Na jakých filmech jste se dosud podílel?
Zatím na hororovém snímku Demonic kanadského režiséra Neilla Blomkampa, který v srpnu vstoupil do kin. Předpokládám, že postupem času se objeví v tuzemské distribuci. Bylo skvělé, že nám dal režisér volnou ruku a nemuseli jsme s ním konzultovat každý detail. Podařilo se nám do filmu zakomponovat i čistě naše nápady. Máme za sebou i pokračování Army of the Dead (Armáda mrtvých), který je o prolamování sejfů. Ve filmu se díky našim záběrům diváci podívali dovnitř komplikovaného sejfu, kde mohli sledovat, jak se hlavnímu hrdinovi Dietrovi dařilo jej prolomit.
Byla pro vás vidina práce pro Hollywood tím hlavním lákadlem?
Pracovat pro Hollywood lákadlem bylo a ještě o to víc, že UPP hledali odborníka z mé branže pro nový způsob vytváření filmu. Stále sice pracujeme s tradičními filmovými efekty, jako je zelené plátno nebo skládání jednotlivých obrázků, nevýhoda toho všeho však je, že tento způsob filmařiny trvá dlouho. Počítač musí nejprve všechno nakreslit, vytvořit si modely a poslat někam, čemu se říká renderfarma, ve kterých jsou k dispozici obvykle tisíce pracujících slotů. Touto technikou vznikají filmy od Pixaru nebo Disneyho, třeba Ledové království. Zároveň pracujeme s novou technologií, díky které jsme schopni všechny obrázky vidět v reálném čase. Nemusí se tedy čekat na výsledek, ale vidíme ho téměř okamžitě.
Jsou vůbec vizuální efekty aplikovatelné i na snímky v tradiční české kinematografii?
Vytváříme počítačové animace i pro české filmy a pohádky. Spolupracujeme například s režisérem a scenáristou Janem Svěrákem mladším nebo Karlem Janákem. Možná jste viděla pohádku O vánoční hvězdě, kde se objevují hvězdy a měsíc ve vzdušném zámku, a právě ten zámek kreslila UPP. Jsem rád, že pomáháme českému filmu, snažíme se zpřístupnit film i lidem, kteří mají originální a zajímavé nápady, což čeští filmaři bezesporu jsou, i když nedisponují tak velkým budgetem jako zahraniční produkce.
K tomu je zapotřebí špičková technika. Jaký je současný trend a rychlost, s jakou se vyvíjí?
Snahou je, aby se výroba filmů už nepohybovala v řádu milionů, ale byla přístupnější a levnější. Využíváme k tomu techniku, která je určená pro hráče počítačových her. V dnešní době jsou hry tak pěkné, že by se obrázky z nich daly použít i na jiné účely, třeba na film. Sice to není ještě úplně tak dokonalé, jak bychom si to představovali, ale už se to k tomu pomalu blíží. Připravujeme se na dobu, kdy počítačové hry toto období překlenou a budou natolik realistické a použitelné pro film světového formátu. A k tomu nám stačí herní grafické karty - součástky, které se dají běžně koupit do počítače. Nicméně je pravda, že pracujeme na těch nejdražších a nejvýkonnějších kartách NVIDIA RTX 3090. Jsme možná jediní v republice, kdo má tolik tak výkonných karet. Cena jedné byla kolem padesáti tisíc korun, dnes je o trošku vyšší.
Takže filmové nástroje jako kamerový jeřáb nebo jezdící dolly už jsou za zenitem?
Natáčíme i standardním způsobem, ale pokud se nám podaří použít moderní technologie, šetří nám to čas. Proto používáme LED stěnu tvořenou ze sta obrazovek. Taková stěna stojí dost peněz a běžný filmař si ji nemůže dovolit. LED stěna se začala běžně používat v Hollywoodu. Už to není o tom, že herec stojí před zeleným plátnem a nevidí, co je za ním. Herec ví, co se v tu chvíli na place děje, a lépe se mu hraje. Díky stěně se světlo z obrazovky odráží herci i na jeho pleti, vlasech a třeba i brýlích, což je u zeleného plátna problém a musí se dodatečně řešit v postprodukci. A nejvíc ji oceníme v okamžiku, kdy máme na setu děti, které koukají všude možně, ale když se za nimi objeví obrázek z filmu, dívají se na něj, jako by byly v reálném prostředí. Západ slunce v reálném čase můžete točit třeba patnáct minut, ale s LED stěnou klidně celý den a přitom nemusíte čekat na záběry týden, než se „vyrendrují“. Efekt s LED technologií je okamžitý a hned složený v kameře. Zároveň těch scén můžete udělat stovky.
