Ngô Quý Hải strávil po nehodě dva roky v dětské nemocnici v Saigonu, nynějším Ho Či Minově Městě, kde podstoupil řadu operací. „Cítil jsem se osamělý, neměl jsem moc kamarádů,“ vzpomíná. Společnost ho pro jeho vzhled těžce poznamenaný vážnými popáleninami odsouvala na okraj. Když si hledal práci, lidé se mu posmívali a ponižovali ho, ve škole s ním spolužáci nejednali jinak. „Nakonec jsem se zavřel doma a téměř dva roky z něj nevyšel,“ popisuje následky neustálé šikany. Během těchto těžkých let byl pro něj jedinou útěchou kamarád, který se také potýkal s hendikepem. „Hráli jsme si spolu odmala, prožívali jsme spolu radosti i strasti, sdíleli jsme spolu smutek z toho, že si s námi nikdo jiný nechce hrát,“ vypráví o vzácném přátelství Hải.
Společný zážitek s kamarádem zažehl v Hảiovi touhu otevřít si vlastní pekárnu. Bylo to v době, kdy mu bylo asi 10 let. Tehdy chlapci procházeli kolem pekárny, která se jim velmi zalíbila. Protože si nemohli dovolit nic koupit, začali společnými silami šetřit, až po několika měsících nashromáždili částku, za kterou si mohli v pekárně koupit dort. „Bylo to pro nás docela dost peněz, ale jakmile jsme našetřili, vrátili jsme se do kavárny. Můj kamarád měl zrovna narozeniny, tak jsme se už nemohli dočkat, až si koupíme společný narozeninový dost,“ vzpomíná Hải. Ale jakmile do pekárny přišli, zaměstnanci a ochranka je z podniku vyhodili. „Byli jsme velmi chudí, naše oblečení nevypadalo tak dobře jako oblečení jiných zákazníků. Nechtěli nás ale ani vyslechnout. Vyhnali nás.“ Hải věří, že právě tento ponižující zážitek z něj udělal člověka, kterým je dnes. „Přivedlo mě to k přesvědčení, že si jednou otevřu vlastní pekárnu, kde se budou péct vynikající a překrásné dorty a kde bude obsloužen každý, bohatý i chudý.“
V roce 2016 ho čekala další zlomová událost, tentokát však v dobrém smyslu. Díky finanční podpoře charitativní organizace mohl odletět do Německa, kde podstoupil operaci, při níž mu lékaři oddělili kůži pod bradou, srostlou vlivem popálení s kůží na hrudi. Hải dodnes vzpomíná, jak k němu byl nemocniční personál laskavý. „Dokonce mi pouštěli vietnamskou hudbu a naučili se základní pozdravy ve vietnamštině. Jejich práce mi změnila život. Cítil jsem se poprvé v životě velmi optimisticky a sebevědomě ohledně sebe samého i mé budoucnosti. Navždy jim budu vděčný.“
Po návratu z Německa si udělal kurz v tréninkové nemocniční kavárně KOTO, naučil se psát a objevil v sobě i vášeň pro hudbu. A nakonec si splnil svůj dětstký sen a otevřel si vlastní pekárnu. „V ulicích je spousta dětí, které prodávají loterijní lístky, protože jsou chudé. Vždy je pozvu na kousek dortu. Nikdy nevíme, jakými těžkostmi si druzí procházejí, měli bychom být proto vždy laskaví. Je mým snem pomáhat druhým, jen tak můžeme vytvořit lepší společnost,“ uzavírá.
Podívejte se na reportáž o Hảiovi i jeho cestě za svým snem.