„Jaké to je, zažít elektrošoky?“ ptá se netrpělivě jeden z šestice budoucích maturantů, která se usadila kolem mladé ženy. Z úvodního školení studenti vědí, že zeptat se sice mohou na cokoli, respondenti ale také mají právo neodpovědět na vše. Důležité je zachovat vzájemný respekt a slušnost. Než se skupinky teenagerů ve společenských místnostech své školy usadily, přečetly si anotace jednotlivých „knih“ a jejich příběh znají v základních obrysech. Ta, která teď sedí před nimi, se pro potřeby projektu jmenuje „Z medicíny do kláštera a na elektrošoky“ a její autorkou je Alena, která jim dnes bude vyprávět o životě s paranoidní schizofrenií.
Život s ohněm
„Elektrošoková léčba se provádí v plné anestezii a jediné, co si pamatuji, je několikahodinová bolest hlavy, která se dostaví po probuzení,“ začíná s pobaveným úsměvem Alena a dodává, že nemoc se u ní projevila až v 5. ročníku medicíny. Vše začalo úzkostmi a depresemi, které se později vystupňovaly až v halucinace. Vysněnou medicínu kvůli nim nedokončila, aby měla kde bydlet, využila coby konvertitka ke křesťanství svých kontaktů a schovala se do kláštera. Právě tamější kněz ji poprvé doprovodil na psychiatrii. „To už jsem byla přesvědčená, že jsem anděl spásy, a lidi na ulici rozeznávala ty posedlé démonem, kvůli kterým je potřeba aspoň přejít chodník, aby mě nestáhli s sebou do pekla, a ty ostatní,“ vypráví. „O čem jste halucinovala?“ zajímá dalšího mladíka. „Neměla jsem vize, ale především jsem slyšela imperativní hlasy. Dokud jsem nezačala s medikací a léčbou, nevěděla jsem, že je mám. Natolik byly mojí součástí,“ vysvětluje Alena a dodává, že její halucinace byly nejen sluchové, ale i hmatové. „Často jsem cítila, jak mě pálí oheň, a já se nesmím ani pohnout, aby to přestalo, aby nezasáhl větší část těla,“ vzpomíná. A parta teenagerů užasle hvízdne.
Živá kniha Alena vypráví o svém životě s paranoidní schizofrenií stutentům. (Foto: K. Čopjaková)
Řeč přijde i na stud, který jí bránil přijmout věci, jak jsou, a svěřit se nejbližším příbuzným. „Před rodiči jsem svůj stav tajila tři roky. Vše se dozvěděli, až když mě hospitalizovali na psychiatrii,“ přiznává Alena. „Ani sama pro sebe jste si nezkoušela pojmenovat, co se s vámi děje? Vždyť jste to jako medička musela poznat,“ naléhá student v černé mikině s růžemi. „Někde hluboko v sobě jsem to věděla, ale nechtěla jsem si svůj stav připustit. Obviňovala jsem se, že jsem líná, málo odolná, že je to jen reakce na stres ze státnic,“ osvětluje Alena své tehdejší pocity. A mladí muži svorně přitakají. „To znám. Člověk se bojí, jak ho ostatní přijmou, jestli to pochopí,“ ozve se jeden z nich.
Dnešní pražská škola, na kterou platforma Young Caritas (součást organizace Charita ČR), Živé knihy přivedla, je specifická. Jedná se o Gymnázium a střední školu v Nových Butovicích, kde studují mladí lidé s různými typy zdravotního postižení od slabozrakých studentů přes ty s poruchou autistického spektra, a právě takovou diagnózu má většina z šestice mladých mužů. Na této škole pro studenty není tolik potřebné slyšet, s jakými předsudky se lidé s psychiatrickou diagnózou setkávají, ale zajímají je také jiné stránky Alenina příběhu. Jak předsudky překonala, co jí dává sílu do života nebo jestli se s duševním onemocněním, případně jinakostí, dá žít plnohodnotný život.