Setkal jste se někdy s negativní zkušeností? Třeba ze strany kolegů? Přeci jenom Rom působící jako programátor ve specializovaném týmu zaměřeném na filmovou produkci není ještě častým jevem.
Ve filmové tvorbě i v ostatních technických profesích jsou lidé zvyklí, že se setkávají s lidmi z celého světa s různými národnostmi. Řekl bych, že technicky založené firmy v Praze jsou více multikulturní než zbytek ČR. Mít vzdělání a nějakou specializovanou profesi je vlastně vstupenka do světa tolerantnějších lidí.
Ze čtyřkaře až k titulu inženýra
Než jste začal působit u filmu, věnoval jste se umělé inteligenci v telekomunikační firmě. Je vůbec reálné, aby nahradila ve firmách běžného zaměstnance?
Běžný člověk si pod tím představí robota, který mluví a chová se jako člověk. Programátor si ale nic takového nepředstavuje, protože to, jak se robot chová, nazýváme silná umělá inteligence a všechno ostatní je pro nás „jen“ umělá inteligence. Silnou umělou inteligencí se zabývá jen hrstka vědců. Zatímco ta běžná umělá inteligence je jen o tom, že programujete počítač a poskytujete mu data. Většina z nás má chytrý telefon a v něm foťák, který má různé filtry. Doma máme televizi, která si nízké rozlišení filmu umí automaticky upscalovat, tedy upravit, aby obraz nebyl rozmazaný a podobně. Dovedu si představit, že by roboti ve firmách uklízeli místo uklízeček, ale bylo by to ve spolupráci s člověkem, protože by na všechno nestačili. Jedna věc je vyvinout umělou inteligenci, která je užitečná pro lidi, ale není ještě samostatná, a druhá věc je vytvořit inteligenci, která bude zcela samostatná. To je něco, co by lidé chtěli. Je to případ i Tesly Elona Muska, který slibuje už několik let, že vytvoří auta, která budou jezdit sama a úplně všude, ale pořád se mu to nedaří a možná ani nepodaří.
Proč myslíte?
Příklad může být cyklista na vozovce, který stojí na místě a přitom nesleze z kola dolů. Do toho se ještě pohupuje dopředu dozadu, přitom zůstává stát, protože čeká na červenou. Samojezdící auto přesně tohle zmate, neboť detekuje cyklistu, který nejede, a neví co s tím. Výsledkem toho je, že auto zůstane stát na místě nebo se zasekne. Tuto zcela běžnou situaci by řidič jednoduše pochopil, ale auto tohle nepochopí.
Potřebuje lidstvo vůbec autonomní auta?
Jedna z myšlenek je, že kdyby ta samojezdící auta byla bezpečná a dokonce bezpečnější než samotní řidiči, zachránilo by to mnoho životů. To je nejspíš pravda, protože autonomní auto by si samo o sobě nedovolilo zvýšit rychlost nad povolený limit. Spousta lidí zbytečně zemře na vozovkách kvůli překročení rychlosti, ale kdyby určité procento aut bylo samojezdící, tak by se nehodovost výrazně snížila.
Čím si vysvětlujete, že právě autonomní auta vyvolají u veřejnosti značnou kontroverzi, přitom u letadel se nad používání autopilota nikdo nepozastaví?
