Sedmapadesátiletá Zuzana Nemčíková pracovala léta v armádě. Byla tak jednou z mála vojákyň v Československu. „Podle mnohých jsem ale spíš patřila k plotně a k dětem. Pozici jsem si musela postupně budovat. Ale zase jsem uměla nohejbal, hrála jsem mariáš, takže když nebyl třetí do party, byla jsem dobrá (smích). Pro spoustu chlapů to byl prvek, co tam neměl co dělat. Na druhou stranu ti, co mě poznali, se mnou kamarádili,” vzpomíná. Ještě v době působení v armádě si našla v prsu bulku. Vyšetření odhalilo, že jde o zhoubný nádor. Přestože se musela šetřit, na vojenská cvičení jezdila dál. „Tehdy jsem byla bojovník a odmítala jsem se nechat převálcovat nějakou rakovinou.” Několik let po úspěšné léčbě si ale nahmatala další bulku. A nastal tak další kolotoč chemoterapií, operace a další tělesné změny. Právě přijetí vlastního těla je podle ní velké téma, které řeší také její klientky. Dnes totiž pracuje v Žatci jako psycholožka zejména s onkologickými pacienty. Přiznává, že si sama ke svému tělu hledala cestu. „Mám takový rituál. Po osprchování si láskyplně mažu svoji hruď voňavým pleťovým mlékem. Uvědomila jsem si, že se musím naučit milovat každý milimetr své jizvy,” říká. Rakovina se jí nakonec vrátila pětkrát. Letos v červnu jí lékařka oznámila, že má rozsáhlé metastáze v břiše a kostech a zahájí paliativní léčbu. Zuzana pokračuje dál, jak ve své praxi, psaní knihy, tak v dalších aktivitách. „Když jsem si tehdy po tom, co jsem zjistila, že mám metastáze, dělala pořádek, nedávala jsem si otázky, proč já? Ptala jsem se naopak, co můžu udělat pro sebe, abych se cítila líp,” prozrazuje. A začala podle svých slov žít okamžikem. „Když jsem se v srpnu dostala na víkend na Boží dar a měla možnost sbírat borůvky, o které jsem přišla v červnu díky léčbě, bylo mi božsky. Pak mě manžel zase jindy vyvezl na houby a já jsem byla šťastná. Že jsem to ještě zažila. To vás normálně nenapadne. Ale já teď každou věc kolem sebe vnímám takhle. Jako malé dítě u vánočního stromku.”
Jak jste se dostala k armádě?
V osmnácti letech jsem šla po maturitě na vojnu. Toužila jsem být v uniformě. Absolvovala jsem základní vojenskou službu pro ženy a nastoupila do posádky v Liberci. A líbilo se mi to. Po pěti letech jsem si „vymohla” vysokou vojenskou školu. To bylo v době, kdy ji ženy nestudovaly. Byly jsme tedy s pár dalšími průkopnice. Promovala jsem v roce 1989 v hodnosti poručice a doktorky. Ale po mateřské dovolené v roce 1994 už v Žatci zrušili vedle mé funkce také většinu posádky, včetně letiště i útvarů protivzdušné obrany státu. Odešla jsem tedy do civilu. Tehdy se mi to i hodilo, protože jsem měla dvě děti narozené poměrně rychle za sebou. Už jsem začala podnikat a vzdělávat se v oblasti osobního rozvoje a mohla se jim zároveň věnovat.
Proč jste se pro armádu rozhodla?
Byl to můj sen od dětství. Jsou lidé, kteří se cítí v těle ženy jako muž nebo obráceně. Takhle jsem to já neměla. Tvrdila jsem ale, že mi obuli špatné bačkůrky. Měla jsem mít modré. Byla jsem spíš raubíř. Milovala jsem fotbal a všechny hry s klukama. Holky mi v dětství připadaly takové slepičí. Měla jsem staršího bráchu, ve kterém jsem se vzhlédla. Když šel na leteckou školu, tak jsem ho obdivovala ještě víc. Jakmile přišel do školy někdo v uniformě, pokaždé jsem se ho ptala, jak to mám udělat, abych se dostala do armády. Věděla jsem, že jsou jen spojařky nebo planšetistky, a to mě nelákalo. Ve čtvrťáku na střední ekonomce k nám do třídy přišli ale náboráři a bylo to jasné. V Novom Meste nad Váhom se otevíral nový kurz spisová a archivní služba, což se k mému studiu hodilo. Navíc to bylo v uniformě.
