Co když se někdo rozhodne v deseti letech, že nevyroste, protože má strach ze smrti? A v šestnácti letech se rozhodne přestat jíst? Norský fotograf Espen Wallin natočil emotivní dokument s názvem Autoportrét o své kamarádce Leně Fossen a jejím boji s anorexií. „Hodně jsem se zaměřil na její fotografii a nemluvil jsem s ní jen o jejím nejezení. Spousta lidí to dělala, takže jsem si usmyslel, že já to prostě nechám být,“ vysvětluje Wallin. „Po celou dobu jsem jí byl nablízku, mohla mi kdykoli zavolat. Občas měla pocit, že jsem její jediný přítel,“ dodává. Lena Fossen nakonec své nemoci minulý rok podlehla, před smrtí vážila pouhých čtrnáct kilogramů. Wallin popisuje, že se až do konce snažila s nemocí bojovat. Podle něj je v léčbě mimořádně důležité pochopení a podpora rodiny, přátel i zdravotníků, přestože v případě poruch příjmu potravy bývá velmi náročná. Nemoc své kamarádky považoval za její osobní reakci na intenzivní úzkosti. Tvrdí, že je důležité si uvědomit, že na životní potíže každý reagujeme jinak: „Pokud nevíte, jak se vypořádat se špatnými myšlenkami, pokusíte se najít nějakou ‚záchranu‘. Někteří lidé pijí alkohol, jiní berou drogy, hazardují, jiní se řežou. Mohu se ale také pokusit přestat jíst, abych se vypořádal se špatnými myšlenkami. Pro Lenu tohle byla její cesta, měla špatné pocity a pokusila se je zastavit.“
Vaše kamarádka Lena Fossen se rozhodla zůstat navždy dítětem. Proč by někdo nechtěl vyrůst?
To je těžká a dobrá otázka. Nemyslím, že za tím existuje nějaké logické vysvětlení. Porucha příjmu potravy je stav, který nelze úplně vysvětlit. Pravděpodobně právě proto tohle duševní onemocnění stojí nejvíce životů, alespoň u žen. Základem celé věci je nejistota. Když se cítíte velmi nejistě, jste náchylní k rozvoji poruch příjmu potravy, je to zvláštní způsob, jak se cítit jistější. Pro Lenu osobně to, že zůstane dítětem, znamenalo, že by se o ni měla starat matka a otec. Chtěla se cítit bezpečně. Začala klást velké otázky příliš brzy, jako dítě. Například proč umíráme a co se stane poté, co umřeme. Byla to chytrá holčička, ale tyto myšlenky byly pro desetiletou dívenku možná příliš těžké a vyděsila se.
Espen s Lenou
Rozhodla se tedy kolem deseti. Další bod zlomu nastal kolem šestnácti, když se rozhodla, že vůbec nebude jíst. Můžete vysvětlit, co se stalo?
Od deseti let jedla méně a méně. Lékaři na ni bohužel používali techniky nedobrovolného podávání jídla, někdy velmi hrubým způsobem. Dokonce si myslela, že nejíst je méně bolestivé než jíst. V té době také vyvinula způsoby skrývání se před sociálním a lékařským systémem. Myslela si, že jí opravdu nerozumí. Na druhé straně se objevil terapeut jménem Hasse, který byl jiný, řekl jí totiž: „Jsme tým.” Chápal Lenu celou, jako lidskou bytost, a ona se s ním cítila v bezpečí. Díky Hassemu nebyla čtyři roky hospitalizovaná. Smůla pro Lenu byla v tom, že odešel do důchodu. Možná kdyby spolu strávili více času a měli více terapie, byla by dnes naživu. Když odešel do důchodu, začala být opět velmi nejistá a začala více a více nahrazovat jídlo nutričními nápoji. Do té míry, že se její tělo už nedokázalo vypořádat s jídlem. Takže ano, od zhruba šestnácti let pila pouze tyhle nápoje.