Když samojezdícímu autu ukážete obrázky kočárku, pozná, že tohle je kočárek. Pokud mu jich ukážete milion, je šance, že pochopí koncept, i když půjde o zcela nový typ nebo jinak barevný. Díky tomu rozpozná jakýkoliv kočárek a bude vědět, že má zastavit nebo přizpůsobit svojí jízdu. Často autonomní auta vidí lépe než člověk, používají senzory, aby se zorientovala kolem sebe. Dokonce mohou vidět i za roh, kam řidič nevidí, a mají rychlejší reakce. Problém je, že auta jsou opatrná a nejedou v situaci, kdy by člověk jel. Autonomní auta mohou být užitečná a z toho důvodu je lidé budou v budoucnu vyžadovat. Představte si situaci, kdy jedete autem do práce a řídíte, a v okamžiku, kdy se dostanete do cíle, autu řeknete, aby se vrátilo domů. Auto skutečně dojede před váš dům a zaparkuje. Váš partner, který zůstal doma, může auto využívat. Nebo jedete někam na výlet, dojedete na místo a nařídíte autu, aby vás čekalo na druhé straně kopce, který se zrovna chystáte vyjít. A skutečně vás tam bude čekat. To je přeci paráda. Dnes máme běžně v autě zabudovaný systém, který sám zaparkuje, aniž bychom se dotkli volantu. Je to spolupráce automatického systému s člověkem. V některých situacích nám mohou být auta nápomocná, například na dálnici zvládnou řídit dobře a řidič se nemusí tolik soustředit na jízdu. V hustém provozu někde na náměstí, kde je spousta lidí, bude zase řídit člověk. Umělá inteligence bude doplňovat lidi a pomáhat jim, ale nemyslím si, že by je zcela nahrazovala.
Když se vrátím o krok zpět, v telekomunikační společnosti jste pomocí umělé inteligence zabraňoval útokům na prolomení telefonní ústředny. Co si pod tím představit?
Tím, že jsem vystudoval počítačové vidění, přešel jsem od běžného programování naplno k umělé inteligenci a začal pracovat pro telekomunikační firmu, která se zabývala mimo jiné detekcí podvodných telefonních hovorů. Měl jsem na starosti jednoduché útoky, kdy někdo někomu zkopíruje SIM kartu a pak se za něj vydává, až po ty sofistikované útoky třeba na telefonní ústředny, kdy útočník volá z napadené české ústředny na drahé číslo do Afriky. Hacker získá neoprávněný přístup a volá z ústředny, kterou napadl. A protože je číslo mezinárodní, není způsob, jak ihned zjistit, že číslo je zpoplatněné. Telekomunikační firmě přijde obrovský účet a ona ten účet předá zákazníkovi, který vlastní ústřednu. Zákazník se pochopitelně diví, jak je možné, že přišel účet na dva miliony během pár minut. A to je možné, protože ústředna má šedesát linek a všechny najednou volají na to drahé číslo. Potom se vyplatí zaplatit člověka, který konkrétní problém řeší, aby nedocházelo k obrovským ztrátám.
V jednom rozhovoru jste říkal, že obor, který jste vystudoval, je kombinace vědy, techniky matematiky a různých oborů programování. Matematika od studia mnoho lidí odrazuje, jak to bylo u vás?
S matematikou jsem vždycky bojoval. Na základní škole jsem ji zvládal, na střední škole už to žádná sláva nebyla, byl jsem čtyřkař. S matematikou jsem bojoval i na vysoké, studoval jsem obor Computer Vision, kde bylo matematiky tak moc, že jsem dokonce některé předměty musel opakovat, jelikož jsem se je nestačil za ten půlrok naučit. Při škole jsem pracoval, což se kvůli náročnosti studia na ČVUT nedoporučuje. Matematika v technických oborech není na univerzitě o tom, zda na to má člověk hlavu nebo nadání. Je to o vytrvalosti. I matematika se dá naučit. Vysoká škola je od toho, aby vás naučila technickému a logickému myšlení a ona vás to za těch pět let opravdu naučí. V každém semestru projdete šesti předměty a to je velká nálož. Jde o to, aby se člověk nenechal demotivovat, byl vytrvalý a řekl si: dobře, teď se mi to nepovedlo, tak já si ten předmět zopakuji a budu se mu víc věnovat.
Nakonec jste se ze čtyřkaře dopracoval až k titulu inženýra.
