„Popadla jsem bratra za ruku a vyběhla s ním z bytu. Nevěděla jsem, kam půjdeme, ale už jsem nechtěla snášet otcovo bití,” vzpomíná Bohumila Sommerová na jedno z nejtěžších rozhodnutí ve svém životě. Celí promrzlí přijeli trolejbusem až ke své základní škole, tam se rozbitým okénkem protáhli do tělocvičny, kde je spící, schoulené do klubíčka, našel až školník při své ranní obchůzce. Bohumile bylo dvanáct let, její bratr Miro byl jen o rok mladší. Jejich neutěšenou situaci konečně začaly řešit zaměstnankyně místního odboru sociálně-právní ochrany dětí. Na úplné vysvobození z rodiny, jejíž hlavou a čerstvě i jediným dospělým členem byl na alkoholu závislý otec, si ale museli počkat ještě tři měsíce. Mezitím žili u babičky. Pak se sourozenci ocitli v dětském domově v Plzni, kde záhy začali rozvíjet svůj talent.
Moci zpívat
„Už dříve otec hodně pil, ale potom, co ho opustila dlouholetá družka Ingrid, se vše ještě zhoršilo, byl den ode dne agresivnější,“ vysvětluje, proč v otcově péči nechtěli ani nemohli zůstat. Rozhodnutí soudu definitivně padlo 21. března roku 1995, tehdy za nimi přišla teta a pod záminkou, že musí na lékařskou prohlídku, je odvedla do dětského domova. „Otec dlouho nechápal, proč jsme od něj utekli. Ale my jsme chtěli žít bez strachu, mít zázemí a chodit normálně do školy. To jsme našli až v dětském domově Domino v Plzni,“ pokračuje. Zatímco doma se už od devíti let musela starat o domácnost a mladší sourozence, které měl otec se svou družkou Ingrid, v ústavní péči mohla být sama zase dítětem. „Silně jsem přilnula k jedné z vychovatelek, „tetě” Blance. Brala si mě domů na Vánoce i prázdniny. Dodnes ji považuji za součást své rodiny,” vzpomíná na ženu, která se pro její další život stala zásadní. S biologickou rodinou se sourozenci až na občasné návštěvy babičky nestýkali, o matce ani nevěděli, kde se nachází. Právě „teta” Blanka vedla pěvecký sbor, v němž brzy rozpoznali, že sourozenci mají hudební talent, a poslali je na základní uměleckou školu. „Když babička zjistila, že chodíme na sbor, tak nás zmlátila. Považovala zpívání ve sboru za ztrátu času. Chtěla, abychom se starali spíš o domácnost,“ vypráví Sommerová s tím, že v dětském domově měli zcela jiný přístup. Když sourozenci ukončili povinnou školní docházku, podpořili je v rozhodnutí pokračovat na konzervatoř.
„Miro v té době poslouchal Dominga, Carrerase či Pavarottiho a naprosto se do opery zamiloval, přesto o studiu zpěvu nejprve vůbec neuvažoval, chtěl se vyučit opravářem hudebních nástrojů,” popisuje klikatou cestu ke studiu klasického zpěvu. Pod vedením někdejší zpěvačky Semaforu, sólistky plzeňské opery a uznávané profesorky Lilky Ročákové Rybářové její talent rychle rozkvétal. Studium sourozenců navíc opakovaně podpořila nadace modelky a filantropky Terezy Maxové, díky které si mohli dovolit kvalitní techniku jako diktafony pro záznam svých výkonů.
Po absolutoriu Sommerová pokračovala na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a v péči dětského domova zůstala do nejzazšího věku 26 let. Po prvním dítěti působila v menších rolích v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde je její bratr Miro Bartoš dodnes sólistou s povinností sboru. Publiku utkvěla coby kuchtík ve Dvořákově Rusalce nebo v roli opičky v představení Žvanivý slimejš. „Inscenace měla velký úspěch, když ji vedení divadla po mnoha reprízách ukončilo, muselo ji pro zájem veřejnosti brzy zase vrátit k nastudování,” vzpomíná s úsměvem. Tehdy už ale čekala třetí dítě a v obnovené inscenaci hrát nemohla.
„Touha stát se matkou byla vždycky silnější. Sama jsem mateřskou náruč ztratila příliš brzy, proto jsem chtěla být svým dětem vždy nablízku a o náruč je nepřipravovat. Přesto mi zpěv na rodičovské pochopitelně chyběl, na druhou stranu mi chyběla rodina, když jsem každý večer vystupovala v divadle,“ líčí dilema, které ji trápí celou kariéru. „Měla jsem takový strach, že je ztratím. Žila jsem pořád s obavou, že o své milované přijdu, ale čím jsem starší, tím jsem pochopitelně vyrovnanější a dokážu se svými obavami lépe pracovat,” dodává čtyřnásobná matka.
Helena, ne matka
Svou biologickou matku viděla Bohumila znovu poté, co je opustila, až v dospělosti. Když se lehce zranila během autonehody, nečekaně ji navštívila. „Do pokoje vešla vychovatelka a říká, že mě přišla navštívit moje máma. Nejprve jsem vůbec nevěděla, o kom mluví. Hned za ní šla žena, která mě porodila a začala se se mnou bavit tak, jako by mě nikdy neopustila. Bylo to opravdu zvláštní setkat se s ní po těch letech nezájmu,“ popisuje setkání.
