Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Proč je podle vás důležité, aby existovaly projekty zaměřené na romské ženy?
Říkáme, že ženy jsou takové agentky změn. To proto, že romské ženy a nejen romské přinášejí informace do svých rodin, jednají s úřady, se školami. Takže když budou dobře informované, dokáží postupně měnit běžný chod rodiny nebo komunity. Navíc hrají důležitou roli ve výchově dětí, a to jak dcer, tak synů. A to je důležité, jakým způsobem chceme novou generaci formovat.
Vedete ženskou romskou skupinu Manushe, kam se během té doby její členky posunuly?
Manushe se staly jakýmsi odrazovým můstkem pro ty, které chtěly být aktivní. Některé z nich, jako paní Olga Fečová nebo Jarmila Kuchárová a další, se v pozdějším věku rozhodly studovat nebo absolvovat rekvalifikace v oblasti podnikání a osobního rozvoje. Jiné zase založily vlastní organizace ve svých městech na pomoc potřebným nebo absolvovaly politický výcvik pro romské ženy a následně kandidovaly za majoritní politickou stranu v parlamentních volbách. Rozhodly se tak především proto, jelikož v české politice jsou ženy stále silně podreprezentovány. Ale nezahálely ani ženy, které se do založení vlastních sdružení nehrnuly a naopak působily o to víc uvnitř skupiny. Přicházely s nápady na stále nové projekty, které jsme poté i realizovaly. Takto vlastně před lety vznikl počin Mami, tati, já chci do školy, o několik let později Jileha a stejně tak i stále probíhající projekt Bidaripen, který je daleko více zaměřený na změny v komunitě a nastavení spolupráce se samosprávami. Manushe se vyvíjely společně, jako skupina si vybudovaly určitý kredit, přesto vždy šlo, a stále nám ještě jde, o posílení romských žen a jejich postavení v rodině, v komunitě, potažmo v české společnosti.
Jak hodnotíte úspěšnost tohoto projektu?
Když si vezmu, že Manushe vznikly jako neformální skupina a skvělý počin Marty Hudečkové a Lidije Grebo, pak ušly opravdu dlouhou cestu. Pozitivně se na formování skupiny podepsalo dlouhodobé vedení Martiny Horváthové, která během těch 14 let odvedla se ženami mimořádný kus práce. Přesto se na Romky musíte dívat otevřenýma očima a nesrovnávat, protože vedle žen, které mají nízké sebevědomí a pocházejí ze sociálně vyloučené rodiny nebo jsou ovlivňovány genderovými stereotypy a předsudky, jsou tu ženy, které jsou samostatné, vzdělané a sebevědomé. Máme skvělé výsledky, a to i přesto, že jsme se během těch let nijak zvlášť nesnažily o profesionalizaci Manushí, dosud stojí především na dobrovolnické práci. Tedy na velké zátěži jednotlivých žen působících po celé České republice, které tuto práci vykonávají vedle svých běžných pracovních aktivit.
200 aktivních
Kolik generací Romek je v současné době v Manushích zastoupeno?
Nejmladší člence je tuším kolem osmnácti let, nejstarší bude brzy 80, ale nejvíce zastoupených žen máme mezi 50 až 65 lety. Jedná se zejména o členky, které jsou v naší skupině od počátku jejího vzniku. Právě tato generace žen dávala nejvíce podnětů k těm nejzajímavějším projektům, které jsme pak společně realizovaly. Těší mě, že je nás dohromady už kolem 200 členek a členů po celé České republice, protože v našich řadách máme zastoupené i muže, i když jich pravda není tolik. Přesto je důležité, že aktivní Romky podporují a jsou součástí sítě, která v případě potřeby skvěle funguje. Jejich pomoc se nám osvědčila během realizace průzkumu, který probíhal v roce 2013 pod hlavičkou organizace Slovo 21 a zaměřoval se na postavení romských žen ve společnosti, ze kterého mimo jiné vyplynulo, že většina českých Romek považuje vzdělání svých dětí za velmi důležité.
