„Neděláme zas tolik jiného než jiní praktici, ale naše práce má jistá specifika,“ usmívá se zdravotní sestra Monika Vargová, která v ordinaci pro chudé při neziskové organizaci Armáda spásy pracuje už pět let. Právě ze dveří vyprovodila posledního pacienta svojí směny a ve čtyři hodiny ji vystřídá lékařka, která má na starosti složitější případy. „Obvykle ošetřujeme nejrůznější nezaléčené hypertenze, astmata nebo chronické bércové vředy. S klesajícími teplotami začínají přibývat omrzliny a popáleniny, které si lidé nechtěně způsobují, když se snaží v zimě zahřát,“ vyjmenovává Vargová a pokračuje: „A pak je to samozřejmě odvšivování a zbavování svrabu.“ Ani tehdy jí koutky rtů z úsměvu neklesají, naopak říká, že za pět let nepotkala pacienta, jehož potíže by ji překvapily, natož odradily. „Je to hezký pocit, když se z pacienta díky něčemu tak obyčejnému, jako je sprcha, vyloupne úplně nový člověk. Celý úplně povyroste,“ dodává.
Území nikoho
Ordinace má k dispozici sprchu přilehlé noclehárny a obvykle slouží hned dvě zdravotní sestry. Jedna tak může pomoci pacientovi s hygienou a přinést mu z přilehlého šatníku čisté oblečení, zatímco druhá dál pomáhá lékařce ordinovat. Jinak suterénní prostor s jednoduchou ordinací, čekárnou, skladem a šatnou pro personál žádný luxus nenabízí. Pro lidi bez přístřeší, kteří se k lékařům často z různých důvodů ostýchají a do zdravotního systému se vracejí, až když se nacházejí v nějakém akutním stavu, je to bez nadsázky spása.
„Drtivá většina chronicky nemocných pacientů neužívá medikaci, kterou by měla, protože nemá prostředky na doplatky. Díky nám se chudí lidé mohou ke svým předepsaným lékům dostat,“ vysvětluje. Podobně zprostředkovávají také vyšetření u specialistů, k nimž lékařka napíše doporučení, a sociální pracovník může pacienta doprovodit. „Nechodí jen lidé, kteří žijí na ulici, ale taky obyvatele sociálních bytů nebo ti, kteří v Praze nemohou sehnat lékaře,“ pokračuje.
V sociální ordinaci pracuje Monika Vargová pět let. Podle svých slov by neměnila a služba lidem ji stále naplňuje. (Foto: Kateřina Čopjaková)
Když ordinace v Tusarově ulici při Centru služeb Armády spásy otevřela, během prvního měsíce přišlo 180 pacientů. Ze země ji doslova vydupala zdejší ředitelka Jitka Modlitbová a spoluzakladatelka iniciativy Medici na ulici Andrea Pekárková, která zde dodnes ordinuje. Ve čtvrtek ji pak střídají lékaři pracující tu jako dobrovolníci. „Myslela jsem si, že není větší byrokracie než té v sociálních službách, ale pletla jsem se,“ směje se ředitelka Modlitbová. Když se v Armádě spásy rozhodli, že ošetřovnu, která fungovala roky, rozšíří na ordinaci praktického lékaře, nevěděli, co je čeká.
Tehdy jim pomohly evropské peníze z operačního programu Zaměstnanost ministerstva zdravotnictví. Druhá pražská sociální ordinace (ta první funguje při neziskové organizaci Naděje) se přidala ke čtyřem dalším provozovaným při centrech sociálních služeb v Plzni, Pardubicích, Olomouci a Ostravě. Pilotní projekt ministerstva zdravotnictví ale letos skončil a s ním i finanční podpora všech sociálních ordinací. „Jsme odkázáni na sponzorské dary a platby pojišťoven, ale zdaleka ne všichni klienti jsou pojištění,“ vysvětluje. Jejich kolegové z olomoucké ordinace už v červnu hlásili, že jim na provoz ordinace chybí peníze a platby pojišťoven pokryjí 30 % nákladů. „Ministerstva si nás přehazují jako horký brambor. Z pohledu ministerstva práce a sociálních věcí poskytujeme zdravotnické služby, tak nám má pomoci ministerstvo zdravotnictví, z pohledu ministerstva zdravotnictví pečujeme o lidi sociálně vyloučené, tak nás má podpořit ministerstvo práce a sociálních věcí,“ pokračuje Modlitbová s tím, že realita je však taková, že provoz doplácí z grantu od pražského magistrátu a darů veřejnosti (přispět na provoz můžete zde).
Noc na židli
Náročnou situaci navíc ztěžuje blížící se zima a zhoršující se ekonomická situace. Když se zaměstnanci včetně zdravotnického personálu začali ozývat s tím, že klientů je letos více, podívala se Modlitbová do statistik. „Jestliže loni jsme v denním centru v nejhorší zimě pomohli asi 160 lidem, letos už jsme na 180 denně a to zima ještě pořádně nezačala,“ zdůrazňuje.
Zimní program, který poskytovatelé sociálních služeb pro lidi bez přístřeší zajišťují pod pražským magistrátem, začal před několika málo dny a jeho kapacity se rychle plní. První týden v prosinci bylo v jednom z center v Malešicích obsazeno 20 lůžek z 50, v době vydání článku už to bylo 39, jenže aspoň část se musí nechat volná na noční příjmy v nejhorších mrazech.
„Mnoho pacientů jsou Slováci, Rumuni a Bulhaři, kteří zde pracovali na stavbách. S pandemií o práci přišli a skončili na ulici. Ti pojištění nejsou,“ říká sestra Vargová s tím, že následky socio-ekonomické situace mají u nich v ordinaci vždy asi dva roky zpoždění. A zatímco novináři se jich vyptávají, jestli už zaznamenávají případy lidí, kteří skončili na ulici kvůli inflaci a vysokým cenám energií, oni ještě sklízejí hořké plody covidu.
„Když přijde klient, který sotva sejde schody k čekárně, a vy jej nemáte kam uložit, protože lůžko je obsazeno někým jiným a už je na něj pořadník, je to těžké,“ povzdychne si lehce Modlitbová. V ideálním případě by totiž propojení ordinace s centrem sociálních služeb mělo pomoci řešit situaci komplexně. Od akutních zdravotních potíží přes bydlení po třeba oddlužení, tak daleko ale v Česku zatím nejsme právě kvůli nejistému financování. „Když není lůžko, je aspoň teplá židle, na které se dá přečkat noc,“ krčí rameny zdravotní sestra Vargová a dodává, že přes hluchá místa v systému by svou práci neměnila. „Naplňuje mě dělat to obyčejné čisté zdravotnictví, ve kterém jde ještě pořád o službu lidem,“ uzavírá a odchází na druhou směnu do centra v Nuslích.
Foto: Archiv Armády spásy