Jana Staňková je herečka a aktivní účastnice Filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Již šest let doma pečuje o svoji maminku, která kvůli Parkinsonově chorobě nemůže žít sama. O tom, jak mohou vypadat poslední roky života, kdy jsme odkázáni na pomoc ostatních, Jana natočila dokumentární film Stopa v hlavě. Spolupracovala na něm s další seniorkou, kolegyní z filmové dílny Vlastou Křečkovou, a to pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové. Premiéra filmu se odehraje ve čtvrtek 1. října v pražském kinu Bio Oko. HateFree Culture je distribučním partnerem filmu.
Jak jste se dostala k filmové dílně?
V roce 2015 jsem objevila nabídku koučinku u Radvany Rudolfové a rozhodla jsem se vyzkoušet, co to ten koučink je. Měla jsem si stanovit konkrétní úkol a ten do určité doby splnit. Vymyslela jsem si, že natočím krátké filmy o svých dvou kamarádkách. Ráda tvořím a říkám si, že se stárnutím si musím dávat složitější úkoly, abych se nerozložila. Jenže tehdy jsem neměla ani kameru, ani chytrý telefon. Potom se krátce nato v centru seniorů Elpida objevila filmová dílna pod vedením Terezy Adámkové a Hanky Dvořáčkové. Přihlásila jsem se do ní, půjčili nám tam kameru. Jako svoje první dílo jsem pro projekt My Street Films natočila 7minutový film o své blízké známé Vršovická Irenka. Dostala jsem se ním do širší nominace na cenu My Street Films. S prvním filmem je to docela úspěch.
Jak vznikl námět na Stopu v hlavě?
Tereza po čase řekla, že už se nebudeme učit základní kroky s kamerou, ale natočíme společně větší kus. V podstatě sama určila to téma vyššího stáří. Je pravda, že na mě možná trochu ušila boudu. Původně jsem si myslela, že se budu účastnit natáčení a vymýšlet záběry a co do filmu ještě obsahově přidat. Když už jsme měli docela dost materiálu, Tereza řekla, že bude nejlepší natáčet také o mé mámě, protože je to moje autentická zkušenost. Vůbec jsem s tím nepočítala. Nejdřív jsem váhala, ale pak jsem do toho šla. A máma neprotestovala, ona už je teď hodně mírná.
Takže jste se najednou ocitla před kamerou a měla ukázat svoje soukromí. Jak vám to šlo?
Věděla jsem, že aby to divákům něco přineslo, nezbude mi nic jiného než se dát všanc. Protože jakmile zůstaneme jen na povrchu, bude to nuda. Po dokončení filmu jsem slyšela i ohlasy, že se v něm měla mamča víc usmívat, že záběry na to, jak leží v posteli, jsou morbidní. Spousta stárnoucích lidí má totiž o sobě nějakou představu a chce stárnout velmi ušlechtile. A ono to tak často není. Věděla jsem, že v tom filmu musí být i záběry a slova, která jsou ne vždycky hezká a příjemná.
Spousta lidí by se ráda doma postarala o rodiče, ale má z toho obavy. Jak jste uvažovala vy, když jste musela učinit rozhodnutí, co s maminkou dál?
Když jsem přišla o stálé angažmá v divadle, kamarádka mi nabídla, abych šla dělat asistentku v sociálních službách a starala se o seniory v terénu. V různé intenzitě a s různými přestávkami jsme se tomu věnovala deset let. To je velká zkušenost. Takže jsem věděla, že tu samotnou péči zvládnu. Samozřejmě jsem chvilku váhala, když mi v nemocnici řekli, že máma už nesmí být sama. Ale pak jsem si představila, jak bude náš život vypadat, když ona bude v ústavu a já budu doma (dcera se krátce předtím odstěhovala za svým přítelem). Věděla jsem, že návštěvy ústavu jsou mnohdy emočně náročnější, než když lidi mají toho člověka u sebe. To pak máte různé výčitky, navíc si může nějaká sestra léčit komplexy a bude mi dávat najevo, že jsem tady měla být včera… a já se budu třást, abych neprošvihla příští návštěvu. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
Usnadnilo vám rozhodnutí nastěhovat si k sobě maminku to, že nemáte partnera?
Myslím, že to nehraje velkou roli. V terénu jsem viděla opravdu hodně rodin. Někde byli dva skvělí lidé, kteří se výborně starali. Dokonce si pamatuju jednu paní, která u sebe měla starou maminku svého manžela a pečovala o ni neskutečným způsobem. Takže záleží především na tom, jak to funguje mezi partnery. A taky je důležité, co se odehrálo v dřívějších dobách. Zažila jsem jednoho pána ve vysokém stadiu rakoviny, v bytě byl sám. Bývalý voják, i na mě byl někdy hodně drsný. A evidentně měl špatné vztahy z dřívějška se svými dětmi. Pamatuju si, jak svému synovi pořád vnucoval svoje staré auto. Cítila jsem, že tam přitom vůbec nejde o to auto, ale že strašně moc chce dostat pozitivní emoci z toho syna. A ono to nešlo. Z dřívějších dob tam bylo něco zásadního a už to prostě nešlo.
Co byste poradila rodině, která se právě teď rozhoduje, jestli vzít dědečka či babičku k sobě domů, nebo je dát do instituce?
Starala jsem se o jednu moc milou paní na Zahradním městě, měla dva syny. Byli mimopražští a péči už nezvládali. A jeden z nich se mě ptal, jestli si myslím, že maminka zvládne domov důchodců. A já mu řekla: až do toho domova přijdete, rozhlédněte se a představte si, jestli byste tam chtěl jednou být sám. Když se z prohlídky domova důchodců vrátili, svoje rozhodnutí ještě odložili. Je ale pravda, že tento člověk byl ke své matce mimořádně citlivý a starostlivý. Ne všichni mají schopnost péče v genech.
Je možné mít soukromí, když máte maminku u sebe a jste za ni neustále zodpovědná?
Za prvé záleží na tom, jak se k tomu postavíte a co tím soukromím myslíte. Že bych ve svých 62 letech běhala za chlapama, to už ode mě nikdo nečeká. Zatím můžu od mámy odcházet. To pak nejčastěji jdu na kurzy do Elpidy nebo s kámoškami vyrazíme s Nordic walkingovými holemi. Ale zrovna nedávno jsem od jedné pečující osoby slyšela, že plánuje udělat změny, protože chce mít taky nějaký soukromý život. Takhle já to neberu. Přijala jsem, že teď žiju takto. Vlastně mě to svým způsobem naplňuje. Necítím, že bych byla o něco ošizená. Samozřejmě jiné to je, pokud lidé musí být u toho člověka 24 hodin denně. V tom případě si musejí najmout pomoc zvenku a je to hodně náročné.
Co na rozhodnutí pečovat doma řekla vaše dcera?
Adéla je výborná, pomáhá mi. Občas na babičku padne malomyslnost, že už by chtěla jít tam nahoru. To pak píšu dceři: zavolej babičce, má depku. A ona jí volá a povídá jí něco ze svého života. A babičku to pěkně rozptýlí.
Počítá Adéla s tím, že jednou bude takhle pečovat o vás?
O tom jsme nikdy nemluvily. Něco v ní ale z mé péče o babičku jistě zůstane. Třeba za mnou díky tomu bude do domova chodit trochu častěji!
Foto: Tereza Daniell Adámková