„Dítě se speciálními potřebami dokáže třídu úplně rozložit. Zabránit tomu může mimo jiné práce pomocného vychovatele, ke kterému si předškoláčci dokážou najít cestu,“ tvrdí koordinátorka nepedagogických zaměstnanců Monika Duždová. Od letošního února pracují pomocní vychovatelé ve slovenských mateřských školách s dětmi se zdravotním postižením nebo s těmi, které pocházejí ze znevýhodněného prostředí či marginalizovaných romských komunit. Jejich koordinaci má v Prešově na starosti právě Duždová, která sbírala zkušenosti nejen na Slovensku, ale také v národnostně mnohem pestřejší Británii.
Už od školky
„Mají podobnou roli jako známější asistenti pedagoga, ale pomáhají dětem už ve školkách, aby usnadnili jejich pozdější začlenění do školy,“ vysvětluje s tím, že na Slovensku se jedná o velkou novinku. V současné době končí 60hodinový kurz 120 zájemců z Prešovského a Košického kraje včetně několika Romů. Do programu, který je akreditovaný ministerstvem školství, se hlásí především středoškoláci (včetně nižšího středního odborného vzdělání). Během výuky se zaměřují na základy pedagogiky, psychologie a potřeb dítěte nebo sociální práci ve školním prostředí.
„Jsem ráda, že mezi kurzisty máme i Romku z Košic, která současně začala studovat na pedagogické fakultě. Program a působení v mateřské školce bere jako cennou zkušenost, která jí následně pomůže k lepšímu uplatnění na trhu práce. Snad podobně ambiciózních Romů bude přibývat,“ doufá Duždová, která ještě loni pracovala na místním úřadu práce s dlouhodobě nezaměstnanými a ví, jak složité může být sehnat v kraji práci. „Dát šanci člověku s nízkou kvalifikací nebo nedostatkem zkušeností, a navíc ještě Romovi, je pořád výjimečné,“ dodává.
Bývá to hlavní důvod, proč se mnoho Romů rozhodne z kraje emigrovat, nejčastěji do Velké Británie. „Nedivím se, že se někteří rozhodnou žít jinde. V Anglii neuslyšíte, že Romové do práce nechtějí,“ vzpomíná na vlastní zkušenosti z této země. Britský pracovní trh se podle ní s tím slovenským nedá srovnat.
„Na Slovensku nás berou s nálepkou. V lepším případě jste Rom, v horším cigán,“ upozorňuje a pochvaluje si, že v Británii nezažila, aby lidé zjišťovali, odkud pochází. Při pracovních pohovorech se hlavně ptali na její motivaci pracovat. Anglie podle ní nabízí širší škálu příležitostí, dokonce umožňuje lidem pracovat i bez smlouvy, aniž by to kdokoliv vnímal negativně. „Oproti tomu na Slovensku i v Česku je práce bez smlouvy nelegální,“ říká. A jako jeden z největších rozdílů na pracovním trhu vidí jeho prostupnost. Stále totiž platí, že pokud se neprokážete zkušenostmi nebo odpovídajícím vzděláním, kvalifikovanou práci na Slovensku nezískáte. V Británii podle Duždové není neobvyklé, že se učíte praxí a vzdělání si doplňujete postupně.
Na vzdělání není nikdy pozdě
„Vím, o čem mluvím. Sama jsem si vzdělání doplnila až v dospělosti. Gymnázium jsem přerušila kvůli brzkému těhotenství, ale když mi děti odrostly, vrhla jsem se na studium. A protože se celý život řídím tím, že člověk by neměl říkat, že něco nejde, ale naopak že chce něčeho dosáhnout, vystudovala jsem kromě gymnázia i sociální práci na vysoké škole. Státnice jsem složila v 46 letech a rozhodně jsem nebyla nejstarším studentem na univerzitě,“ usmívá se Duždová, která poté krátce působila na základní škole v Michaľanech, základní škole nechvalně proslulé segregací romských žáků, kterou potvrdil soud. Romové měli nejen samostatné třídy na odděleném poschodí, ale dokonce i toalety nebo svůj vyhrazený dvůr, kterému se na škole říkalo černý. Vše proto, aby romské děti pocházející většinou z nedaleké osady v Ostrovanech nepřišly do styku s neromskými spolužáky, jejichž rodiče si nepřáli, aby s nimi chodili do stejné třídy. Segregace trvala 8 let od roku 2004 a zaujala i ve světě – kauzu tehdy sledoval deník New York Times.