Komunitní projekt Bidaripen, který před dvěma lety vznikl z potřeb romských žen, se snaží o to, aby místním mohl nabídnout podporu soužití a zlepšení životních podmínek místních Romů i Neromů. Jaké jsou jeho výsledky?
Ukázalo se, že velmi důležité je nakontaktování se na místní samosprávy, tedy dát místním zastupitelům vědět, že se v jejich městě formuje skupina aktivních Romů, kteří se chtějí podílet na některých rozhodnutích města. Většina zastupitelů s členkami komunikují bez problému, jen v jednom případě je komunikace zatím nedostatečná. Projekt už v tuto chvíli spěje ke svému konci. Bohužel nás značně zbrzdila situace kolem covidu a nouzového stavu, který v republice panoval dlouhé měsíce a znemožnil lokálním skupinám se scházet. Výsledky nejsou tedy takové, jaké jsme si na počátku projektu plánovali, přesto se povedlo vybudovat silné a stabilní skupiny v Písku, Bruntále, Chodově, Budišově, Chomutově a Náchodě, které spolu budou spolupracovat i po skončení projektu.
A nějaké konkrétní příklady úspěchu?
Například v Chodově poté, co se zrušil přechod pro chodce, už několik měsíců usilují o zřízení autobusové zastávky ve vyloučené lokalitě Železný dvůr, která se nachází za městem. Děti mají školu dva kilometry od domova pěšky a cesta není nejbezpečnější. Už dříve tam zcela zbytečně vyhasl dětský život. V Náchodě se pokoušejí o program sociálního bydlení. Dva zástupci z komunity se zapojili do krajské poradní skupiny a mají za sebou první setkání s hejtmanem. V budoucnu by se měli zaměřit na řešení bydlení, vzdělávání nebo mimoškolní aktivity. V Písku se místní snaží o vybudování komunitního centra. To je ostatně cílem i skupiny v Budišově nad Budišovkou, jen s tím rozdílem, že aktivitami centra se chtějí přiblížit majoritě. Komunita z Chomutova se vydala zcela jiným směrem, chtějí místním dát najevo, že i oni jsou součástí města. V místním ZOO parku stojí smuteční vrba, kterou před lety zasadily romské ženy včele s Jarmilou Kuchárovou. Usilují o to, aby vrba dostala jméno a oficiální označení, které by přispělo k tomu, že i Romové městu přispěli něčím pozitivním. A nakonec Bruntál, město, kde se sice podařilo dát dohromady aktivní skupinu, která pomáhala romským rodičům a žákům v době hlubokého lockdownu především s distanční výukou, ale nepodařilo se spojit s místní samosprávou.
Liší se v něčem problémy žen v Praze od těch v jiných částech republiky? Jsou různé například jejich potřeby?
Každé město je jiné, záleží dokonce na konkrétním místě v daném městě, kde žijí. Žena ze sociálně vyloučené lokality bude mít jiné potřeby než žena, která žije ve středu města. Velmi záleží, zda má žena pokryté základní potřeby. Nicméně jak se ukázalo, neznamená to, že taková žena nemůže být aktivní. Mnoho z nich se během našich projektů seberealizuje. Členky mění práci, působí v pomáhajících profesích, rekvalifikují se nebo se jen chtějí dostat ze sociálního vyloučení.
Přirozený vývoj
Dá se předpokládat, že jsou romské ženy emancipovanější? Všímáte si, že by čím dál více směřovaly k feminismu?