Měla jste ráda uniformy?
Ano, vždycky. Když jsem byla už v civilu, uváděli v televizi seriál JAG, kde byla jednou z hlavních postav majorka MacKenziová. Zastesklo se mi po uniformě. Bylo to ale v době, kdy jsem dostala nabídku se do armády vrátit. Nabídli mi místo psychologa v Žatci. Podmínkou bylo, že si musím dodělat jednooborovou psychologii. A protože jsem už během doby v civilu byla určitým způsobem poradkyní pro své obchodní partnery i kamarádky, tak jsem podmínku přivítala.
Do té doby jste tedy psychologii nestudovala?
Studovala, na Vojenské akademii, kde jsme měli vojenskou psychologii i pedagogiku. Ano, byly tam samozřejmě vojenské předměty, to mě ale taky bavilo. Dělala jsem si řidičák na náklaďák a LIAZkou jezdila tehdy po Bratislavě. Ve výuce jsme měli také jízdy bojovým vozidlem pěchoty BVP-1, OT-74, jela jsem i tankem. Bavilo mě to a byla jsem šťastná. Byla jsem prostě taková normální mladá dáma, jen jsem byla zelená (smích).
Jak se na to dívalo okolí? Jedna věc je, že si jdete za svým snem, druhá věc, jak to vidí rodina a spolužáci.
Tatínek to vzal skvěle, na vojnu u výsadkářů hezky vzpomínal. Maminka plakala, ta nechtěla a bratr se mě tehdy „zřekl” (smích). Obával se, že se ze mě stane vojanda. Správně si říká vojákyně. A ze čtvrťáku jsme tehdy na vojnu šly dvě. Ještě jedna moje tichá spolužačka. Ta byla překvapením. U mě se to dalo čekat. A když jsem se pak vrátila domů a sloužila v Liberci, kde jsem vyrůstala, tak mě sousedi a lidé ze čtvrti podpořili. Věděli, že jsem slušná holka, vždycky jsem všechny zdravila. Věděli, že doma mamce pomáhám, jsem pracovitá. Tihle mě brali a fandili mi. Ale je pravda, že cizí lidé připomínky měli. Byla jsem exot. Vidět tehdy ženu v uniformě nebylo úplně běžné. Protože se do práce muselo chodit v uniformě, byla jsem zvyklá být často středem pozornosti.
Jak vás vnímali kolegové? Armáda přeci jen tehdy byla téměř výhradně mužské prostředí.
V kasárnách jsem byla jediná žena v uniformě. Nastupovala jsem v devatenácti letech. Podle mnohých jsem ale spíš patřila k plotně a k dětem. Pozici jsem si musela postupně budovat. Ale zase jsem uměla nohejbal, hrála jsem mariáš, takže když nebyl třetí do party, byla jsem dobrá (smích). Pro spoustu chlapů to byl prvek, co tam neměl co dělat. Na druhou stranu ti, co mě poznali, se mnou kamarádili. Celý život jsem vlastně nedokazovala jen svému bráchovi, ale všem těm chlapům, že se jim vyrovnám.
Když jsem se pak do armády v roce 2001 vrátila, bylo to už jiné. Bylo v ní celkem dost žen. Když mi zrušili pozici psychologa, nastoupila jsem nejen do nové posádky ale i na novou funkci velitelky jednotky. Stala jsem se velitelkou baterie velení a řízení ve Strakonicích. Znovu jsem dokazovala. Ne každý chlap si totiž přeje mít nad sebou ženskou. Já ale na tu dobu vzpomínám moc ráda. Měla jsem i vojáky základní služby, spoustu různých odborností. Vedle vojenských věcí jsem mohla uplatnit věci z pedagogiky a psychologie. Určitě jsem nechtěla být jako jejich maminka, ale mohla jsem je nasměrovat i řídit. U vojáků z povolání mi to připadalo mnohem složitější. U vojáků základní služby se mi povedlo vybudovat důvěru. Aspoň tak jsem to cítila, a když moji vojáci odcházeli do civilu, nerozbíjeli vybavení a nerozkopávali dveře, jak se to dělo jinde. Měla jsem prima kluky.
V čem spočívá práce psychologa v armádě?
