Zuzana Vránová není v pomáhání nováček, už tři roky dobrovolně z vlastní iniciativy rozváží měsíčně kolem tuny potraviny lidem v nouzi – teď v krizi tuny dokonce čtyři. Věnuje se zejména pomoci seniorům. Na nenadálou současnou situaci zareagovala okamžitě: „Já sama toho moc neumím, ale umím organizovat lidi, co něco umí,“ vysvětluje energicky a dodává, že okamžitě rozšířila své aktivity o šití roušek, šíření informací či roznos léků. Jak to vše před třemi roky začalo? „Mám ráda staré lidi, to už od dětství, tak jsem jim tuhle službu zkusila nabídnout. Zákazníky jsem našla brzy, i když pro staré lidi je typické, že sami sebe jako potřebné nevidí a odkazují na to, abych pomohla někomu jinému. Třeba malým dětem. Mám skupinu seniorů, kteří žijí sami a mají na jídlo často dva tisíce měsíčně,“ říká Zuzana. „Moji klienti si mě vždycky nějak najdou. Kromě jídla je často trápí samota a já jsem absolutní extrovert, a tak nám to funguje. Jednoho klienta jsem našla, když si přilepšoval výběrem odpadků.“ S bratrem poskytují také právní poradenství. „Brácha je advokát, a tak to on a jeho kolegové prostě slízli a zadarmo začali taky pomáhat. Exekuce, insolvence, závěti, rozvody, rady všeho druhu. Pak jsem zapojila i psycholožku.“ Dvěma jejím klientům je 95 let, starší lidé z její klientely si často prošli náročnými životními situacemi. Mladší klienti zase často řeší nečekané životní situace. Nejvíce jí pak trápí situace některých dětí. „Jednomu chlapečkovi takhle platím terapii. Lidi se na to složili a taky na další věci, které potřeboval.“ Svými aktivitami se snaží motivovat také další, aby dělali něco pro druhé. „Není na to třeba žádný certifikát nebo povolení. Jen najít trochu odvahy a jít to dělat hned.”
Rozvážíš každý týden potraviny. Komu a proč?
Rozvážím ovoce a zeleninu z Potravinové banky Praha už třetím rokem, bývala to tuna měsíčně, teď už to jsou čtyři tuny v krizi. Dělám to proto, že mi bylo líto, že se tolik potravin nepoužije v supermarketech a vyhodily by se, kdyby potravinová banka neexistovala. Zároveň mám ráda staré lidi, to už od dětství, tak jsem jim tuhle službu zkusila nabídnout. Zákazníky jsem našla brzy, i když pro staré lidi je typické, že sami sebe jako potřebné nevidí a odkazují na to, abych pomohla někomu jinému, třeba malým dětem.
Ale brzy se ti podařilo najít lidi, kteří o pomoc stáli.
Pak už to jelo. Svoje další klienty jsem potkávala všude, stačilo jít na koupaliště Slavia a tak se s někým zapovídat, na to já jsem dobrá. Ze Slávie mám třeba tři ženy, co se starají o dítě, které není jejich, dva roky po sobě jsem je tam postupně potkala. To koupaliště je plné a já měla vždy deku vedle nich. Třeba je to náhoda, ale moji klienti si mě vždycky nějak najdou. Kromě jídla je často trápí samota a já jsem absolutní extrovert, a tak nám to funguje. Jednoho klienta jsem našla, když si přilepšoval výběrem odpadků. K jídlu jsem začala přidávat další jídlo a více rozvozů, vykašlala jsem se na zaměstnání a řekla si, že zkusím tomuhle projektu dát takovou energii, jako těm cizím. Že tomu věnuju rok života a budu žít z úspor. Mám to obrovské štěstí, že mám skvělého muže a ten tenhle můj nápad okamžitě podpořil. K jídlu jsem přidala právní poradenství, brácha je advokát, a tak to on a jeho kolegové prostě slízli a zadarmo začali taky pomáhat. Exekuce, insolvence, závěti, rozvody, rady všeho druhu. Pak jsem zapojila psycholožku. Napsala jsem nějaké granty, a tak jim poprvé můžu trochu zaplatit. Ale vůči tomu, co udělali, je to spíš takový vtip než honorář. Dělám to pro svoji radost, miluju jídlo a je skvělé mít možnost ho někomu doručit. Rozmazluji se radostí ostatních, je to super. Moji klienti neplýtvají, co jim dovezu, to spotřebují, takže win win pro všechny.
Jaké jsou typické příběhy lidí, kterým vozíš potraviny? S jakými problémy se obecně potýkají?