Matematika na střední škole je úplně jiná než na univerzitě a určitě neplatí, že pokud studentovi nešla matematika na střední škole, bude to tak i na vysoké. Kdybych místo státnic šel na zkoušku z matematiky na střední škole, a to i v době, kdy jsem byl nejvíce našprtaný, tak bych stoprocentně dostal zase čtyřku. Na vysoké škole se zajímají o logické myšlení a jak matematická pravidla do sebe zapadají. Nezajímají se pokaždé o to, jestli je to numericky správně. Na vysoké škole nepracujete vždy s numerickými výpočty, ale spíš se snažíte něco dokázat. I tady bylo toho počítání mnoho, ale to se musí natrénovat.
Odrazovalo vás okolí od studia na ČVUT?
Naštěstí jsem se nikoho na názor neptal a podal si přihlášku. Ale je dost možné, že kdybych se zeptal, zda je vůbec rozumné podat si přihlášku zrovna na fakultu elektrotechnickou, tak by mi učitelé řekli, že rozhodně není, protože se čtyřkami z matematiky studovat na takové škole nemůžu. Podobně by na tom byli i profesoři na fakultě. Jednou jsem je zaslechl, jak si mezi sebou říkali, že studenti z běžné střední školy nebo z průmyslovky nemají šanci se na školu dostat, protože na to nemají. Proto potřebují gympláky. A já byl absolventem průmyslovky, měl čtyřky z matematiky, a přesto jsem na vysoké škole nakonec uspěl. Bylo to náročné a nebylo to zadarmo. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl spoustu spolužáků, kteří byli mnohem chytřejší než já, a určitě měli na střední jedničky, ale na rozdíl ode mě školu neudělali. Chyběla jim vytrvalost a tvrdohlavost, která je zrovna mně vlastní.
Podporovala vás rodina během studia?
S mámou se podporujeme pořád. Učila se se mnou hlavně na prvním stupni základní školy, kontrolovala mi úkoly a velmi se mi věnovala. Dnes máma pracuje jako terénní sociální pracovnice a do toho studuje sociální pedagogiku na UJEPu. Naše role se prohodily a jsem to teď já, kdo pomáhá a podporuje a předává zkušenosti, které se jí na vysoké škole hodí. Táta maturitu ani vysokou nemá, je vyučený kolejář, což je dnes zaniklý obor, který plně nahradily stroje. Celý život pracuje na šachtě a už to tak nejspíš i zůstane.
Romové na školách čelí předsudkům
Kromě přístupu ke studiu a podpoře rodiny jste vystudoval i díky stipendiu pro romské vysokoškoláky. Jak dnes hodnotíte tuto etapu života?
Bez podpory stipendia bych studium zvládal těžko. Stipendium pro mě bylo existenční a velice důležité. Použil jsem ho na zaplacení kolejí, protože to je vlastně ta největší položka při studiu, pokud nepocházíte z města, kde máte školu. Ubytování stojí velké peníze, i když je kolej levnější než pronájem bytu. Pro mě to v tu chvíli bylo mnoho peněz i přesto, že jsem měl během studia práci.
Dnes finančně podporujete studenty ze socioekonomického znevýhodněného prostředí. Zároveň jste bez nároku na honorář vytvořil pro organizaci Romea žádost o stipendium pro romské studenty.
S Romeou jsem začal spolupracovat poslední rok studia. Měl jsem tehdy stipendium od Nadace OSF, kde byla celá řada podmínek. Například absolvovat jazykový kurz a věnovat se dobrovolnické činnosti. Během prvního ročníku středoškolských stipendií jsem se nabídl, že bych pro ně vyvinul online žádost, a už jsem toho zůstal, i když dávno nejsem stipendista. Každý rok žádost zdokonaluji a vylepšuji. Letos jsem se snažil zautomatizovat čtení známek z vysvědčení pomocí umělé inteligence, použili jsme k tomu QR kódy, které školám doporučuje vyhláška ministerstva školství. Díky tomu si můžete lehce spočítat průměr. Stačí k tomu chytrý telefon a hned se vám známky načtou, a to i včetně osmé třídy, i když na vysvědčení nejsou uvedené.
