„Když jsem po letech potkal svou bývalou učitelku ze zvláštní školy Marii Sochorkovou, netušil jsem, jak moc mi změní život. Přiměla mě, abych se přihlásil do tříměsíčního kurzu pracovníka přímé péče a získal kvalifikaci,“ začíná Milan Bindatsch. I když to pro něj byla velká výzva, do studia se pustil. Během povinné praxe na Základní škole Gebauerova v Ostravě, kam dochází 99 % romských žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, dostal nabídku, aby na škole zůstal. Podmínkou však bylo, aby si zároveň doplnil vzdělání. A tak po dlouhé době znovu usedl do školní lavice. V té době byl už necelý rok zaměstnaný jako asistent pedagoga, a měl tak možnost vyzkoušet si práci na prvním a druhém stupni. Později, po změně legislativy, se z asistentů pedagoga bez maturity stali školní asistenti s ještě nižším platem. Řada z nich se tak stejně jako Bindatsch, který vystudoval bezmaturitní obor na ostravské Střední škole prof. Zdeňka Matějčka, přesunula k předškolákům do nultého ročníku.
Romština jako výhoda
„Do nulky nám dochází patnáct romských dětí od pěti do sedmi let. Dojíždějí za námi z přilehlých vyloučených lokalit, jako je Jílová či vzdálenější Muglinov a Palackého. Podmínky, ve kterých rodiny mnohdy žijí, jsou žalostné,“ říká. O to víc se snaží dětem věnovat a začlenit je do hlavního proudu vzdělávacího systému. Pod vedením třídní učitelky a asistenta se děti učí počítat do 20, písmena nebo různé geometrické tvary. Seznamují se s finanční gramotností, správnými sociálními návyky a jsou celkově vedeny k větší samostatnosti.
„Dětem často čteme, aby si rozšířily slovní zásobu a procvičily paměť, pouštíme jim audiopohádky a ony nám pak vypráví děj,” popisuje. Podle Bindatsche děti, které pravidelně docházejí do nultého ročníku, bývají daleko úspěšnější ve škole než ty, které navštěvují jiný druh předškolního zařízení.
V okamžiku, kdy dítě ve výuce tápe, přispěchá mu na pomoc asistent. Bindatsch má tu výhodu, že probíranou látku může dítěti vysvětlit romsky, jestliže nerozumí dobře česky. Mluví totiž vedle němčiny a maďarštiny také čtyřmi dialekty romštiny včetně olaštiny. Běžně se stává, že romští předškoláci česky neumí a Bindatsch pak s nimi komunikuje dvojjazyčně, aby si před nástupem do školy zvykly také na češtinu.
„Naštěstí děti do sebe nasávají všechny informace jako houby a na konci roku nikdo nepozná, že na začátku neuměly česky, a do první třídy nastupují bez jakékoliv jazykové bariéry,“ pokračuje. Díky společnému mateřskému jazyku si je s dětmi i jejich rodiči bližší a lépe se mu buduje vzájemná důvěra.
„Máme rodiče a prarodiče pocházející z východního Slovenska, kteří jsou téměř negramotní a se svými potomky se učit nemohou. Navštěvuji je u nich doma v rámci své práce mentora a řeším s nimi prospěch jejich dětí, neomluvené hodiny nebo záškoláctví,“ vysvětluje. Mnohdy se přihodí, že se na něj rodiny obracejí s prosbou o napsání omluvenky do školy, protože to samy nezvládnou. V případě potřeby rodiče a jejich děti doprovází do pedagogicko-psychologické poradny a pomáhá jim během komunikace s psychologem. Jeho pracovní doba tak nekončí ve tři, ale často až pozdě večer.
„Občas řešíme věci i mezi regály v obchodě, když se náhodou potkáme. Neodmítám je, jsem rád, že ke mně mají důvěru, zajímají se o své děti a pokud se něco přihodí ve škole, chtějí to okamžitě řešit,“ říká. Často se od dětí dostanou k vlastním potížím s bydlením, závislostmi nebo chudobou. Bindatsch nemůže zapomenout na jednoho žáka, který se svou rodinou bydlel v polorozbořeném domě bez kusu střechy a většiny oken, přesto chodil do školy.
Nikdy není pozdě
Jediná cesta ven je vzdělání, i když cesta k němu pro sociálně znevýhodněné děti stále není přímá. „Otevřeně jim říkám, že jsem tehdy nastoupil na běžnou základní školu, kde jsem byl jediné romské dítě ve třídě. Učitelka mě hned přesadila do poslední lavice a vůbec se mi nevěnovala, jako bych pro ni neexistoval,“ vypráví Bindatsch. Po půl roce škola babičce doporučila, aby nechala malého Milana vyšetřit v pedagogicko-psychologické poradně. Argumentovali především tím, že přestup pro něj bude lepší, protože bude „mezi svými“. Babičce, která ho po tragické smrti otce od pěti let vychovávala, nikdy nic nevyčítal.
„Nemohla za to. Milovala mě, ale chyběly jí informace. Stejný osud potkal desetitisíce romských dětí. Stačilo rodičům říct, že jim bude ve zvláštní škole lépe, a bylo rozhodnuto,“ vypráví. Vzpomíná na okamžik, kdy přecházel od dětského pediatra k praktickému lékaři a do ruky se mu dostal výpis z jeho zdravotní karty, kde se dočetl, že v jeho útlém dětství byli odborníci přesvědčeni, že nikdy nebude umět číst ani psát. „Lidská krutost nezná mezí. Diagnózy Romům přiklepli jen tak od stolu, aniž by si uvědomili, že tím dítěti zničí život,“ rozčiluje se.
Vedle toho, že Bindatsch působí na základní škole už 17. rokem, vede taneční kroužek Luluďori (Květinka). Za dobu existence jím prošlo na tři sta dětí. Dnes už do kroužku docházejí potomci těch, kteří kdysi v souboru začínali. Kromě tradičního romského tance zkouší na romskou hudbu i scénický a současný tanec. Děti vystupují na školních akcích nebo festivalech jako Folklor bez hranic. Několikrát rozhýbaly autogramiádu hereckého páru Jany Bouškové a Václava Vydry nebo jezdí potěšit tancem seniory do domu s pečovatelskou službou.
„Bohužel žádné dítě se nikdy nerozhodlo pokračovat dál na taneční konzervatoř, přitom nadání by měly,“ myslí si a naráží na snižující se zájem o vzdělání s přibývajícím věkem. Jen polovina deváťáků pokračuje na střední školu. Je to často tím, že vycházejí ze sedmé třídy. I to je podle Bindatsche jeden z výrazných problémů segregovaných škol.
„Nabízíme jim, aby si u nás devátý ročník základní školy dokončili, ale zájem příliš není. Přál bych si, aby daleko víc dětí pokračovalo na střední školy nebo do učení a měly lepší šanci na budoucnost,” trápí se. Jenže od dětí sem tam slýchává, že je stejně nikde nevezmou a snažit se je zbytečné. „Připadá mi, že na svůj život v ghettu zcela rezignovaly. A já jim v takových chvílích vždycky připomínám svůj příběh,“ uzavírá.