Lena říkávala, že lidé přemýšlejí o její nemoci jako o osobním selhání, protože začít jíst je přece snadné. Proč začít jíst nedokázala?
Pokud nevíte, jak se vypořádat se špatnými myšlenkami, pokusíte se najít nějakou „záchranu“. Někteří lidé pijí alkohol, jiní berou drogy, hazardují, jiní se řežou. Mohu se ale také pokusit přestat jíst. Pro Lenu tohle byla její vlastní cesta, měla špatné pocity a pokusila se je zastavit. Anorexie byla vlastně příznakem negativních myšlenek. Když nejíte, snižujete množství své energie a taky méně cítíte.
A nepomůže ani hospitalizace, aspoň na počátku?
V Norsku, je-li vaše váha nízká, například 35 kilogramů, je běžným postupem pokusit se nejprve vylepšit vaše BMI. Takže třeba člověka postupně nuceně krmit tak, aby přibral až 10 kilo. Během této rozhodující doby ale nepracují s vašimi pocity, jen s vašimi kilogramy. Existuje konsenzus, že nejprve musíte přibrat na váze, abyste později mohli projít terapií. Jenže když pak máte lepší BMI, odvedou vás z nemocnice zpět do vaší rodiny. Měli by být vašimi hlavními terapeuty matka a otec? Někteří nakonec spadnou do začarovaného kruhu: nízká hmotnost, léčba, návrat domů, nízká hmotnost, návrat do nemocnice... Lidé, kteří se vracejí z nemocnic, se často cítí špatně, protože jen přibírali, přestože se dříve rozhodli váhu shodit.
Zmínil jste rodiče. Měli bychom se dívat na poruchy příjmu potravy spíše jako na nemoc celé rodiny než jednotlivce?
Ano, určitě. Lena jednou řekla, že pokud máte rakovinu, jedná se o „prestižní“ nemoc. Získáte nejlepší ošetření, lékaře a podporu. Pokud jste nemocní s poruchami příjmu potravy, je to spíše ostuda a přístup k vám je úplně jiný. Jednou z pravd o duševních onemocněních je, že je opravdu těžké říci, zda je vám lépe, nebo hůře. Pokud si zlomíte nohu, máte berle, kulháte a je mnohem snazší pozorovat vývoj léčby. Pokud je vaše nemoc duševní – a trvá to rok, pět, deset, dvacet let – pak se nemoc skutečně stane nemocí celé rodiny. Přátelé se vám vyhýbají, rodiny jen těžko udržují ekonomickou rovnováhu, s většinou problémů jsou nuceny se vypořádat úplně samy. Vezměte si Leninu matku. Cítila, že se o ni musí postarat. Nikdy ale přesně nevěděla, jak je na tom Lena doopravdy, kdykoliv se mohla vrátit domů, aby ji tam našla mrtvou. Nakonec Lenina nemoc její rodinu rozdělila. Jsem velmi rád, že film je znovu spojil dohromady.
Anorexie odháněla od Leny přátele. Proč?
Jak Lena říkávala, je to velmi sobecká nemoc. Všechno je o mně, mně a mně. Točí se to kolem ega. Lena ale také měla z lidí obavy. Když se nemoc naplno projevila, ovládala ji nejistota. Dám příklad. Někdy pro nás bylo těžké domluvit si schůzku. Zavolala mi mnohokrát, psala zprávy s dotazem, jestli jsem si opravdu jistý. „A můžeš to slíbit?” O deset minut později: „Jsi si opravdu opravdu jistý, že se chceš sejít?” Ráno znovu. Lena byla velmi nejistá. Někdy byla naštvaná, někdy jste museli z jednání s ní vyjmout logiku, protože tam žádná nebyla. V některých ohledech byla desetiletá pořád. Ve filmu ale sama o sobě říká, že byla stará duše uvězněná v mladém těle.
Nakonec uspěla jako fotografka. Jak se to stalo?