Podílela jsem se na psychologické přípravě, poskytovala poradenství nebo dělala výběry na různé pozice. Byla jsem jak v kanceláři, tak jsem chodila na jednotky, jezdila na cvičení. Připravovala jsem a prováděla zaměstnání k tématům zvládání bojového stresu, zátěže, řešila jsem mezilidské vztahy a témata k prevenci sociálně nežádoucích jevů. Rovněž přípravy do zahraničních operací. Byla to ale doba, kdy se vojáci psychologa báli. Měli strach, že jim případné slabosti napíše do papírů. A i tehdy to bylo o důvěře. Když jsem se pak vrátila do Žatce a byla jsem psychologem u 4. brigády, podílela jsem se i na přípravě kurzu Komando. To mě bavilo a naplňovalo. Účastníci kurzu museli zvládat nadlimitní zátěž. Museli prokázat výjimečné schopnosti. Práce psychologa v armádě byla pestrá, včetně působení v terénu při vojenských cvičeních.
Jak šla armáda spojit s rodinou?
U mě to šlo krásně. Když se mi děti narodily a byla jsem po mateřské, už jsem nenastoupila a mohla s nimi prožít deset let podle svého. Místo totiž bylo zrušené a já podnikala. Když jsem nastoupila podruhé, bylo mi už přes čtyřicet a přestože předpoklad byl, že mě děti potřebují, potřebovaly spíš své kamarády a mé peníze (smích).
Proč jste v armádě skončila?
Ze Žatce jsem od 4. brigády přešla do Prahy na Ministerstvo obrany, kde jsem pár let působila v hodnosti podplukovnice spíš už jako úředník. V momentě, kdy jsem zjistila, že ten systém nezměním, musela jsem se rozhodnout, zda to přijmu, nebo odejdu. Rozhodla jsem se odejít. Podruhé v životě mě práce přestala bavit. Těsně před tím, než jsem odešla, mi byla potvrzena recidiva rakoviny prsu. Opět jsem si sama našla bulku v prsu a byla zase zhoubná. Poprvé to bylo po návratu do posádky v Žatci v roce 2005.
Takže když jste rakovinu prodělala poprvé, byla jste u armády?
Ano, bylo mi 43 let. Tehdy jsem si náhodou sama nahmatala bulku. Zašla jsem k lékaři a on mě krátce na to operoval. Myslela jsem, že mi vezme jenom vzorek a všechno bude v pořádku. Byla z toho ablace prsu a léčba osmi cykly chemoterapie. V tu dobu jsem byla ve čtvrtém ročníku studia. Odmítala jsem si připustit myšlenku, že bych šla do invalidního důchodu. Znala jsem to od maminky, která měla také jako mladá rakovinu prsu. Byla již po operaci srdce a tak jí dali invalidní důchod. Já jsem tuto variantu odmítala. Nemám nic proti invalidům, dnes jsem invalidní důchodce 3. stupně, tehdy jsem ale jinou myšlenku než návrat zpět do armády nepřipustila. Cítila jsem se silná a pracovala na své kondičce. Vdala jsem se za svého druhého manžela a nedovedla jsem si představit, že bych měla skončit. Tehdy jsem byla bojovník a odmítala jsem se nechat převálcovat nějakou rakovinou. Ano, musela jsem to přijmout a musela jsem se ze začátku také šetřit, pracovala jsem ale na svém těle, abych měla kondici a mohla jsem jezdit na vojenská cvičení do terénu. Tam je psycholog platný.
Nemohli ve vás najednou v armádě vidět slabší článek?
Mohli. Občas se může i vojákovi stát vážnější úraz. Je mu dán čas na zotavení, kdy mu komise může snížit zdravotní klasifikaci a udělit po jistý čas některé úlevy při výcviku. A ty jsem měla i já. Dnes se tomu směju, ale já jsem v té době netušila, že se může rakovina vracet. Byť mě onkolog směroval k tomu, abych se šetřila a já mu to slíbila. Zvládala jsem to. Bolesti sice byly, ale dalo se to vydržet. Horší časy nastaly po dalších recidivách onemocnění. Nejen, že jsem byla víc unavená a bolavá, ale taky se přidaly deprese. Říkala jsem tomu šedé vidění světa. Byla jsem už v civilu, po dvou rakovinách mi byl přiznán invalidní důchod 3. stupně a do toho mi zjistili BRCA pozitivitu. Tedy velké vrozené dispozice. Preventivně se pak například odebírá druhé prso nebo vaječníky, protože je příliš velká pravděpodobnost, že se rakovina objeví i tam. Protože jsem zjistila, že sama už na to nestačím, určitou dobu jsem navštěvovala psycholožku. Pomohlo mi to. Později jsem zase našla svoje kompetence, využila svých znalostí psychologa a pracovala sama se svou psychikou. Šla jsem na ni přes tělo.
