Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Vzdělání rovná se nebýt v ohrožení chudobou a sociálním vyloučením,“ deklamuje svou mantru, kterou od ní slyšelo nespočet klientů, Kuchárová. Opakovaně i členky lokální skupiny Manushe, kterou vede. „Motivace není důležitá jen u dětí školou povinných, ale především u dospělých, protože oni jsou ti, kdo jsou vzorem pro své potomky a vnuky,“ rozpovídá se s tím, že podobně motivovala i svého syna, který se hned v 1. ročníku učiliště setkal s předsudky kvůli svému původu.
Její syn David se totiž před 15 lety učil v oboru kuchař-číšník a bylo nutné zajistit mu odpovídající praxi, která byla předpokladem pro postup do 2. ročníku. Tu ale romská rodina nemohla sehnat.
„Byli jsme pod obrovským tlakem. Obcházeli jsme všechny restaurace v okolí Chomutova, ale každý nás hnal ode dveří pryč, protože si mysleli, že by David jako Rom odrazoval hosty,“ vzpomíná. Nakonec se přece jenom poštěstilo a David mohl nastoupit do hotelu v Jirkově. Ovšem mělo to jeden podstatný háček, zatímco v kuchyni praxi absolvovat mohl, na plac ho vedoucí směny odmítal pustit. Změna přišla až po zásahu školy, která se jednoznačně postavila za svého učně. A to byl zlom, který tehdy 37letou jeřábnici zaměstnanou 17 let v dnes už neexistujících Válcovnách trub a železáren přiměl uvažovat o dálkovém středoškolském studiu. Nadšení z úspěšně zvládnutých přijímacích zkoušek nesdílel její manžel, který ji od možnosti zvýšit si kvalifikaci odrazoval. Byl přesvědčený, že žena patří k plotně a vzdělání k životu nepotřebuje.
„Zpočátku mé rozhodnutí jít studovat nechtěl pochopit, říkal, že si žijeme dobře a nic nám nechybí. Až po čase mě podpořil,“ vzpomíná Kuchárová a je ráda, že svým přístupem ke vzdělání šla příkladem i svému synovi, který se vydal v jejích stopách a po absolvování učiliště pokračoval na střední škole. Nakonec absolvoval ještě kurz pedagogického minima a dnes působí jako asistent pedagoga v přípravné třídě na základní škole v Chomutově, kam mohou docházet i děti s lehkým mentálním postižením nebo řečovými poruchami.
A změny v životě Kuchárové pokračovaly. Tenkrát totiž vznikala zcela nová pracovní pozice romského poradce při okresních úřadech, na které začala pracovat. Po třech letech, kdy se pozice pro změnu nečekaně zrušila a přešla pod městské úřady, zakotvila na celých 10 let v organizaci Člověk v tísni, kde působila jako pracovník terénních programů. Podílela se na zlepšení životní úrovně klientů a zvýšení jejich sociálních dovedností. Tehdy se setkala i s případy domácího násilí. Do paměti se jí zapsal zvlášť jeden. Matka s dětmi, která prchala před mužem ze Slovenska a chtěla se dostat z pražského vlakového nádraží na sever Čech, ale vůbec nevěděla jak. Narazila na nepoctivého taxikáře, který ji nejprve za pevnou částku slíbil odvoz, ale během cesty začal požadovat více peněz. Když mu řekla, že více nemá, vysadil ji mezi Mostem a Chanovem a ujel. Případ se dostal nejen k policii, ale také ke Kuchárové. Společně se svým kolegou Kristiánem Drapákem neváhala dětem zajistit stravu, léky, pleny i ubytování. „Paní mluvila pouze dialektem olašské romštiny a my jí absolutně nerozuměli, narychlo jsme sháněli tlumočníka. Nebyl na nic čas, jednat jsme museli okamžitě, protože žena byla už tak životem velmi zkoušená. Popáleniny po cigaretách na jejím těle mluvily samy za sebe,“ vybavuje si i po letech.
Strom soužití
Stále by si někteří Romové měli uvědomit, že vzdělání je více jak prioritní a v dnešní době se na něj klade daleko větší důraz než kdy jindy. Zároveň si uvědomuje, že každodenní dojíždění studentů středních škol do sousedních měst může mnohé rodiny finančně zatížit. Doporučuje proto rodinám budoucích středoškoláků, aby se obracely na organizace, které poskytují stipendia na cestovné nebo pro ně nezbytné školní pomůcky.
„Vzdělání rovná se nebýt v ohrožení chudobou a sociálním vyloučením,“ myslí si Kuchárová a cení si toho o to více, že pětice žen, se kterými v lokální skupině aktivně spolupracuje, zažívá ve svém životě posun. I když to jsou podle ní zatím jen malé krůčky v celém kontextu nového bydlení, změny zaměstnání nebo zvýšení kvalifikace. „Motivace není důležitá jen u dětí školou povinných, ale především u dospělých, protože to jsou oni, kdo jsou poté vzorem pro své potomky a vnuky. Proto jsem ráda, že ani jedna ze spolupracujících členek nežije na Březenecké nebo Kamenné, v sociálně vyloučených lokalitách, přestože osud ženám uštědřil několik tvrdých ran,“ rozpovídá se a svěří se, že podobně motivovala i svého syna, který se hned v prvním ročníku učiliště setkal s předsudky kvůli svému romskému původu.
„David se před patnácti lety učil na kuchaře - číšníka a my jako rodiče jsme se ocitli pod obrovským tlakem. Povinnou praxi, která byla předpokladem pro vpuštění učně do druhého ročníku, se nám nedařilo najít. Obcházeli jsme všechny restaurace v okolí Chomutova, ale každý nás hnal ode dveří pryč, protože si mysleli, že by David jako Rom odrazoval hosty,“ vypráví. Nakonec se přece jenom poštěstilo a David mohl nastoupit do jednoho hotelu v Jirkově. Ovšem mělo to jeden podstatný háček, zatímco v kuchyni praxi absolvovat mohl, na plac ho vedoucí směny odmítal pustit. Změna přišla až po zásahu školy, která se jednoznačně postavila za svého učně. A to byl zlom, který tehdy sedmatřicetiletou jeřábnici zaměstnanou sedmnáct let v dnes už neexistujících Válcovnách trub a železáren přiměl uvažovat o dálkovém středoškolském studiu. Nadšení z úspěšně zvládnutých přijímacích zkoušek nesdílel její manžel, který svou manželku od možnosti zvýšit si kvalifikaci značně odrazoval. Byl přesvědčený, že žena patří k plotně a vzdělání k životu nepotřebuje.
Kucharová si uvědomuje, že v současnosti se klade větší důraz na vzdělání než kdykoliv jindy. Zároveň ale ví, že delší studium, každodenní dojíždění může chudé rodiny neúnosně finančně zatížit. Proto společně se svými kolegyněmi pomáhají budoucím středoškolákům získávat stipendia na cestovné a nezbytné školní pomůcky.
„Všichni si ještě pamatujeme, když tu před deseti lety byla primátorka Ivana Řápková, která proslula svými extrémními názory a slovníkem. Nebo když si Dělnická strana nahlásila na severu Čech několik mítinků a místní Romové se pochopitelně cítili v nebezpečí. A to je přesně to, co bychom v Chomutově už zažívat nechtěli,“ uzavírá. I proto s Manushemi nedávno v místním parku zasadily vrbu jako symbol soužití mezi majoritou a Romy, které snad bude jen sílit a košatět jako ten strom.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Rena Horvátová