Dominice Marhoul bylo pětadvacet let, když ji zasáhly deprese. Svůj život v té době popisuje jako pohádku. S partnerem budovala firmu, zakázky přibývaly, měla šťastný vztah, domov a přišlo i vysněné těhotenství. Krátce po narození syna se však vše začalo hroutit. Během půl roku ji postihlo několik osobních tragédií, ke kterým se přidaly finanční problémy. Dominika se ze šťastné, cílevědomé ženy plné sil během několika měsíců změnila k nepoznání a život pro ni začal být noční můrou. „Chtěla jsem se zabít, hledala způsoby, jak to udělat. Litovala toho, že jsem do tohohle odporného světa plného bolesti přivedla malé nevinné dítě a ještě mu v bříšku slibovala parádní jízdu. Vymýšlela jsem scénáře, jak zabít nejen sebe, ale i jeho. Naštěstí jsem byla tak slabá, že jsem neměla sílu nic z toho realizovat. A tak jsem byla jako zmrzlá v situaci, kdy mě život nebavil ani nedával smysl, nesnášela jsem všechno a v ničem neviděla naději,” vzpomíná. Odbornou pomoc se bála vyhledat, nakonec se jí podařilo postavit se na nohy samoléčbou. Tento přístup však dnes nedoporučuje. „Odhalení příčin deprese a případná samoléčba vnitřních démonů, které ji způsobují, jsou podle mě zásadní krok ke šťastnému životu. Ovšem bez podpory někoho, kdo ví, to vnímám jako nebezpečné. Riziko samoléčby je, že člověk otevře temný šuplík, na který není připraven, a sám tu hrůzu neustojí a podlehne, což může skončit i smrtí,“ říká. Kniha Z deprese ke štěstí, která dle autorky může být dobrým startem nebo doplňkem k odborné pomoci, bude od konce října v předprodeji v nakladatelství Pointa.
Vyhoření
První psychické problémy Dominiku Nichu Marhoul potkaly již dříve. Po maturitě našla zaměstnání v oblasti grafického designu a postupně si začala plnit svůj dětský sen, živit se výcvikem psů. Založila vlastní psí školu, získala klienty, vydělávala vysněnou prací se zvířaty. Místo radosti však přišlo vyhoření a Dominika se cítila čím dál hůř. „Tenkrát jsem se soudila, připadala si nevděčná, současně jsem byla zmatená. Ta hora nepochopení a neporozumění sama sobě, ten vztek, který jsem na sebe za to měla, a určitě i to, že jsem stále odmítala udělat krok kupředu, mě dostaly na dost hnusné místo. Cítila jsem se mdle, přišla jsem o chutě i emoce, byla jsem prázdná. Ráno jsem se nemohla dostat z postele, večer jsem nemohla usnout a v noci mě budily zlé sny,” popisuje pro HFC. „Tenkrát mi hodně pomohla návštěva gynekologie a povídání si s doktorem, což je jedna z mých oblíbených kapitol v knize, na kterou se můžete těšit,” dodává.
Deprese
Když se psychické potíže zmírnily, dostala Dominika opět velkou chuť do života. S partnerem začala budovat novou firmu, vzali se a rodina se rozrostla o syna Nicka. Nic však bohužel nešlo podle plánu, přišly náročné životní situace a tragédie. „Nejdřív smrt jednoho s pejsků, pak bankrot firmy a finanční problémy, smrt druhého pejska, hromadění dluhů, odpojení elektřiny, pak manžel odjel pracovat do zahraničí, abychom finanční situaci zvládli, nekonečné telefonáty s bankou o hypotéce. Stěhování na opuštěný statek bez internetu a nekonečná samota s novorozencem. Pak přišla smrt posledního pejska. Během těch šesti měsíců, kdy se tohle všechno událo, jsem se snažila držet pohromadě. Odmítala jsem si přiznat, že jsem se blížila znovu na to temné místo a najednou jsem byla tam,” vypráví.
Dominka se v té době uzavřela do sebe a o svých pocitech nemluvila s manželem, rodinou ani s přáteli. Neodhodlala se svěřit do péče lékařů. „Bála jsem se, že mě zavřou na léčení a neuvidím svého syna. Bála jsem se pustit si někoho k tělu. Bála jsem se i toho, že bych se bez přítomnosti syna zabila. Byla jsem kompletně ztracená, vyděšená a svázaná ve vlastním strachu,” vysvětluje a dodává, že ji tehdy odpuzovala také případná léčba medikamenty. „Představa, že mi někdo napíše prášek, pro mě byla jako odsouzení na smrt a nálepka vlastní neschopnosti.”