Dnešní české ženy jsou všeobecně emancipovanější, než tomu bylo třeba před 50 lety, a touto cestou jdou i romské ženy. Je to přirozený vývoj, který se nedá ničím zastavit ani zbrzdit. Každá generace žen tu hranici emancipace posouvá. Nutno však dodat, že nám v tom někdy sami muži pomáhají. Všimla jsem si toho i u svých vlastních rodičů. Táta, který byl od mamky o 17 let starší, během svého produktivního věku nikdy nic z domácích prací nedělal. Ale když byl už v seniorském věku a máma ještě pracovala, přišlo mu najednou přirozené postavit se ke dřezu a umýt nádobí nebo mámě uvařit kávu. Pravda, museli jsme to nádobí potom přemýt a káva byla možná trochu silná, ale už v té době pod vlivem určitých životních událostí přestal lpět na tradičním rozdělení mužských a ženských rolí.
Jak se podle vás Manushe vidí ve vztahu k majoritnímu feminismu?
Pokud se bavíme o majoritním feminismu jako o genderové rovnosti, tedy o rovnováze mezi pohlavími a rovnými příležitostmi, tak samozřejmě kladně. Přesto se o definicích feminismu zatím příliš nebavíme, i když se ho v některých diskuzích samozřejmě dotýkáme. Během jedné z našich celostátních konferencí jsme mimo jiné diskutovali o tradičních romských tradicích, o rolích žena versus muž, které nám v mnoha případech určuje rodina a společnost samotná. Byla to tehdy z mého pohledu jedna z nejzajímavějších debat, protože názory jednotlivých žen se diametrálně lišily. Zejména generačně. Padly otázky, zda svému muži čistit boty či nikoliv. Pro většinu naprosto nemyslitelná věc, pro některé starší ženy naprosto běžná věc, nad kterou se ani nepozastavily. Na samotném konci konference přesto panovala shoda. A to bylo nejdůležitější. Ženy dospěly k názoru, že to jsou ony samotné, kdo si určují vlastní hranice. Nikdo by nám neměl určovat nebo linkovat, jak naše role ženy a muže mají vypadat.
Je vůbec romská společnost připravena přijmout ženské skupiny, potažmo feministická hnutí, nebo si na to budeme muset ještě chvíli počkat?
Evidentně na ženské skupiny připravená je, to jsme si s 21letou praxí mohli ověřit. Manushe v mnoha městech působí bez problémů a jsou respektované. Neříkám, že jsme občas neměli nějaké kolize, zejména před 7 lety, kdy vznikaly lokální skupiny Jileha. Ženy se pravidelně setkávaly a muži zjistili, že se na jejich schůzkách nemluví jen o šití a vaření, ale ženy chtějí organizovat veřejné akce nebo se zúčastnit vzdělávacích workshopů. Tehdy se setkávaly s tím, že byly ovlivňovány genderovými stereotypy, předsudky a dopady fungování dnešní společnosti. Nakonec se s tím muži popasovali a začali ženám pomáhat v jejich úsilí. Už tím, že jim vypomáhali s organizování veřejné akce nebo se doma postarali o své děti, aby se ženy mohly co týden scházet a věnovat se svému rozvoji. Naše skupina trvá na emancipaci žen, věříme, že tradice emancipaci neohrožují, ale naopak se dají skloubit.
V čem se vy osobně cítíte být emancipovaná, případně feministka?
Doma si s manželem neříkáme, že všechno budeme dělat napůl, vyplyne to přirozeně. Samozřejmě, že také záleží, kdo z nás dvou má zrovna čas. Osvědčilo se mi, že receptem je chápat, co jsou mé potřeby a jaké potřeby má můj partner, a to bez ohledu na okolí nebo společenské předsudky. Naštěstí mě manžel podporuje a nevidí ve mně konkurenci. Jsme si prostě vzájemně rovnými partnery. Vedle toho, že už to mám v hlavě srovnané, mě samozřejmě zajímají práva žen obecně. A ano, jsem feministka.
Stát se úspěšnou Romkou nebo úspěšným Romem není mnohdy jednoduché. Byl to i ten důvod, proč jste založili lokální skupiny Manushe Junior?