Se svou matkou se začala stýkat daleko více, až když se jí narodily děti. Určitý odstup si ale drží stále. Vztah se svým otcem se jí podařilo po letech zlepšit, přesto vřelejší vztah k němu našel její bratr Miro. „S rodiči jsem si minulost nikdy nevyříkala, protože se o ní nechtějí bavit,“ dodává.
Její dcera Barča dokonce sama konfrontovala svou babičku a zeptala se jí, proč se o své děti nestarala, ale odpověď nedostala. Bohumila dnes přiznává, že postupem času si uvědomila, že na minulosti už tolik nelpí.
„Když jsem přišla na svět, bylo jí jen osmnáct let. O deset měsíců později se narodil Miro. Měla to těžké, ale když už se rozhodla nechat si nás, měla se o nás taky postarat. Jenže ona vždycky dala přednost svým partnerům, kterým vadilo, že jsme tmavé pleti, když nás má máma s Romem,” pokračuje. Své čtyři děti sice vede k tomu, aby znaly svou babičku, ale nechat je matce na hlídání se zdráhá. Když o ní mluví, nazývá ji křestním jménem Helena, nikoliv matkou.
Díky svému osudu se dostala k práci noční vychovatelky v dětském domově, kde strávila podstatnou část svého dospívání. To jí umožnilo být dětem, které z různých důvodů opustila vlastní rodina nebo se o ně nejsou schopni postarat, blíž než kdokoliv jiný. Po dvou letech musela zaměstnání, které jí dávalo smysl, na určitý čas přerušit, ale po rodičovské dovolené se plánuje ke své práci vychovatelky vrátit. „Naprosto mi vyhovuje pracovat v noci a přes den se starat o rodinu, která mi je vším,“ usmívá se Bohumila a prozradí, že její práce spočívá v tom, že dohlíží na noční klid a režim. Snaží se, aby děti měly během její služby ráno přichystanou snídani, čisté prádlo nebo také oběd. Problém vidí spíš v komunikaci s některými rodiči, kteří podkopávají autoritu některých vychovatelů. „Když jim něco jako vychovatelé nechcete povolit, zavolají rodičům a ti vám hned volají, ať jim to dovolíme. Občas se ocitnete v začarovaném kruhu,“ posteskne si.
Nejsmutnější je pro ni ale období prázdnin. Zatímco se jiné děti nemohou dočkat volna od školních povinností, některé děti z dětského domova se setkávají s tím, že čas strávený s rodinou je pro ně zklamáním. „Už jsme měli případ, kdy se nám hned druhý den vrátilo dítě do dětského domova, protože v rodině to absolutně nefungovalo, přitom se na rodiče těšilo. Nebo ho rodiče předčasně vrátili, přestože u nich měl zůstat delší čas. Pak se narychlo musí celý plán překopat, protože je menší obsazenost skupin, například ze čtyř funguje pouze jedna. Ostatní děti jsou buď doma, nebo na táborech a vy se o něj musíte postarat a zajistit mu základní potřeby. Vždycky se to nějak nakonec vyřeší, jde nám hlavně o bezpečí dítěte,“ říká upřímně. Sama se občas podivuje, do jakých podmínek se dítě z dětského domova vrací. „Už se vyskytl případ, kdy v rodině proběhlo šetření, dítě odjelo na Vánoce domů a když se vrátilo, zjistili jsme, že doma neměli dostatek jídla a nefungovalo jim topení či světlo,“ říká. I proto by uvítala větší podporu ze strany OSPODu, kdy by jednotlivá zařízení měla větší pravomoci, než je tomu doposud. Běžnou praxí je, že rodič, jakožto zákonný zástupce, má větší pravomoc než zařízení, ve kterém dítě vyrůstá. Podobně důležitou vnímá i podporu biologické rodiny, o což se dlouhodobě snaží například Nadace Terezy Maxové či jiné organizace zaměřené na práva dětí.
Rodina na prvním místě
Ze všech dětí, které aktuálně žijí v dětském domově Domino, je romských přibližně polovina. Přestože už dětem nikdo nezakazuje mluvit romsky nebo se zajímat o romskou kulturu a historii, stále podle Sommerové podpora romské identity není zdaleka tak samozřejmá, jak by měla být. Mladí Romové, kteří v dospělosti odcházejí z ústavní péče, pak ještě složitěji hledají své místo ve světě. „Vzpomínám si, když poprvé do Domina dorazil výtisk romských novin Romano hangos, kde byly články v romštině. Koukala jsem na to jako zjara. Bylo to pro mě neuvěřitelné. Třeba česko-romský slovník mám doma a ráda si v něm jen tak listuju,” říká a dodává, že ona sama měla romštinu naposlouchanou ještě z rodiny a v dětském domově si pak na kazetě neustále pouštěla Věru Bílou či legendární Fečovce.
Po divadle se jí sice stýská, péče o nejmladší Marušku ale zatím v jejím denním rozvrhu hraje prim. Příležitostně vystupuje alespoň na soukromých a charitativních akcí, které ji udržují v kontaktu s profesí. Nedávno si tak její precizní soprán mohli poslechnout návštěvníci kapličky sv. Barbory v Obytcích u Klatov. Po boku svého bratra už počtvrté vystoupila na multižánrovém festivalu K.A.F.E v Kyšicích s repertoárem složeným z písní Jarka Nohavici, Waldemara Matušky či Hany Hegerové nebo z muzikálu Dracula. „Moc ráda bych si zazpívala s romskou slovenskou cimbálovou kapelou Cigánski Diabli nebo získala roli Violetty z opery La traviata či Mařenky z Prodané nevěsty,“ zasní se na závěr.