Mám skupinu seniorů. Ti, když žijí sami, mají na jídlo často dva tisíce měsíčně, já sama si nedokážu představit, že bych za to byla schopná jíst. Někteří mají víc, ale i jim dávám takové přilepšení, mám-li dost ovoce a zeleniny. Dvěma mým klientům je 95, oba jsou nesmírně vitální, paní chodí dvakrát v týdnu s „holkama“ cvičit a sama plavat do Podolí. Pán je absolutně samostatný, má strukturovaný den, chodí každý den na hodinu a půl na procházku. Jsou nesmírně inspirující, jsem ráda, že můžu být v jejich blízkosti. Většina z nich prošla něčím náročným - rakovina, smrt dítěte, válka... Nikdo z nich si nestěžuje, berou věci, jak jsou, a i když jsou staří, pořád něco dělají. Nepřišli ke mně takoví, co sedí a koukají jen na televizi. Mám prostě štěstí na skvělé klienty. Druhá část je jiná. Mladší lidi, co mají trable. Babička, co má v péči vnučku, protože rodiče fetujou nebo jsou ve vězení. Normální rodiny, kde ze dne na den chlapa zavřou a nikdo neví, co bude dál. Ženy, jejichž chlapi jim nedávají na mateřské žádné peníze a ony nemají co dát dětem k večeři. Tahle skupina nezůstává tak dlouho, situace se většinou rychle vyvine, buď odejdou, nebo se to doma uklidní. Taky ke mně chodí paní, co jí je pětašedesát, pronajímá si k bydlení garáž a je šťastná, že není na ulici. Prostě je to různé, zachytávám často lidi mimo systém.
Jsou nějaké příběhy, které ti nejvíce uvízly v paměti?
Co mě nejvíc trápí, jsou děti. To je bezmoc. Fetující, pijící rodiče způsobí dítěti poruchu attachmentu (pozn. vazby s blízkými lidmi) a to ho sociálně totálně oddělá navěky. Dá se to opravit, ale musíte o tom vědět a musíte chodit na terapii. Jedné holčičce takhle platím terapii každý týden, to je za 700 korun. Lidi se na to složili a taky na další věci, které potřebovala. Nechápu, proč stát tuhle věc neplatí každému takovému dítěti hned, co ho odebere. Čím dříve se to řeší, tím je to pro dítě lepší. Teď jsem potkala kluka, kterému je třicet, prošel stejným příběhem - fetující rodiče - a vypadá, že to zvládne. Je to moc chytrý a schopný kluk, to mi dává naději. Ale každý příběh má svoje. 84letá paní mi říká, jak pečovala o syna. Dochovala ho doma, zemřel na ASL a bylo mu přes čtyřicet. Pořád se dokáže smát, každý den jde na procházku, i když se jí nechce, jen aby chodila. Jiná přišla o prso, a i když je to 30 let, doteď jí chybí. U jedné z mých klientek nechala známá pohlídat malé miminko a už se pro něj nikdy nevrátila. A tak si ho prostě nechala, protože - jak mi řekla - ani čokla by do útulku neodvezla. Takhle bych mohla mluvit ještě dvě hodiny. Pro mě jsou silné všechny ty příběhy.
Jsou potraviny z banky v pořádku? Nemají lidé problém jíst „vyhozené“ jídlo?
Lidi si to nejdříve neumí představit, ale já používám malý trik. Prostě potraviny dovezu a pak se teprve bavíme o spolupráci. Jak to vidí, je vyhráno. Jsou to super věci, jen už nemají v supermarketu místo. U suchého jídla jsou po minimální doporučené spotřebě, a ty se dají jíst ještě dlouho poté, jen upadají jejich chuťové kvality. To se ale nikdy nestane, protože jsou hned snědeny. Těstoviny, čokoláda, kafe, všechno, na co si vzpomeneš. Část potravin je také s poškozeným obalem. To se ale týká třeba pracích prášků. Mají ohnutý roh a jsou na odpis. Velký prášek nebo něco takového vozím zvlášť ráda, radost je pak nekonečná (smích).
Jak reagujete na současnou situaci?
