i v létě. Bývají měsíce, kdy mám i plné třídy prezenčního studia. Dětí ze základní školy Novgorodkovka mívám tak kolem 50 až 70. Pořádáme společně koncerty, kulturní akce, děti se učí písničky, básničky k různým výročím apod. Studenti jsou na lyceích od 5. třídy, ročníky bývají spojené – tedy 5., 6. a 7. třída dohromady. Během těch let, co tu působím, jsem vyučovala na dvou gymnáziích – 9. a 19. V současné době učím pouze na 9. gymnáziu, které se zapojilo do programu, díky kterému se studenti učí české a evropské dějiny. Momentálně zažívám velký boom online výuky, o kterou mají studenti během pandemie zájem. Někdy mívám 30 studentů na gymnáziu, hodně se to mění. Dospělých studentů je zhruba také tak. Výuka češtiny není jen pro naše krajany, ale i pro Ukrajince. Vesnička vznikla v roce 1869 a do 70. let to byla typicky česká vesnice, jenže potom se do ní začali sestěhovávat lidé ruské a ukrajinské národnosti a teď už tam krajanů zas tolik není. V Českém centru vyučuji češtinu pro krajanskou komunitu, ale v těch školách už jsou většinou děti Ukrajinců, kteří chtějí samozřejmě jet do Česka. Ale mám i studenty, kteří třeba byli v Praze jako turisté a češtinu studují jen zájmově, což se mi líbí.
Kolik máte na Ukrajině kolegů-učitelů češtiny?
Díky programu Českého kulturního dědictví v zahraničí se první učitel na Ukrajině objevil už v roce 2000 a dnes jsme tu 2. Naše úloha není jenom učit češtinu, ale jsme součástí příprav různých kulturních akcí, dodržujeme české tradice, které prezentujeme ostatním národům, které tu na Ukrajině také žijí.
Jak si žáci a studenti ve studiu českého jazyka stojí?
To je velice individuální. Mám studenty, kteří mluví perfektně, ale to i díky tomu, že jejich rodiče mají českou národnost. Studenti, kteří mají velký zájem o studium a učí se třeba 2 nebo 3 roky, tak se běžně domluví, i když je tam patrný akcent. Někdy je potřeba upozornit je na slovosled, ale jinak mluví pěkně. Potom jsou někteří, kteří mají zájem naučit se rychle česky, aby mohli jet pracovat do České republiky, ale to se většinou nepodaří, protože postrádají opravdový zájem o studium.
A jak jste na tom vy s ukrajinštinou?
Ukrajinsky jsem se nenaučila dodnes. Jazyk je sice podobný českému jazyku, ale nemluvím, i když se dá říct, že rozumím. První tři roky mě obklopovala převážně ruština, kterou dnes mluvím dobře, a nedělá mi problém v ní psát nebo číst. Ale i to chvilku trvalo, a přestože jsem se doma ruštinu učila, tady jsem se nějaký čas nedomluvila. Teď jsou snahy prosadit do popředí ukrajinštinu a všechno měnit. Někomu se může zdát, že spousta slov je stejných, ale ve skutečnosti mají zcela jiný význam a to může být matoucí.
Vše ustrnulo
Jak se k pandemii přistupuje na Ukrajině?
Stejně jako u nás, i tady se najdou lidé, kteří na koronavirus nevěří a odmítají nosit roušky. Ale spousta lidí vládní nařízení respektuje a nedělá jim to problém. Třeba v Česku jsem to ani nevnímala, ale tady 2x do roka udeří silná chřipková epidemie, při které lidé umírají. Vláda vyhlašuje na jaře a na podzim 3týdenní až měsíční chřipkové karantény. Ukrajinci jsou na to zvyklí. Respektují i různé restrikce související s momentální válečnou situací. Problém vidím spíš v místním zdravotnictví. My si ani nedovedeme představit, jak to ještě může vypadat ve státním zdravotnictví. A přiznám se, že to je černá můra i pro mě. Měla jsem možnost mluvit s lidmi, kteří covid 19 prodělali a tvrdí, že leželi s 20 lidmi v 1 místnosti, kde byly všichni pohromadě – muži, ženy i děti.
Bývalý prezident Petro Porošenko se sice pasoval do role protiruského kandidáta, přesto v roce 2019 volby nakonec vyhrál herec Volodymyr Zelenskyj. Prioritou u voličů byla vidina ukončení dlouhotrvajícího konfliktu a zajištění základních životních potřeb. Jak jste volby na Ukrajině vnímala?