„Když jsem v roce 2012 na školu nastoupila, snažili jsme se s novým panem ředitelem naplnit rozsudek soudu a zlikvidovat segregaci romských žáků do jednoho roku. To se nám nakonec povedlo, i když romští rodiče a jejich děti byli ke změně skeptičtí a zprvu promísení odmítali,“ vypráví Monika, která tehdy na škole vedla i multikulturní klub, kde se děti učily zpívat nejen slovenské písně, ale také romské nebo anglické. Své zkušenosti ve školství zúročila během svého pobytu ve Velké Británii, kam původně odjela pouze na pár týdnů za synem.
„Marek po maturitě na gymnáziu odjel ke svému strýci do Anglie, kde už nějakou dobu žil. Chtěl si něco přes prázdniny vydělat a jak už to tak bývá, zůstal tam. A protože jsem měla jako asistentka pedagoga o prázdninách volno, rozhodla jsem se společně s manželem, že pojedeme na pár týdnů za ním,“ vypráví Duždová, kterou tehdy ani nenapadlo, že se její 3týdenní dovolená nakonec protáhne nejprve na 2 roky a nakonec na 5 let.
„Můj manžel se během krátké doby vypracoval z pekaře na supervizora pekárny, kde jsme oba těsně po příjezdu do Anglie pracovali, a to téměř nemluvil anglicky. O něčem takovém bychom si u nás mohli nechat zdát. Romové a vůbec migranti v Británii dostávají šanci i bez jazykové vybavenosti, kterou časem stejně nabudou,“ vzpomíná. Její manžel ale vážně onemocněl a bylo potřeba se urgentně vrátit na Slovensko.
Období po smrti manžela bylo pro ni a její 3 děti jedno z nejtěžších. Aby se neutápěla ve vlastním smutku, odjela po nějaké době zpátky za rodinou do Anglie. I tam pracovala jako asistentka pedagoga ve školní akademii Hartsdown, kam docházely děti migrantů. Po roce přišla nabídka od neziskové organizace Red Zebra věnovat se jako koordinátorka vzdělávacím a edukačním programům pro ženy. S kolegyněmi pracovaly například na osvětové kampani na podporu kojení. Ale těsně před brexitem ze země odjela a vrátila se na Slovensko, kde její syn mezitím postavil dům.
Sen o knize
„Kromě mě se vracelo i několik málo Romů ze strachu z brexitu. Ale poté, co sledovali vývoj zahraniční politiky, zjistili, že mohli klidně zůstat. Na Slovensko se z Anglie vrátilo nakonec minimum lidí,“ říká Duždová. Díky názorné kampani si emigranti snadno poradili s novou administrativou nutnou pro získání statusu na dobu neurčitou. Situace se opakovala i později s nástupem pandemie, kdy lidé odjížděli ze strachu z možné nákazy, jelikož Velká Británie si s vládními nařízeními z počátku dávala na čas a nikdo netušil, co bude následovat.
„V Anglii dosud žijí mé 3 děti s rodinami a o návratu na Slovensko prozatím neuvažují. Doufejme, že se na podzim vyhneme další vlně pandemie a já se s nimi budu moct opět setkat,“ přeje si Monika, která inspiraci z anglického prostředí vkládá do své literární tvorby. Píše prózu i poezii nebo písňové texty a v současné době dokončuje další rukopis.
Po smrti manžela se odhodlala zachytit jeho poslední týdny v nemocnici, kdy byl v umělém spánku a celá rodina zažívala těžké chvíle. „Za první kapitolu jsme společně s autorkou Květou Podhradskou, která stojí za romským překladem, získaly ocenění v literární soutěži Romano suno pořádané už více jak 20 let,“ raduje se. Další literární počin autorce vyšel ve sbírce O Mulo! Povídky o duchách zemřelých, již vydalo romské nakladatelství Kher. Momentálně pracuje na knize pojednávající o dívce, jež se v brzkém věku stane matkou a s postupem let si plní své sny a tužby podobně jako kdysi ona. Teď doufá, že se jí splní i ten aktuální: „Snad se mi podaří najít nakladatelství, které by rukopis vydalo.“
Foto: Archiv Moniky Duždové