„A odkud ty vlastně pocházíš? Můžu si na tebe sáhnout? Já jsem s černoškou ještě nespal, a ty s bělochem?" To jsou některé z otázek, se kterými se pravidelně setkává sedmadvacetiletá Tereza. Vyrostla na Moravě u svých adoptivních rodičů. Kvůli odlišnému vzhledu se po celý život potýká se zvědavými, mnohdy i dotěrnými či nepříjemnými otázkami na svůj původ. „Dlouho jsem otázku adopce a původu považovala za natolik intimní, že ve mně vyvolávala velmi silné a těžko ovladatelné emoce. Začala jsem proto o adopci psát a zjistila, že mi to pomáhá se zbavit vlastní bariéry. Tak mě napadlo, že by to mohlo pomoci i dalším lidem. Že by to vlastně mohlo být zajímavé i pro moje okolí, které je často ohledně mého původu taky nervózní a v rozpacích,” vysvětluje, proč se rozhodla své zkušenosti veřejně publikovat na stránce Jako liči. S vtipem a nadsázkou tak odhaluje své kořeny i některá tabuizovaná témata. „Dětem vyrůstajícím v Česku narozeným vietnamským rodičům se říká banánové děti. Jsou jednoduše jako banán, na povrchu žluté, ale uvnitř bílé. I když mám k banánovým dětem docela blízko, banánově se necítím. Připadám si spíš jako liči. To vypadá na pohled docela exoticky. A uvnitř? Nezajímavá bílá dužina s peckou. A ta ve výsledku chutná jako obyčejná mandarinka,” uvádí.
Zvědavost
Na stránce Jako liči se Tereza snaží přiblížit život míšenky v Česku, odpovědět na otázky ohledně adopce a v poslední době také odhalit svůj původ. Jedním z témat jsou i všetečné otázky. „Protože přece vypadám jinak a je jasné, že se lidi budou vyptávat a odpověď ‘, Moravy’ přece nikoho neuspokojí. To chápu. Já ale nemám sebemenší zájem někoho uspokojovat. On je totiž trochu rozdíl v tom, když se na takové věci ptáte někoho, koho už nějakou dobu znáte, a když je to to první, na co se vyptáváte úplně cizího člověka,” popisuje. „Upřímně, mě by asi nenapadlo se někoho ptát: ,Hej, a jak to máte doma? Pořídili si tě vaši ze zkumavky nebo jim stačilo se o sebe otřít? Máš oba rodiče? Funguje jim to? A proč už nemáš sourozence?’ dokud by se mi dotyčný sám nesvěřil,” dodává.
Nenávist a předsudky
Kromě zvědavých otázek se ale Tereza mnohdy potýká i se zraňujícími či nenávistnými reakcemi. Na stránce vzpomíná například na situaci, kdy se jí při běžné návštěvě pošty paní za přepážkou bez pozdravu zeptala, zda má povolení k pobytu. Na ulici se také setkávala s poznámkami, aby se vrátila do Sýrie, s výhrůžkami smrtí nebo násilím. „To je hodně nepříjemné, když se dalších deset lidí dívá jinam, cestu vám blokuje parta výrostků, od které nevíte, co čekat, a uvažujete, jaké asi máte šance, dojde-li skutečně na fyzické násilí. K tomu naštěstí nikdy nedošlo, párkrát jsem ale doslova ,vzala do zaječích’, protože bych se fyzicky neubránila,” popisuje pro HFC.
Protože se v době vrcholící krize Tereze v České republice dle jejích slov nežilo dobře, rozhodla se na nějakou dobu odejít do zahraničí. Dnes žije v Rakousku, kde pracuje jako moderátorka v rádiu. „Nejhorší na tom asi bylo to, že mi nikdo nerozuměl, že mi všichni radili, ať se na to vykašlu, že jsou to hloupí lidé, nebo mi rovnou řekli, že to přeháním. Nevím ale, jestli měli dotyční někdy skutečně za denního světla v centru města reálný strach,” říká.
Ta černá holka
„Jeden nejmenovaný kolega mi, ještě před mým nástupem, dal přezdívku Makumba (podle jediné černé holky ve filmu Četník a četnice). Po měsíci se mi sám pochlubil, jak důmyslně to vymyslel a jaká je to sranda. Mně to zas tak srandovní nepřišlo, protože jsem už před nástupem byla ,ta černá holka’. Nicméně kolega mi vysvětlil, proč je to vtipné, a když mi to vtipné nepřipadá, tak asi nemám smysl pro humor, protože si myslel, že ,se neberu tak vážně’,” poukazuje Tereza na to, že přestože sdílí historky s humorem, nevnímá jako povinnost být neustále nad věcí. „Některé věci jsou sice legrace, ale do některých nemusí vidět a jsou bolestivé. A to neplatí jen pro otázku adopce a etnika, ale dotýká se to i jiných oblastí. Jednoduše, buďme k sobě citlivější, ale neztrácejme nadhled,” dodává.
Autoterapie
V budoucnu by Tereza, která vystudovala obor Česká filologie na univerzitě v Olomouci, chtěla vydat knihu a zaměřit se více na téma adopcí. Na Facebooku již založila skupinu pro adoptované a rodiče adoptovaných nebo pěstounských dětí, kde se mohou setkávat a sdílet své zkušenosti. Jejím snem je založení poradny.
V minulém roce se také rozhodla poodhalit tajemství kolem svého původu. „Se snoubencem jsme začali víc uvažovat o budoucnosti a já jsem poprvé začala reálně přemýšlet nad vlastními dětmi. A uvědomila jsem si, že nechci, aby zažívaly stejnou nejistotu v životě jako já. Něco se prostě zlomilo a já jsem si řekla: ,proboha, proč to tak řeším?’ Začala jsem proto aktivně hledat svou biologickou matku a nechala si udělat testy DNA,” vysvětluje.
Pomocí stránky Jako liči chce prolomit některá společenská tabu a vnímá ji také jako formu autoterapie. „Hrozně moc se mi ulevilo. Ale opravdu nepopsatelně. Uvědomila jsem si, že na mě nikdo neútočí, že to lidi vážně zajímá. Začali se mi ozývat známí, aby mě podpořili, lidé, kteří mají adoptované děti, mi píší milé zprávy. Najednou vnímám mnohem víc to pozitivní kolem sebe. Padají i nevhodné otázky, ale už s nimi umím lépe pracovat,” uzavírá.
Foto: Jako liči