Když jsem přijela, byl prezidentem právě Porošenko, který vlastnil rozsáhlé cukrovinkové závody vyrábějící bonbony Roshen, které se prodávají po celém Rusku. Mluvilo se o tom, že to jsou velcí korupčníci a nic pro nikoho nedělají. Lidé si ve volbách zvolili Zelenského, kterého znali z televize. Moc pěkně mluvil o tom, co všechno udělá, jak ukončí vojenský konflikt a vrátí Krym Ukrajině. Sliboval i zvýšení mezd, důchodů a životní úrovně. Dobře se to poslouchalo a je pravda, že po převzetí moci na Ukrajině se začal zajímat například o to, jak zlepšit infrastrukturu, protože cesty byly rozbité od vojenských kolon. Začalo se blýskat na lepší časy, ale poslední dobou, jako by to ustrnulo. Lidé začínají být odevzdaní a říkají, že to lepší nebude. Někteří, kteří dřív tvrdili, že nikdy neodjedou pracovat do Evropy, o tom začínají uvažovat. Je to velmi komplikované, na Ukrajině je to se sociálními jistotami velmi špatné. Bezdomovci jsou opravdu žebráci, shlukují se v bočních ulicích, mezi nimi běhají špinaví toulaví psi. Lidí bídných je tu hodně a nevědí, jak přežít. Je mi jich líto. Když můžu, chodím a skupuji od 80letých babiček na ulici květiny a ovoce. Prodávají to za pár kopějek a já to pak zase všechno rozdám potřebným. Policie pracuje jen velice sporadicky a lidé si mnohé problémy řeší raději sami. Pak také dlouhé fronty u úřadů, na poštách. Lidé čekají hodiny, aby se dozvěděli informace o platbách komunálních služeb, případně je zaplatili. Ale i tady dochází ke zlepšování, je možnost platit přes internet, který ale bohužel většina lidí nemá.
Jak si vysvětlit, že populární televizní komik vyhraje prezidentské volby?
Zelenskyj měl svůj úspěšný komediální pořad, ve kterém se nebál kritizovat politickou situaci. Zdálo se, že lidem dokázal promluvit z duše. Netrvalo dlouho a stal se z něho miláček národa. Když nastoupil do funkce, pracoval přesně tak, jak sliboval. Ukazovali v televizi, jak si nechal svolat ředitele nemocnic a ptal se jich, kam tečou přidělené peníze, kde se začaly budovat nemocnice, říkal jim, co musí nechat opravit apod. Novináři s ním jezdili po celé Ukrajině a on všude, kam přijel, řešil problémy. Ale najednou došlo ke zlomu, zřejmě zjistil, že tento boj za lepší Ukrajinu nepůjde tak rychle. Nejvíc na současnou situaci doplácí staří lidé, kteří mají nízké důchody, nemají na jídlo, do toho se jim zvyšují platby za plyn, který dřív byl za pár hřiven. Momentálně tady dochází k velkým změnám, peníze se přesouvají, samostatné vesnice se spojují do více oblastí a mají oproti dřívějšku rozšířenou působnost. Je to něco podobného, jako když existuje odbor školství, školský úřad a ty jsou platné pro celou jednu oblast.
Zjistilo se poté, co se prezident zajímal o odklonění peněz z nemocnic, kde ty peníze skončily?
Jak už to bývá, většina peněz se nenašla. Něco patrně ano, protože dochází k modernizaci nemocnic. Ve sdělovacích prostředcích se často objevují zprávy o dovybavování nemocnic moderní technikou.
Když kvetou slunečnice
Rusko plánovalo anexi Krymu dávno před Euromajdanem. Jak se od té doby Ukrajina proměnila?
Na Krym se nepodívám, protože na Ukrajinu jsem vyslaná Českou republikou a nemohu tam. Problém je to spíš pro lidi, kteří na Krymu mají příbuzné. Na druhou stranu jsem jela vlakem do Kyjeva a vedle mě seděla paní, která žila na Krymu. Cestovala na propustku, což je něco jako naše občanka. A ta mi vyprávěla, že je nakonec ráda, že jsou ruští, protože se Krym po anexi mění k lepšímu. Ale těžko posoudit. Sama za sebe jsem z té situace smutná. Místní o tom mluví každý jinak, názory se různí, někteří tam jezdili za prací a vydělali víc peněz než na Ukrajině. Teď ta možnost kvůli pandemii není. A pokud ano, je k tomu určená speciální propustka, bez které se nedostanete ani do oblastí, jako je Luhansk nebo Doněck, ale to byl problém i před pandemií.