Někteří romští studenti se během studia setkávají s předsudky nebo šikanou, často kvůli tomu školu raději předčasně ukončí. Setkal jste se v minulosti s něčím podobným?
Na střední škole jsem se s předsudky setkal, asi jako většina romských studentů. Většinou se jednalo o náhodné komentáře na chodbě nebo posměšky starších studentů. Vzpomínám si, že nejtěžší pro mě byla osamělost, protože se mi v prváku špatně zapadávalo do kolektivu. Možná to ani nebylo kvůli tomu, že by mě ostatní nepřijímali, ale proto, že já sám jsem postrádal sebevědomí. Osobně nemám hezké vzpomínky na střední školu, bylo to temné období a plné učení. První ročník studia je pokaždé náročný a je potřeba tento fakt akceptovat a vytrvat. Šikanu řešit už v zárodku. Mám zkušenosti, že si člověk po čase najde kamarády, zapadne a naváže kontakty. Na vysoké nebo v zaměstnání už jsem se s předsudky nesetkával. Je dost možné, že jsem vůči těmto projevům slepý nebo je už nevnímám. Jako programátor jdete na pohovor s tím, že už máte co ukázat. Minimálně bakalářskou nebo diplomovou práci. Nikdy nejdete žádat práci s čistým listem, ale umíte prokázat technickou zdatnost. A nesetkávám se s předsudky ani v běžném životě. Když se projdu Prahou, tak na mě automaticky mluví anglicky, protože si myslí, že jsem Ind. A já jim anglicky odpovídám, i když oba mluvíme česky. Když to pak vyjde najevo, od srdce se tomu zasmějeme. Důvody studentů ukončit školu předčasně chápu, ale když se ohlédnu zpětně, ta vidina lepšího života stála to za to.
Na jedné přednášce jste ke svému životnímu vzoru přirovnal malé kotě. Čím vás tak zaujalo?
I když je kotě malinké, nic nezná, je troufalé a snaží se pokaždé někam vydrápat a skočit. Často skok nezvládne a spadne na zem, jenže se nenechá odradit, protože si vlastně neuvědomuje, že je tak malinkaté a překážku nezvládne zdolat. Zkouší to neúnavně znovu a znovu, než se mu to povede. Takový by měl být i člověk – nevzdávat se, zkoušet a neskončit hned poté, co zažije neúspěch.
Motivoval jste během přednášky i některé romské středoškoláky ke studiu technického oboru?
Z médií vím o olašském Romovi, který od nového akademického roku začne studovat na ČVUT. I on vystudoval průmyslovku. Nemyslím si, že jsem ho ke studiu motivoval já, ale jsem rád, že se najdou další lidé, kteří se pro studium rozhodli. Vnímám, že vzdělanost u Romů se rok od roku zvyšuje, sám se se studenty potkávám během setkání Baruvas (Rosteme), kde je najednou třeba sedmdesát středoškoláků a vysokoškoláků. Vedle nich jako hosté setkání i další vzdělaní Romové, kteří jsou dnes úspěšní ve svých profesích.
Co pro vás osobně znamená romství?
Identitu. Romštinu neovládám, protože tím jazykem nemluví ani moje máma. Děda mámu záměrně romštině nenaučil, protože chtěl, aby lépe zapadla do majority. Táta také nemluví, protože vyrůstal v dětském domově a v tu dobu se romská identita nepodporovala. Sourozenci, kteří tam s tátou tehdy vyrůstali, měli od vedení dětského domova zakázáno se mezi sebou romsky bavit. Několikrát mě napadlo, že bych se romsky naučil, ale tím, že nebyl čas jít do studia naplno, sešlo z toho. Komunistický režim se na stavu romštiny bezesporu podepsal. Musíme si uvědomit, že dítě, které je bilingvní a ovládá vícero jazyků, má neskutečnou výhodu. Je to pro něj „jazyk zadarmo“. V okamžiku, kdy bude přebírat ve škole třetí, nebude muset vynaložit takovou námahu, aby se ho naučil.
Foto: Rena Horvátová