Jednoduché to není a jak by také mohlo, když někteří z nich vyrůstají v sociálně vyloučených lokalitách, na ubytovnách a jejich rodiny mnohdy řeší existenční problémy jako exekuce nebo ztrátu bydlení. Proto vzniklo v 7 městech, kde dlouhodobě působí jejich koordinátorky, juniorské buňky pro děti od 14 do 20 let. Naší snahou je vybudovat další generaci Manushí. Členové si prošli workshopem komunikačních dovedností, jak efektivně pracovat se sociálními sítěmi, dostali možnost zapojit se do nejrůznějších veřejných akcí a fungovat pod křídly zkušených koordinátorek. Všímáme si, že příčinou nerovnosti žen a mužů například na pracovním trhu je nízká participace žen s malými dětmi či nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. A právě pro posun k větší rovnosti je důležitá nejen výchova dalších generací, ale i nezbytná politická podpora, která tu stále ještě chybí.
Spolupracujete na celorepublikové úrovni i s nějakými dalšími skupinami, organizacemi věnující se ženám?
Jsme jednou z členských organizací České ženské lobby, což je síť více jak 30 organizací, které se věnují zlepšení postavení žen na trhu práce a ve společnosti. Je pro nás důležité být v takové zastřešující organizaci zastoupené, jsme ženy, žijeme v České republice, tedy hájí i naše práva. My zase přibližujeme společnosti problematiku romských žen, tedy s čím se potýkají a co aktuálně řeší.
Jak byste dnes definovala koncept skupiny? Liší se od svého počátečního zaměření Manushí?
Nemáme tak úplně stanovenou definici, řídíme se mottem, které je pro nás výstižné - Sebevědomí, Edukace, Emancipace. Stále nám jde o to samé a to je posilovat sebe sama, vzdělávat se a být aktivní. Pouze projekty, v kterých se Manushe angažují, se v průběhu let mění a přizpůsobují potřebám členek a konkrétním romským komunitám. A právě o tom byly před 7 lety lokální pobočky Jileha. Starší členky podporovaly nově příchozí ženy, společně prošly vzdělávacími workshopy, určily si, jaká témata je zajímají, realizovaly v každém ze zapojených měst veřejné akce jako například sportovní den nebo vernisáž fotografií, která proběhla na turnovském městském úřadě. Po letech jsme cítily, že je potřeba se posunout dál. I proto se už 2 roky zabýváme komunitním organizováním v rámci projektu Bidaripen. A to je velký posun. Od ryze ženských témat jsme se díky projektu posunuly k aktivizaci komunit. A právě ženy jsou hlavními hybatelkami celého projektu. Konkrétně jde o aktivizaci romských komunit v 6 městech tak, aby byly schopny samy jako komunita dávat podněty, které zlepší kvalitu jejich života v lokalitě, kde žijí. Jde nám o to, aby samy podávaly návrhy, které konkrétním způsobem ovlivní nebo přispějí k pozitivnímu vnímání Romů v daném městě.
V čem vám osobně Manushe pomohly?
Patřím mezi jedny z prvních členek ženské romské skupiny Manushe. Hádám, že mi mohlo být něco málo přes 20 let, když jsem s Manushemi odjela na letní školu. Takže já sama jsem se v téhle skupině formovala a seberealizovala. Uvědomila jsem si, že jsem žena, Romka a budu úspěšná přesně tak, jak si sama určím. Vzpomínám si, že mi vždycky přišlo fascinující, jak Manushe dokáží spojit ženy několika generací, mladé dívky s těmi středního až seniorského věku. Tehdy jsem odjížděla z letní školy nadšená, ženy mi ukázaly, jak lze na život pohlížet úplně jinýma očima a být hrdá na to, kým jsem. Jsem za to ráda, poznala jsem spoustu skvělých žen, které mě tehdy motivovaly k lepším výsledkům.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Úvodní foto: Rena Horvátová
Ostatní fotografie: Archiv Claudie Laburdové