Před válkou tvořili 17,3 % obyvatel Ukrajiny Rusové, ví se, jak je to dnes?
Momentálně se o tom moc nemluví. V oblasti, kde žiji, se donedávna mluvilo jen rusky. Díky vládním nařízením nastupuje ve školách jako hlavní jazyk ukrajinština. Na úřadech a obchodech také. Lidé s tím většinou nesouhlasí. Mnozí rodiče ukrajinsky nemluví, proto vznikají problémy s pomocí ve výuce.
Vaše jazyková mise se chýlí ke konci, nebo máte v plánu zůstat na Ukrajině ještě dalších pár let?
Za běžných okolností to není prakticky možné, protože jsme vysláni pouze na čtyři roky. Teď byla udělena výjimka a mohli nám smlouvy prodloužit ze čtyř na šest let. Uvidíme, co bude dál. Pandemie pozměnila všechny plány, které byly, a v Domě zahraniční spolupráce si nedovedou dost dobře představit, jestli by nás právě v době pandemie někdo mohl vystřídat. Osobně bych na Ukrajině i nadále setrvala, přestože první rok jsem o tom přesvědčená nebyla. Když jsem tehdy přijela a viděla, že se dá žít ještě takovým způsobem, chtěla jsem jet okamžitě domů. Ale vzápětí jsem se seznámila s místními lidmi a ocenila jejich povahu a milý přístup. Místní se mezi sebou setkávají, zpívají a hrají na hudební nástroje, jsou schopni si sami udělat program, nezvou si žádné umělce, protože na to nemají peníze. Na Ukrajině momentálně působí zhruba 20 krajanských spolků a pouze 2 z nich mají i své české učitele, takže kromě mě působí ještě jedna učitelka v Žytomyru.
Stárnutí obyvatel je převážně způsobené tím, že mladí lidé z dlouhodobého hlediska nevidí v zemi perspektivu a uplatnění…
Přesně tak, nevidí tu perspektivu, protože tu nejsou žádné továrny a pro mladé lidi tu není pracovní uplatnění. Sice tu působí několik firem a společností zabývajících se obchodováním, mají spojení se zahraničím, ale neřeší to situaci mladých lidí, kteří něco chtějí dokázat. Inteligence národa bohužel odjíždí do Evropy. Ukrajina má vysokou míru nezaměstnanosti, lidí bídných je všude okolo mnoho. Chybí jim především vidina v lepší zítřky. Těžko se mi to popisuje, to byste opravdu musela vidět na vlastní oči. Vyjdete ven a všude kolem jsou rozbité, špinavé staré domy, ulice zaneřáděné, jámy v chodníku se zalijí vodou a jejich okolí pokrývá mazlavé bláto. Ale probíhá i revitalizace Melitopolu, opravili třeba hlavní třídu, vyzdobili fontány, domy dostávají barevnou fasádu, ale než to bude vypadat tak, jak by si to město zasloužilo, určitě to potrvá.
Předpokládám, že metropole Ukrajiny nebude v tak žalostném stavu.
Kyjev je velice pěkné město, ve kterém si připadám trochu jako Gulliver v říši obrů, protože tam stojí obrovské domy a je to všude upravené. Lvov mi připomíná evropská města a rozhodně stojí za to ho vidět. Hory a lesy najdete na západě Ukrajiny. Své kouzlo má i Oděsa, tam je zase Černé moře. Ale tady na jihovýchodě není nic moc ani příroda, protože je všude rovina a step. Ze začátku mi připadalo, že mi na kůži ulpívá stepní písek, ale dnes už to nevnímám. Ale když rostou slunečnice, tak je tu krásně. Nesmím zapomenout na hlavní bonus. Azovské moře vzdálené 45 km od města, kam se v létě často jezdím po výuce vykoupat. Kilometry pláží s různými typy ubytování, od cenově dostupných po luxusní. Každý si vybere podle své kapsy.
Foto: Archiv Vladimíry Pečonkové