Jak člověk své tělo v takové situaci vnímá?
Myslím si, že pro ženu, když přijde o prso/prsa a následně o vlasy, to bývá těžké. Vyrovnat se s tím, že máte rakovinu, se dá. Nejtěžší ale je vyrovnat se s následky léčby. Pak už je vše jinak. Větší únava, více se zapomíná, zhoršené vidění, bolí tělo či jeho části, věci jsou jinak, včetně intimního života. Snižuje se i vlastní sebevědomí a sebehodnocení. Navíc se k tomu může přidat také strach z návratu onemocení a větší úzkostnost. Tedy takto jsem to pociťovala s dalšími recidivami já. Ale zase jsem se naučila více se pohybovat a více se starat o svoje tělo a svoje jizvy. Sama jsem se setkala se ženami, které svému okolí nepřiznaly svoji diagnózu, aby je snad nepropustily z práce a ještě se svého těla štítily. Zamýšlela jsem se nad tím. Je nutné to bezpodmínečně přijmout. Je to tak, jak to je. Jiné tělo nedostanete, takže je vhodné ho mít rád.
Co vám pomáhalo?
V tomhle momentě pohyb. Začala jsem aktivně běhat, tedy až v padesáti. Pak jsme běželi seriál RunTour a ten mě nadchl. Takže jsme se stali s manželem nadšenými běžci a běhali i mimo akce. Dokonce u operace třetí recidivy jsem si termín plánovala, abych se dostala na závody, aby mi to vyšlo (smích). Já vím, že to je bláznivé, ale mně to pomáhalo. Potřebovala jsem se na něco těšit.
Šla jsem na psychiku přes tělo a vymyslela jsem také smetákovou metodu. To znamená, že vezmete násadu od smetáku, dáte ji až za ramena a musíte se nadechnout. Když se narovnáte, jinak dýcháte, prokysličí se vám i orgány v břišní dutině a myslí vám to jinak. Tímhle jsem si pomáhala. Navíc mi to pomáhalo i na jizvy a hybnost rukou. Tím, jak jsem i sama druhým ve své práci radila, měla jsem zpětnou vazbu, že to funguje.
Hodně mi pomohl taky můj manžel svou láskyplnou péči. A třeba různými komentáři. Třeba když jsem jednou hodně plakala, věděl, že se potřebuji vybrečet a že mi nemá říkat, abych přestala. Tak mě chvilku držel v náručí, já bulela, pak jsem vzlykala a on řekl: „Zuzi, přidej!” To je kouzelné! Vy už prostě nemůžete, a tak se začnete řehtat (smích). Nebo když se mě ptal, zda ty věci, které doporučuji druhým, také sama dodržuji. No není to úžasné?
Když jsem pak prodělala další recidivu rakoviny prsu a po preventivním odstranění vaječníků byl zjištěn pozitivní nález, začala jsem se více zaměřovat na práci s dechem a udělala si kurz mindfulness. Protože jsem cítila, že se potřebuji naučit žít přítomným okamžikem a vzít některé věci tak, jak jsou. Bez hodnocení.
Dokáže člověk své tělo po tolika zásazích vůbec přijmout?
Nás, které doma sedíme a připadáme si občas díky prožité zkušenosti s rakovinou marné, je hodně. Tím spíš, když přijdeme o vnější atributy ženskosti - prsa, dělohu nebo vaječníky i vlasy. Uvnitř se ženou cítíte dál. Já tím, že mám tolik zkušeností s rakovinou, tolik jizev a hruď jak válečný veterán, jsem si uvědomila, že jsem to stejně pořád já. A žít se mi chtělo snad ještě víc. A když si budu spílat a nadávat, jak vypadám, budu si jen ubližovat a cítit se ještě hůř. Tak mám takový rituál. Po osprchování si láskyplně mažu svoji hruď voňavým pleťovým mlékem. Jako když maminka maže obličej svému děcku, když má jít v zimě na hory. Stejně hezky. A tělo to asi vnímá, protože už mi nepřipadá nepěkné. Uvědomila jsem si, že se musím naučit milovat každý milimetr své jizvy. To se mi daří.
