„Půl rok před Bohnicemi jsem zuřivě šlapala, makala, hnala se. A půl roku mi bylo blbě, půl roku jsem se tvářila, že to spraví pravidelná sezení u psychologa, poslech meditativních nahrávek či poklus v přírodě. Silou vůle se hravě sfoukne vše, věřila jsem. Možná ostatní sfouknou silou vůle více, já se však sotva držela na nohou,” přibližuje své pocity v knížce Ženy z Bohnic autorka Edna Nová. Částečně autobiografické dílo přináší příběhy dvanácti žen, které se setkaly za zdmi Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Autorka v něm otevřeně odkrývá pocity zoufalství i tíhu nepochopení a střetu s nepříjemnou realitou. Knihu lze nyní objednat v předprodeji.
„‘Zničehonic’ jsem přestala pracovat. Zhroutila jsem se jednou ráno, že už dost, že jsem totálně grogy, únavou bez sebe, že nevydržím ani jeden den. Přítel nechápal. Přece nejsem jak ta naše pomatená známá, co si nezvládne dojít na nákup, protože… A já byla přesně jak ta pomatená známá, nezvládla jsem to, protože deprese jako prase. Do práce jsem ještě napsala přiblblou omluvenku, že asi viróza. Šlo to se mnou poté rychle a ještě rychleji od desíti k pěti, ke konci jsem byla uvězněná v černi, neviděla jsem, neslyšela a nechápala nic. Zmátořím se až v Bohnicích," popisuje v knize Ženy z Bohnic Edna Nová svoji cestu do areálu nemocnice, kam ji před pěti lety přivedla těžká deprese. „Mám dědičné predispozice k depresi. Také jsem se demolovala náročnou prací v kombinaci s posledním ročníkem magisterského studia. Psala jsem diplomku a věděla jsem, že její přínos je minimální, což také nebylo příliš povzbuzující,” doplňuje pro HFC.
Léčba
V Bohnicích byla Edna nejprve léčena medikací, kvůli farmakorezistenci jí však byla později navržena elektrokonvulzivní terapie (lidově elektrošoky), která přinesla úlevu. „Současná léčba touto metodou nevypadá jak z Přeletu nad kukaččím hnízdem, veškeré konvulze jsou prováděny v krátké narkóze, tudíž pacient necítí žádnou bolest,” popisuje, dodává však, že léčba ovlivňuje kognitivní schopnosti jako paměť a pozornost.
V nemocnici Edna také začala pracovat na svém přístupu k životu a sobě samé. „Deprese byla dno, na které jsem se musela dostat, abych mohla něco v životě udělat jinak. Já se stále za něčím hnala, snažila se být ,správná holka’, mít červený diplom, zaměstnání v oboru. Byla jsem ovšem otrok svých ambicí, udržovala jsem nevyhovující vztahy s lidmi, kteří mě vysávali. Díky tomu všemu jsem byla zakomplexovaná, úzkostná hromádka pochyb,” vzpomíná.
Těhotenství
Přestože jí v Bohnicích prorokovali brzký návrat, v posledních pěti letech je pouze ambulantním pacientem. Užívá léky a pravidelně dochází na psychoterapie. V současné době čeká druhé dítě. Uznává, že těhotenství je pro psychicky nemocného člověka nelehkým obdobím. „Musela jsem vysadit devadesát procent svých léků, neboť jsou pro dítě přímo ohrožující. Takže funguji na minimální dávce léků, ale funguji. Někdy mívám propady nálad, kdy ze dne na den padnu do postele a nevstanu, je mi zle, brečím nebo jen přežívám v jakési hnusné temné peřině,” přibližuje.
V těchto chvílích má však naštěstí plnou podporu rodiny. „O naši dceru se postará muž a já za den, za dva, zase vstanu. Těhotenství je zvládnutelné, ale žena vedle sebe musí mít enormně podporujícího, chápající muže, který si může své pracovní tempo přizpůsobit dle potřeb ženy či rodiny,” myslí si.
Ženy z Bohnic
Její prvotina Ženy z Bohnic inspirovaná skutečnými příběhy autenticky odhaluje ,archetypy duševních poruch’, autorka se zároveň zaměřuje na otevírání důležitých témat a poukazování na potřebu změny dnešní psychiatrické léčby. „Příklad Bohnic: pokoje po dvanácti ženách, hnusné, depresivní prostředí, tendence psychiatrů podporovat dlouhodobé hospitalizace. Dlouhodobé hospitalizace chrání před propuštěním nedoléčeného pacienta, zároveň ale vylučují člověka ze společnosti, činí jej nesamostatným, což vede k dalšímu selhávání a k opakovanému pobytu na psychiatrii,” vysvětluje a dodává: „Zde by stačilo posílit ambulantní péči či podpořit terénní psychiatry, kteří za vámi přijedou až domů. V Česku je terénní psychiatr téměř neznámý pojem, ve světě funguje běžně. V Bohnicích mi pomohli, nechci na ně házet špínu, ale pomoc by mohla být efektivnější.”
Román Ženy z Bohnic inspirovaný skutečnými osudy duševně nemocných žen, který bez servítek ukazuje lehkost i tíhu reality za mřížemi nemocnice, si nyní můžete zakoupit v předprodeji a podpořit tak jeho vydání. Autorka Edna Nová vystudovala obor Sociální práce na Univerzitě Karlově a absolvovala výcvik v krizové intervenci. Pracovala v tiskárně, jako osobní asistentka u dětí se zrakovým či mentálním postižením a v oblasti rodinného poradenství. Nyní je na mateřské dovolené.