Mám velkou výhodu, že jsem se léta živila jako produkční fotky a producentka akcí. Já sama toho moc neumím, ale umím organizovat lidi, co něco umí. Ten hnusný vir mě nezaskočil, zabalili jsme se a vypadli na chatu, abychom v Praze nezešíleli, ještě před zákazem hospod. Vzali jsme s sebou taky jednoho klienta, abychom ulehčili jeho babičce. Staré lidi, na které teď' všichni cílí, jsem měla, jídlo taky, takže zbývaly roušky. Mám ženy, co šíjí jak o život. Dodáváme je, kde můžeme, po Praze 10 hlavně seniorům. Taky nosíme léky, spolupracujeme s MČ Prahy 10, zachytávají na své lince další lidi, co potřebují naši pomoc. Než byly povinné roušky, a lidi to celé nebrali vážně, dohodla jsem se s Hankou Vagnerovou a natočila nám vtipné video s rouškou, Jirka Mádl zas poděkování prodavačkám, oni a Martha Issová budou taky volat těm mým seniorům pro potěchu. Duševní zdraví je důležité stejně jako to fyzické. Spolupracuju skvěle s místním Tescem, dávají nám jídlo, my jim roušky, jsou flexibilní stejně jako městská část. Mám z toho šílenou radost. Já jen celé dny organizuju - jídlo, roušky, materiál na ně. Když nebyly gumičky, dostaly jsme je od Alice Kavkové. Prodává kromě super knihy o hrách i gumu na skákání. Kilometr nám věnovala, další jsem koupila a myslím, že nebude poslední. Na všechno jsem se vybodla a řekla jsem si, že s penězi to nějak pak udělám a koupila jsem, co jsem myslela, že je třeba. No a nedávno mi starostka Prahy 10 Renata Chmelová poslala 40 tisíc a slova podpory k práci... Co já si víc můžu přát?
Trochu mě mrzí, že poprvé nevozím. Jen volám. Ale musím to zkousnout. Najala jsem bezva kolegu a hodně pomáhají dobrovolníci. Tuna týdně nebo víc, to už se zapotíš. Jeli jsme teď týden a něco v kuse, poučovala jsem taky seniory, že k nim nemůžou ani jejich děti, jak nosit roušku, všechno. Snažím se nám dávat pauzy. Bude to trvat dýl, odkecat se na začátku není žádná frajeřina. Ale z profese umím s tímhle druhem stresu pracovat. Zatím mám pocit, že se nám vše daří. Lidi jsou fakt solidární. Je to skvělé.
Setkáváš se s tím, že má někdo ze situace strach?
Už ke mně přichází jiná skupina lidí. Nemají úspory a přišli teď o zaměstnání. U těch obavy jsou. Senioři jsou drahoušci. Klient, kterému je 95, mi říkal, že je přeinformován, že roušku samozřejmě nosit bude. Nestěžují si, nevyšilují, neřeší maličkosti. Jsou prostě mentálně úplně jinde. Strach nemají, dělají, co je třeba, a zachovávají si i humor. Když jim řeknu, že jim doneseme roušky domů zdarma, tak jsou v šoku a hodně to oceňují. Přiznají třeba, že víc telefonují, aby jim nešibalo, ale to je všechno. Hlavně mě vždy ubezpečují, ať si já o ně nedělám starost. Naprostá klasika.
Je něco, co tě při téhle tvé práci překvapilo?
Staří lidé potřebují dotyk. Hodně z nich mě objímá, dávají mi pusu, i když se třeba neznáme dlouho. Vyloženě se na to těší. Já na ně sahám schválně. Hodně se objímáme. Příbuzní to mnohdy nedělají, mnohdy to prostě nevědí. Ale je to logické. Starší lidé jsou často už sami, nemají partnera, doteku mají málo, ale potřebují ho, jako každý z nás. Nejdůležitější je mít na ně čas, dát jim objetí. Nestydět se a jít do toho!
Děláš také sousedský klub. Co to vlastně je?
Při rozvážení jsem zjistila, že mnoho seniorů nemá jen nedostatek peněz, ale i hodně času, a že se cítí osamělí. A to i když mají funkční rodiny a děti, které se zajímají. Jít na flatwhite (pozn. druh kávy) za 90 je totální nabourání rozpočtu. Z kávy, která mi byla nabízená při každém rozvozu, mi hrozil infarkt. Nemohla jsem se všem věnovat, zároveň jsem chtěla. A tak jsem si od města pronajala místo, které postupně dávám dohromady a bude z něj sousedský klub. Budeš si tam moct pokecat, dát si zadarmo kafe. Občas bude kino, přednáška. Místo, kde získáš podporu psychologa a právníka, když budeš ve srabu. Taková náves v Praze. Aby tam chodili všichni staří, mladí i malí. Už jsem proměnila jeden vnitroblok a když jsem tam dělala koncert vážné hudby, přišlo 60 lidí z okolí. Byly tam zastoupené všechny skupiny a má to pak obrovský efekt. Lidi se znají a jsou na sebe hodnější. Pak si pomáhají a mě už k tomu nepotřebují.