To ale asi nešlo hned. Jak dlouho vám to trvalo?
Ještě v nemocnici jsem ve sprše viděla v úzkém pruhu zrcadla část své hrudě bez obvazu. A byl to šok. Tehdy jsem plakala. Řekla jsem si, že to je hnus. Pak jsem ale na sesterně potkala paní, co měla jizvu přes celý obličej, a mně to ani nějak nedošlo. Přišla jsem na to, že to, že nemám prsa, není tak viditelné jako u ní v obličeji. A tak jsem se s tím postupně vědomě srovnala. Dnes je mi sedmapadesát. Řekla bych, že se to začalo měnit po třetí recidivě. Jednou jsme se byli koupat. Nechtělo se mi do plavek, protože mě od ramínek bolela jizva. A uviděla jsem ceduli FKK, tedy nudistická pláž. Vzpomněla jsem si na léto, když mi bylo třináct a my s rodiči na nudistickou pláž v NDR to léto chodili. Mrkla jsem na manžela a on to přivítal. Takže jsem mohla být jen tak. Měla jsem nádherný pocit, nic nebolelo. Připadala jsem si ohromně svobodně. Nestyděla jsem se, protože jsem si na nic nemusela hrát. Nudisté to mají se svým tělem srovnané. Brala jsem to tak, že než aby mě bolely plavky, budu radši takhle. Jednou jsem to překonala, šli jsme tam s manželem i potom, když jsem měla obě prsa pryč. Chodí tam často lidé, kteří nemají špíčky, ale fakt špeky. A já si říkala, že když si mě někdo všimne, třeba si řekne, že by se sebou měl něco dělat a třeba si zajít na mamograf.
Současně v tom nejste sama. Celé to včetně vašeho těla s vámi prožívá i partner. Neřešila jste v počátku, jak vás bude bez prsou vnímat?
Mám opravdu úžasného manžela. Jsme naladěni na stejnou vlnu. Má mě rád takovou, jaká jsem. Vyřešili jsme to velmi brzo po operaci. Věděla jsem, že si o tom musíme promluvit hned. Pamatuju si totiž od rodičů, jak to každý vnímal jinak. Maminka si myslela, že ji už táta nemá rád a že se na ni bojí sáhnout. Když jsme se pak bavili s tátou, říkal, že se na ni sáhnout opravdu bál. Ale proto, že mu dávala najevo svůj úsudek, že mu to ňadro chybí. Manželovi jsem řekla, že je možná rekonstrukce. On mi odpověděl: „Jestli bys to dělala kvůli mně, tak to nedělej.”
Spousta pacientek nosí paruku. Vy ne, proč?
Kdysi jsem ji nosila do práce a na cestu do školy v Olomouci. Tam jsem ji stejně odložila. Ono to je fakt nepříjemné. Ta síťka, do které jsou vlasy vpletené, škrábe. Do toho je v tom v létě fakt vedro a v zimě zase zima.
Celou dobu se při rozhovoru usmíváte a působíte pozitivně. Je to tak dnes i doma?
Ano, je. Občas se mi sice stane, že mi je ouvej, padne to na mě a chce se mi plakat. Ale už méně. Díky tomu, že si uvědomím, jak se právě v tu chvíli cítím, začnu pracovat s dechem a tělem. Narovnám se a vědomě dýchám. Když jste rovný, tak vás to nemůže tak semlít. Cítíte se lépe. To mi také napomohlo, když mi paní doktorka oznamovala další pozitivní nález. Ne vše pozitivní je však pozitivní. Tentokrát se jednalo o větší rozsev metastáz v břišní dutině a mluvila o následné paliativní léčbě. Já seděla rovně a naše debata byla racionální. Co teď bude, co bude potom. Jako bychom si říkaly, jestli tu svíčkovou budu chtít s houskovýma nebo karlovarskýma knedlíkama. Protože vím, že pomáhá přijmout věci tak, jak jsou. Kdysi jsem byla bojovník a bojovala. Jenže když bojujete a máte rakovinu v těle, s kým že to bojujete? A dá se takový boj vyhrát? Proto je lepší takovou situaci přijmout. Tvrdím, že nezáleží na situaci jako takové, ale na našem postoji k ní. A tenhle postoj mi pomáhá už léta.