Když se dozvídají, že Aleně po podrobných testech zabrala léčba, přestěhovala se zpět k rodičům na Vysočinu a pracuje jako peer konzultantka v jihlavské nemocnici, její příběh se z šokujícího stává inspirativní. „Moje nemoc se někdy nečekaně vrací, ale snažím se budovat vztahy, mít perspektivu a žít plnohodnotný život,“ uzavírá po dvaceti minutách Alena s tím, že svému mladšímu já by doporučila vyhledat psychologickou pomoc hned, když pocítilo první příznaky. „Říct si o pomoc není slabost a možností, jak to udělat, je mnoho,“ loučí se s partičkou studentů.
Otevřený trojúhelník
„Vždycky jsem byl divnej a nikdy moc nezapadal. Když se mi spolužáci posmívali, že jsem teplej, dlouho jsem jim odporoval, než jsem si uvědomil, že miluju staršího spolužáka,“ začíná svůj příběh „kniha“ pojmenovaná Gay, žid a ještě k tomu polyamorik. To, co se na první pohled může jevit jako poněkud rozmarná charakteristika, uvádí Šachar svižně do souvislostí a dodává, že ta tři slova samozřejmě celkově nevystihují, jaký je, stejně jako u kohokoli jiného. „Můj první kluk David, se kterým jsem dodnes, je praktikující žid. Vždy jsem se zajímal o náboženství a filozofii, když jsem pak začal studovat religionistiku a náš vztah se prohluboval, začal jsem s Davidem chodit do synagogy. Nakonec jsem konvertoval,“ popisuje Šachar a dodává, že společně s partnerem Davidem jsou také jediným homosexuálním párem, který měl v Česku židovskou svatbu.
Čtenářské osazenstvo je tentokrát složené z dívek i chlapců, kteří se při řečech o menšinové sexuální orientaci pubertálně ošívají, nakonec ale zvítězí zvědavost. „Já si nedokážu představit, že bych chodil se dvěma holkama najednou. Myslím si, že vždy by byla jedna z nich více milovaná,“ říká nevidomý student s dlouhým blond přelivem. „Není to pro každého, stejně jako monogamie není pro každého, jak nám ukazuje počet rozvodů. Oba mí partneři se znají a mají mezi sebou přátelský vztah, jezdíme spolu na dovolené a chceme spolu ve třech i bydlet. Kdybychom se ve vztahu necítili všichni dobře, nebyli bychom v něm,“ je přesvědčený Šachar.
Gay. žid a polyamorik v jedné Živé knize, to je Šachar, a samozřejmě ještě mnohem více. (Foto: K. Čopjaková)
Podle Lucie Konvalinkové, která má projekt v Young Caritas specializující se na neformální vzdělávání na starosti, platí „výpůjční“ pravidla v Živé knihovně nejen pro čtenáře, ale také pro knihy. „Kniha představuje svůj pohled na věc, nezobecňuje. S kandidáty na živé knihy se nejprve podrobně bavíme, představujeme jim modelové situace, které mohou nastat, a poskytujeme jim supervize,“ vyjmenovává. Jak projekt metodicky zajistit, se inspirovali u slovenských kolegů z organizace Eduma. Poprvé se nápad v Česku objevil už před 15 lety, tehdy se živými knihami kromě mladíka na invalidním vozíku stala i úřednice pražského magistrátu.
Živé knihy jsou projektem organizace Young Caritas, která se specializuje na neformální vzdělávání, a svou živou knihovnu stále rozšiřuje.
(Foto: Archiv Young Caritas)
Živá knihovna na škole v Nových Butovicích se zavírá a v učebně panuje čilých ruch, studenti se pošťuchují, povídají si a koukají do mobilů. Když je ale lektorka Konvalinková požádá, aby knihám napsali vzkazy, většina z nich se bez velkého pobízení zapojí. Anonymní zprávy ukládají do obálek s civilními jmény jednotlivých knih. Kromě Aleny a Šachara zde byl ještě Slavko, který je už téměř nevidomý a prodává časopis Nový prostor, a Iveta, jež mluvila o životě s Aspergerovým syndromem. V kuchyňce nad kávou a sušenkami se probírají obálkami. Pan Slavko souhlasí s tím, aby mu jeho vzkazy přečetli nahlas. „Vaše povídání mi do života dalo hodně, víc, než kdybych si přečetla knihu. Přeju vám mnoho sil a štěstí,“ píše se v jednom z prvních a Slavko přikyvuje a říká, že to je přesně ten důvod, proč to dělá.