Předsudky a nepochopení
Právě předsudky a nedostatečná osvěta hrály podle Dominiky v jejím rozhodnutí velkou roli. „Dřív jsem si myslela, že jde o labilní lidi, o nějaké blázny. Třeba i to, že mají o kolečko víc. Soudila jsem a koukala na ně shora. Myslela jsem si a říkala spoustu nehezkých věcí jako ,na to já nemám čas’, ,oni se asi moc nudí a nevědí co dělat’, ,nechápu, že je to baví’. Všechny ty odporné věty mi vycházely kdysi z pusy, jenže pak se to stalo mně,” říká s tím, že pomocí knihy by chtěla ukázat i to, že psychické problémy mohou potkat každého.
Důvodem k předsudkům je dle ní i to, že lidé nemají chuť mluvit o negativních tématech. „Taky mi hodně lidí nevěří, že jsem depresí prošla, vždyť jsem prý ,normální’. Evidentně nesplňuji jejich očekávání, jak takový člověk vypadá. Určitě v tom tenkrát byla spousta předsudků a nepokory, ale především nepřipravenost. Dospělí nemluvili o problémech, sváděli řeč jinam, když byl někdo na psychiatrii, byl to cvok a blázen. A to doma, ve škole i ve filmu,” doplňuje.
Krok vpřed
„Bez života, bez síly se zvednout z postele. Věděla jsem, co potřebuju udělat, ale byla jsem neschopná to jít dělat. Bylo to, jako bych byla zalitá černou lepivou hmotou, která mě při každém pohybu i myšlence vysilovala a táhla zpátky na dno. Plácala jsem se v mateřství, soustředila se na rozvoj syna a u toho mě pořád děsila myšlenka, že tenhle prcek mě poznal jen jako zoufalou depresivní trosku. Nezažil to slunce plné energie, kterým jsem byla předtím,” popisuje Dominika období, kdy si uvědomila, že je potřeba situaci řešit. A tak začala hledat informace a možnosti. Ponořila se do čtení o psychologii a hypnoterapii, vyhledávala školení odborníků, to vše s cílem porozumět sama sobě a svému stavu. „A ono to fungovalo, najednou jsem se té hnusné temné černé depresi vzdalovala. Po dlouhé době utrpení jsem se dokázala od srdce smát a být zase šťastná. Vlastně jako bych se znovu narodila,” vypráví.
Lekce vztahů
Jednou z metod, která jí pomohla se posunout, byla lekce vztahů. „Většina z nás totiž cítí potřebu udělat doslova to opačné, než co doopravdy pomůže. Například v momentech, kdy potřebujeme nebýt sami, se chceme schovat doma a s nikým nekomunikovat. Ve chvílích, kdy potřebujeme mlčet, máme tendence mluvit. A spousta z nás má radu pro každého, zejména když potřebujeme poradit my sami. A nejen tímhle vším ničíme své vztahy,” vysvětluje Dominika, která se tehdy rozhodla jít proti svým přáním. O svých pocitech dlouho s nikým nemluvila, jednoho dne však zvedla telefon a zavolala první osobě, která ji napadla. Tehdy se vše začalo měnit.
Z deprese ke štěstí
Kniha Z deprese ke štěstí měla být původně svědectvím o prožité bolesti a strachu, během psaní si však autorka uvědomila, že je především o hledání štěstí a metodách, které mohou léčbu podpořit. Samoléčení, které jí samotné pomohlo, ale Dominika nedoporučuje. „Podle mě by se člověk měl obrátit na pomoc zvenčí. Najít si doktora, se kterým si sedí. Klidně si pomoci léky, ale uvědomit si, že léky řeší symptomy, ne příčinu psychických problémů. Čelit příčinám sám, bez pomoci, může být nebezpečné. Jsem silná osobnost a jsem ráda, že jsem to vůbec přežila,” připouští.
„Knížka je připomínka pro ty, kteří si myslí, že téma deprese se jich netýká. Doufám, že bude majákem pro ty, kteří se s depresí potkali nebo s nimi doma ještě bydlí. A věřím, že se stane i inspirací pro každého, kdo hledá své štěstí,” říká autorka o díle, ve kterém přibližuje především příčiny depresí i možná řešení a nabízí cestu, jak pochopit blízké, které duševní nemoc zasáhla. „Deprese mě naučila, že nikdy nevíme, co se odehrává v hlavě druhého a nejvíc nás často potřebují ti, kdo nás od sebe nejvíc odhání,” uzavírá. Informace a novinky o chystané knize můžete sledovat na facebookové stránce.
Foto: Archiv Dominiky Marhoul