Na člověka to pak ale přeci musí padnout. Nebo jste ušla už takovou cestu?
Pak jsem si sedla, udělala jsem si pár meditací a rozdýchala jsem to. Když se mi pak chtělo fakt brečet, pustila jsem si Sedmé nebe, u toho řvu vždycky. Je pravda, že první týden jsem udělala jednu věc. Začala jsem třídit a vyhazovat. Tím, že jsme se stěhovali z Prahy zpět do Žatce, měla jsem ještě nějaké krabice se svými přípravami a materiály jak z psychologie, tak z podnikání. Měla jsem k těm věcem citový vztah, ale představa, že bych odešla a manžel by tohle musel dělat, mě dokopala, abych to udělala sama. Asi tři čtvrtiny svých věcí jsem vyhodila. Udělala jsem oficiální závěť, do té doby jsem měla vše jen ručně psané. Byl letní den, šla jsem od notářky a já se normálně vznášela. Máme s manželem dohromady čtyři děti, tak jsem chtěla, abych byla spokojená. A do hlavy mi po té cestě přišla myšlenka, že závěť vlastně nedělá člověk, aby mohl dobře umřít, ale aby mohl v klidu žít. Ať už to přijde za půl roku, nebo někdy. Byla jsem šťastná, že to mám vybavené.
Uvědomila jsem si také, že bych měla být na sebe hodnější, věnovat víc času sama sobě a být sama sebou. Teď už vím, že se na některé věci fakt můžu vykašlat. Dřív jsem nechtěla lidi zklamat, ale dnes už prostě řeknu, že se mi nechce. Prostě ne. Navíc jsem zase pokračovala v psaní své knihy. Tam píšu o všem, co mi pomáhalo zvládat těžkosti spojené se zjištěním rakoviny a všech recidiv.
Necítíte se marginalizovaná? Přeci jen pro mnoho lidí můžete zhmotňovat jejich nejrůznější obavy.
Když jsem byla po první operaci, přišla za mnou do nemocnice moje velmi dobrá kamarádka. A přišla bez manžela. Řekla, že prostě nemohl. Mě to zaskočilo. Když jsme k nim pak šli na návštěvu, bylo to z jeho strany takové zvláštně ledové. U nich bylo zvykem vítat návštěvu přípitkem. Tak jsem najednou řekla: „A to dneska ani nenaleješ?” Ne že bych chtěla popíjet. Udělala jsem to proto, abych tu bariéru zbourala. On najednou zjistil, že se nic nezměnilo.
Není to také tím, že lidé moc neví, co říct? Jak se k vám mají chovat?
Přesně tak. I kvůli tomu jsem tehdy šla do Srdcerváčů, kde jsem se rozhodla slovně obnažit a mluvit o věcech, na které se bojí lidé často zeptat ohledně rakoviny. Často je to o normálním lidském zájmu. Zájmu o člověka, který byl před tím aktivní, pracoval a nyní bývá často se svým problémem sám. Třeba se mu jen ozvat, že na něj myslíte, jestli se můžete stavit nebo se někde sejít. Nebo třeba debata s životním partnerem ohledně sexu. Podle mě je tato diskuse důležitá. Když procházíte léčbou, mění se i intimní život. Je tam strach, bolest, někdy i nechuť nebo to pacientku vlastně nenapadne. Proto si ti dva musí říct, jak to cítí a jaké možnosti mohou zvolit. Vždycky se najde cesta, když mají oba zájem věc řešit. Je dnes už známé, že řada mladých pacientek s tím má problémy. Mnoho z nich říká, že „on se s nimi o tom bavit nebude”. Rozhodla jsem se být otevřená právě proto, aby to nebylo takové tabu. Vztah je také o sexu, i když je vám třicet či padesát a nedá se to odsouvat.
Kdy jste začala pomáhat lidem s podobným osudem?
Už jako voják. Tam jsem dělala psychologické poradenství. Po odchodu do zálohy jsem jistý čas prožívala svoje depresivní období. To jsem se cítila nesebevědomá, marná. Navíc v invalidním důchodu 3. stupně. Oslovila mě jedna mladá žena, jestli bych se jí nemohla věnovat jako psycholog. Pomohlo jí to a dokonce za mnou poslala kamarádku. Viděla jsem výsledky a povzbudilo mě to. Po Srdcerváčích pak přišla nabídka od neziskové organizace Revenium, zda bych k nim jako psycholog nastoupila na menší úvazek. Že bych měla svoji kancelář v Žatci jako jejich pobočku a mohla tak pracovat a pomáhat. Cítím se platná a dělám, co mě baví. Pomáhám druhým, aby si pomohli sami. To je takové moje motto.