Jaké byly nejdřív reakce a jak to vypadá dnes?
Na klub zatím jen dobré, ale ještě to zdaleka není hotové. Musím na to sehnat dost peněz, prostor je v dezolátním stavu, ale vím, že to zvládnu. Kritika jistě bude, obavy v domě taky. „Co tam bude proboha chodit za divné lidi?” Rozuměj ty, co my neznáme. Ale to už znám. Moji rodiče mi dali do života mimo jiné skvělou věc. Nedělat si nic z toho, co si myslí cizí lidé, a žít si po svém. Uvědomuju si zcela jasně, že jsem dcera dvou vysokoškoláků, naši se nám věnovali, dostali jsme do života s bratrem hodně. Jsem trochu alergická na to, že všichni máme stejné možnosti. Není to tak. To je i důvod, proč chci pomoct těm, co to neměli v životě tak hladké jako já. Vím, že lidi nemají rádi změny a moje plány jsou jim často podezřelé. To ale není nic, s čím bych si neporadila.
Máš pocit, že jsou dnes Češi „komunitní“ národ?
Přiznám se, že to slovo nemám ráda. Jak slyším komunitní, mám pocit, že úspěšný chlap se při tom slově osype a to by mi přišlo sakra škoda. Jestli tím myslíš, jestli jsme stmelení a pomáháme si, tak vidím, že lidi tak do 20 neřeší nic a zapojují se přirozeně. Být aktivní a dělat něco pro druhé, je normální. Stejně jako u těch starých. Co je mezi, tak nějak váhá. Vidím takové ty vnitřní brzdy, co by kdo řekl, kdybych na dvoře griloval nebo jen pohrabal listí. To by si mysleli, že jsem divný, raději tedy neudělám nic. Je tam nějaký strach, který musí vymizet. To jsou jen moje pocity a zkušenosti. A zlepšuje se to. Vidím to velmi dobře, jen někdy potřebujeme trochu postrčit. Pak jsme komunitní velmi. A jde-li o solidaritu, jsme skvělí. Když je nějaká akutní situace, tak na ni lidé vždy rychle přispějí, několikrát takhle mým klientům bleskově pomohli. Vždycky mě to dojme.
Je něco, co by ti v tvém snažení momentálně pomohlo?
Na to se lidi ptají často. Kdyby někdo věděl o firmě, která by náš projekt chtěla podpořit a darovat nám na rozvážení dodávku nebo pick up, bylo by to úplně boží. Nová být určitě nemusí. To bychom teď potřebovali asi ze všeho nejvíc.
Co myslíš, že by každý mohl udělat, aby pomáhal lidi spojovat?
Myslím, že spojuje, když udělám něco dobrého pro někoho jiného. Každá malá věc dělá velký rozdíl. Každý má nějaké možnosti, vlohy. Když jsi introvert a nechceš pořádat setkání, můžeš zařídit pro sousedy bio popelnici nebo něco jiného, co využijí. Třeba hezkou krabici na sdílené časopisy. Nestojí to nic a je radost. Můžeš sebrat odpadky v okolí, sousedce jednou týdně donést nákup, víc se věnovat svojí babičce nebo jít k sousedce na pokec. Přinést jídlo do práce, někomu vyjít vstříc, prostě každý den zkoušet udělat něco příjemného nejen pro sebe, ale i pro druhé. Fajn je nenechat se odradit při první kritice nebo neúspěchu, ale pokračovat dál a zkoušet. Mám kolem sebe lidi, co hodně pracují a tohle je úplně mimo jejich časový rámec. Kamarád mi ale napsal: „Nemám čas, ale moc se mi líbí tvůj projekt. Užiješ tisícovku měsíčně?” Boží! Cizí paní mi zase věnovala pro mého malého klienta v nouzi 30 tisíc. To mě dojalo k slzám. Kamarád mi sehnal výtvarníka, který udělá ceduli nad klub, starostka výrobu cedule uhradí. Jiná mi nabízí pomoc s Linkedin a webovými stránkam. Kam se kouknu, tam jsou skvělí lidé. S krizí, která může přijít, jsem se vylekala, jestli nějakého partnera pro projekt najdu. Napsala jsem jednomu kamarádovi, jestli by o někom nevěděl. Obchoduje na burze. Do večera mi přistála na účtu velká částka na provoz a poděkování za to, co dělám. Ještě teď jsem z toho celá paf. Být dobrý má mnoho podob. Každý si může najít to, co mu vyhovuje. Není na to třeba žádný certifikát nebo povolení. Jen najít trochu odvahy a jít to dělat hned.
Foto: Archiv Zuzany Vránové