Foťák dostala od otce, když jí bylo patnáct, po její konfirmaci. Společně cestovali a ona začala fotografovat. Dělala portréty starých lidí, které potkala, a fotografování se pro ni stalo druhem terapie. Mezi její témata patřili také uprchlíci. Při fotografování se cítila naživu, takto se s lidmi dokázala skutečně propojit. Lena si uvědomila, že fotografování je pro ni jedinou cestou ven, jedinou cestou pro šťastný a radostný život. Bylo to světlo v jejím jinak tmavém tunelu a jediná věc, která jí tenhle druh štěstí dala. Měla také radost ze zpěvu, hudby, čtení, ale fotografie byla nejintenzivnější. Když fotila, zažívala jediné momenty, kdy cítila hlad, měla pocit, že chce jíst. Bohužel ani to jí nepomohlo přežít. Pokud ale jde o vztah umění a terapie, neměli bychom se zaměřovat jen na pozitiva, umění člověka nespasí. Při léčbě musíme udržet pozornost na nemoc.
Leniny portréty starých lidí
Mnoho jejích fotografií byly intimní autoportréty, proč?
Když jste fotograf, je běžné, že mnoho vašich fotografií jsou autoportréty. Dokonce jsou autoportréty i vaše fotografie jiných lidí, vždy říkají něco i o vás samotných. V terapii je pak určitě důležité se zajímat nejen o vaši uměleckou tvorbu, nejen se dívat na vaše fotky nebo malby, ale třeba i o důvody, proč vlastně umění děláte a jaký je proces vaší tvorby.
Lena zemřela v roce 2019. Co se stalo?
Spadla na kolena, do ran chytila infekci a rány se nezahojily. Potřebovala speciální lékařskou péči, ale ta léčba nakonec způsobila zhroucení jejího trávicího traktu. Pak potřebovala další léky a tělo se už s tím vším nedokázalo vyrovnat. Zemřela 2. října. Hotový film viděla o týden dříve. Bylo to pro mě opravdu drsné vidět ji naposledy. Při prvních filmováních v roce 2014 vypadala mnohem svěžeji a na nemocničním lůžku ke konci vypadala tak nemocně… Vážila pouze 14 kilo.
Jaké to poslední setkání bylo?
Nevím, jak to vlastně popsat. Jako nějakou duševní náplast jsem jí řekl, že se uvidíme příští týden. Zároveň jsme se ale podvědomě loučili. Byla tak silná, doufal jsem, že bude žít déle. Ona věděla, že zemře. Když jsem opustil nemocnici, byl jsem úplně zničený.
Proč se Lena otevřela zrovna vám a nechala o sobě natočit tak intimní film?
Roli pravděpodobně hrálo více aspektů. Hodně jsem se zaměřil na její fotografii a nemluvil jsem s ní jen o jejím nejezení. Spousta lidí to dělala, takže jsem si usmyslel, že já to prostě nechám být. Po celou dobu jsem jí byl nablízku, mohla mi kdykoli zavolat. Občas měla pocit, že jsem její jediný přítel. Důležité také je, že úplně na začátku jsme rovnou nezačali natáčet film. Byla to spíše přátelská spolupráce, která se později vyvinula v seriózní dokumentární projekt. Mým cílem bylo pokusit se přemýšlet o filmu jako o způsobu, jak se přiblížit k nějaké osobě a tím jí efektivněji pomáhat.
Jakou si z toho projektu odnášíte nejcennější životní lekci?
Měli bychom se naučit mluvit o těžkých věcech. Lena byla maličká postavou, ale nežila život jen pro sebe. Byla silná, jako anděl. Zažila tolik strašných věcí… Já si od té doby říkám, pokud to zvládla ona, zvládnu i já v životě ledacos. Po zhlédnutí filmu mi zase lidé sem tam říkají, že jsou teď silnější, protože díky příběhu Leny cítí víc energie. Lena byla malá osoba s duchem velkého bojovníka.
Spolupráce: Lucie Čechová
Foto: Lena Fossen / Espen Wallin