Proč jste se po tom, co vám v červnu v nemocnici řekli o rozsahu metastází, na práci a pomoc ostatním nevykašlala?
Protože bych měla pocit, že už si balím. Když to vzdá duše, vzdá to i tělo. A já zatím nic nevzdávám. Kdysi jsme měli na jednom semináři za úkol napsat, co bychom dělali, kdybychom měli před sebou už jen rok života. Já tehdy podnikala a měla jsem malé děti, a tak jsem napsala, že bych do firmy přivedla deset aktivních lidí, aby tím byly děti zabezpečeny. Když se nad tím zamyslím dneska, uvažuju jinak. Užívám si každého dne. Dělám věci, které mě baví a naplňují. A poradenství do toho patří. Včetně dopsání mé knihy, která by měla na jaře vyjít.
Když jsem vyběhla první adventní sobotu na Adventní běh, nebylo to kvůli medaili, ale abych byla mezi lidmi a užívala si té atmosféry, kterou mám ráda. U mě je to dneska o pocitech. Ve své práci také vidím výsledky. Vidím, že když se někdo takovou diagnózu dozví, můžu mu pomoct a nabíjí mě to. A protože mohu poradit techniky, které mi pomohly. Mohou si pomoci narovnáním těla, vědomým dýcháním, jinými myšlenkami. Pak si uvědomím, že mám dýchat a narovnat se i já. Vracím se domů a cítím se krásně. Samozřejmě také odpočívám. Nejedu dnes na výkony. Najednou mě třeba napadne článek pro Inspirante, tak ho napíšu.
V červnu jsem opravdu uzavírala život tak, abych se nemusela stresovat. Ale zároveň jsem vítala každé ráno. Když jsem se v srpnu dostala na víkend na Boží dar a měla možnost sbírat borůvky, o které jsem přišla v červnu díky léčbě, bylo mi božsky. Že jsem je ještě zažila. Pak mě manžel zase jindy vyvezl na houby a já jsem byla šťastná. Že jsem to ještě zažila. To vás normálně nenapadne. Ale já teď každou věc kolem sebe vnímám takhle. Jako malé dítě u vánočního stromku.
Dá se na odchod připravit?
Moje doktorka ví, že se mnou se mluví narovinu. Po oznámení diagnózy mi nabídla možnost paliativního specialisty. Potřebuju věci pochopit, tak jsem si šla nastudovat, co to všechno znamená a obnáší. Měla jsem i mladou kamarádku, které jsem pomáhala po tom, co se jí problémy s rakovinou vrátily. Bylo to období, kdy vlastně odcházela. Často jsme spolu hovořily. Zpočátku v ní bylo hodně zloby. Ta pak vyvolává pocit nespravedlnosti a nenávisti. Když člověk žije v nespravedlnosti, nemůže si tolik užít svůj poslední čas. Když přijme věci tak, jak jsou, může si zbytek života víc užít. To se jí podařilo a odešla smířená.
Je pravda, že by měl člověk urovnat všechny vztahy v rodině, se svými nejbližšími. Ale na to musí být dva. Takže zastávám další teorii, že když to nejde reálně, dělám to mentálně. Udělala jsem si rituál, kdy odpouštím druhému, prosím o odpuštění a pak odpouštím sama sobě.
Když jsem si tehdy po tom, co jsem zjistila, že mám metastáze v kostech a v břiše, dělala pořádek, nedávala jsem si otázky, proč já? Proč zase a teď? Ptala jsem se naopak, co můžu udělat pro sebe, abych se cítila líp? Co můžu udělat pro to, abych se na odchod připravila? Co můžu udělat pro to, abych ještě prožila hezký čas? Všichni víme, že nás čeká smrt. Jen si to v tom kolotoči, který žijeme, nechceme ani připustit. Pak si nevychutnáte krásy života tak, jako když si to uvědomujete. V tom je asi ten největší rozdíl. Vědomé vychutnávání si všeho, co život nabízí. A nikdo z nás nemůže říct, kdy přesně to přijde. A proto si přeji smysluplně prožít každý dnešek.
Foto: Archiv Zuzany Němčíkové